Úvodník

 

{mosimage}

00UVOD

ÚVODNÍK

MVDr. Pavel Forejtek, CSc.

Vážení čtenáři,

rok 2004 vstoupí do historie našeho státu jako rok, kdy jsme se po dlouhých desetiletích opět plnohodnotně vrátili do společenství evropských států. V evropském rodinném kruhu představujeme jednoho z chudých příbuzných, který však žije v nádherném životním prostředí, jehož kvalita výrazně převyšuje kvalitu životního prostředí většiny našich západních sousedů. A to i přes veškerá bezpráví, která na přírodě vykonal v první polovině minulého století přechod na monokulturní lesnictví, následovaný v druhé polovině století kolektivizací zemědělství se zavedením velkoplošného pěstování plodin, vysokou chemizací a posléze i devastující mechanizací zemědělských prací. O zbytek zkázonosných faktorů se postaral průmysl a extrémně rychle narůstající spotřeba energií včetně produkce odpadních toxinů, především ze spaloven fosilních paliv a autodopravy.

Prudce se zhoršující podmínky životního prostředí vyvolaly vzestup zájmu o ochranu přírody jako celku, neboť do té doby konzervativně uplatňované požadavky na ochranu určitého živočišného či rostlinného druhu bez návaznosti na jeho životní prostředí se ukázaly jako málo účinné. Ochrana přírody se začala obracet směrem k ochraně životního prostředí druhů či celých společenstev, což je označováno jako tzv. ekosystémový přístup.

V nových společenských podmínkách ČR byl poměrně velmi brzy schválen zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který již představoval vcelku moderně koncipovaný ochranářský předpis, jenž v novelizované verzi platí dodnes. Formulace zákona zajišťující jeho direktivní účinnost a “nadřazenost” tohoto zákona při řešení “mezizákonných” problémů společně s maximem pravomocí a minimem odpovědnosti orgánů ochrany přírody však vedly v mnoha případech konkrétní potřeby ochrany určitého druhu či lokality namísto k vytvoření společného kolektivu ochranářů s místními vlastníky a uživateli pozemků naopak k vytvoření nesmiřitelných antagonistických skupin. To samozřejmě řešení problému mnoho nepomohlo.

V EU byly v důsledku ekosystémového přístupu k ochraně přírody přijaty dvě zásadní směrnice, a to již v r. 1979 směrnice o ochraně volně žijících ptáků (79/409/EHS) a v r. 1992 směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (92/43/EHS). Právě tyto směrnice se stávají základními právními předpisy pro vytvoření soustavy zvláště chráněných území evropského významu nazývané Natura 2000. Vytvoření této soustavy v ČR je jednou z povinností našeho státu, vyplývajících z procesu přidružení k EU.

Cíle Natury 2000 jsou smělé a sympatické. Vytvoření kontinentálního systému stanovištní ochrany přírody při zohlednění socioekonomických a kulturních požadavků daných regionů, kdy ochranářský konsensus všech zúčastněných osob a institucí má být nadřazený rigoróznímu vědeckému názoru o nedotčenosti panenské přírody (Roth 2001), vytváří pocit naděje, že se ochrana přírody opravdu postupně musí stát “věcí veřejnou”.

Česká realizace první ze zmíněných směrnic, tedy směrnice o ptácích, byla připravena skutečně v tomto duchu Českou společností ornitologickou. Konkrétní návrhy garantovali místně znalí ornitologové a každá navržená ptačí oblast byla důsledně projednána se všemi význačnějšími vlastníky a uživateli pozemků, které byly do návrhů začleněny. Tomu také odpovídaly výsledky jednání, kdy např. v panonské oblasti byly všechny navržené ptačí oblasti po projednání s dotčenými subjekty schváleny, resp. byly projednány a přijaty některé doplňující požadavky.

Zcela opačný systém realizace však nastal v případě směrnice o stanovištích. Stanoviště mapovali většinou místně naprosto neznámí odborníci, diskuse s vlastníky nebyla žádná.

S výmluvou na “nedostatek času” a hrozbu miliónových pokut ze strany EU zajistili vedoucí správ chráněných krajinných oblastí seznámení významných vlastníků a nájemců pouze s vymezením navrhovaných území, výčtem cílových druhů a ujištěním, že nic dalšího není známo a případné újmy vlastníků, způsobené vyhlášením “naturových” území, budou bohatě nahrazovány státem. Ochranné podmínky, které se postupně začaly dostávat na světlo světa, však naděje Natury 2000 vrhají zpět do starověku ochrany přírody. Pro ochranu čolka velkého v několika maloplošných tůních se vyhlašuje oblast s rozlohou přes 1900 ha, dubová habřina s navazujícími teplomilnými loukami o rozloze 350 ha je důvodem k vyhlášení oblasti s rozlohou 1300 ha a např. podmínky pro ochranu roháče obecného vyžadují v les-ním hospodářství paseku maximálně 10 x 10 m s ponecháním dvou výstavků!

Snad opravdu za vše může ta bezcitná EU a její termíny, jejichž nesplnění by nás ekonomicky zničilo. Kdyby tak čolek velký věděl, kolik rodin může připravit o živobytí ... Anebo snad opět snaha o ochranářský diktát?

Doufám, že nikoliv. Ochrana přírody musí být skutečně věcí nás všech. Hledejme všechny možné společné cesty, hledejme všechny možné konsensy, neboť znovu připomínám, že ochrana přírody má smysl pouze tehdy, pokud ji budou chtít všichni ti, kteří v daném území žijí, pracují a doufají, že ve stejném, či ještě lepším prostředí budou vyrůstat i jejich děti.