Záhadný cizinec

 

{mosimage}

00LEC

Záhadný cizinec

Miroslav Matulka

Mezi mými srnci s mimořádným parožím zaujímá srnec, o němž chci vyprávět, významné místo, a to jak trofejí, tak způsobem ulovení. V neposlední řadě také proto, že jsem si ho “vysloužil” v začátcích svého mysliveckého života, kdy na mne praxe a zkušenosti teprve čekaly. Musím se tedy ve vyprávění vrátit v neúprosném běhu času o několik desetiletí zpět - do počátku padesátých let minulého století. 

Honitba tehdejší myslivecké společnosti, v níž jsem působil, byla kousek na jih od Brna, blízko městečka Hustopeče, na nevysokých, převážně listnatých kopcích. Ohraničovaly ji obce Diváky, Boleradice a Kurdějov. V této oblasti Mrštík psal svoji Maryšu. Revír to byl přebohatý na veškerou drobnou zvěř - na bažanty, zajíce a králíky a rovněž se slušným stavem kvalitní srnčí zvěře. Většina členů myslivecké společnosti se vyžívala především na honech, dobře organizovaných tehdejším vedoucím polesí panem Papouškem, s tak bohatými výřady, že dnešní mladší generaci se o tom ani nesní. Však také bohatost veškeré fauny a zazvěření této oblasti byly důvodem k tomu, že v závěru padesátých let převzaly státní lesy honitbu jako dislokovanou součást reprezentační bažantnice lesního závodu v Židlochovicích. Dnes je tato oblast známá chovem nejsilnější a nejkvalitnější mufloní zvěře u nás. V době mého vyprávění tam mufloni ovšem ještě nebyli.
Jedním z mála těch, kteří se přednostně věnovali srnčí zvěři, byl přítel Sváťa, výborný myslivec. Jednou jsem byl svědkem toho, jak se Sváťa vrátil na loveckou chatu uprostřed lesa doslova v šoku a nebyla s ním vůbec řeč. Chodil již nějakou dobu na vyhlédnutého srnce do části revíru zvané Zadní kout. Byl prý to statný a starý srnec s neobvykle vysokým parožím - jak jinak - šesterák. Mnohokrát měl již srnce na mušce, vždy mu ho však něco zradilo nebo si ho zradil on sám. Prostě smůla za smůlou. Nejednou si Sváťa vyčítal, že příliš dlouho rozvažoval, že měl střelit a nečekat apod. A umínil si, že příště, naskytne-li se mu nová možnost, nebude váhat. A tak konečně měl srnce opět před sebou v dobré situaci a již jen dát pokyn ukazováku k dotyku napínákem připravené spouště, když srnec jako by se do země propadl za terénním výstupkem. A tu si Sváťa znovu vyčítal svoje rozvažování a rozhodl se, jestliže se srnec opět vynoří, že již čekat nebude a střelí. A také opravdu za nějakou chvíli se začala vynořovat tam, kde srnec zmizel, rezavá skvrna. Stejně rezavá jako srnčí srst a lovec již v přípravě k ráně neváhal, když v tom se tato rezavá skvrna narovnala - byla to babka na konvalinkách - nebo ví bůh za jakým účelem v lese. Stačil by zlomek vteřiny a došlo by ke katastrofě.
Naprostý šok rozvážného myslivce byl zcela pochopitelný. Sváťa na srnce zanevřel a prohlásil, že do Zadního koutu již nevstoupí. Tato málem tragická přítelova příhoda mne zaujala, a protože jsem se o srnčí zvěř zajímal ne-li výhradně, tedy jistě přednostně, rozhodl jsem se, že se na obeznaného šesteráka půjdu podívat. Ne proto, že bych ho chtěl ulovit - byl to přece “Sváťův” srnec - ale proto, že již tehdy mne zajímali zcela jiní srnci. Nějací takoví neobvyklí, s deformovaným parožím, kterým jsem se pak věnoval po celý život. Zadní kout jsem si oblíbil, ačkoliv šesteráka i jemu podobného srnce jsem tam nikdy neuviděl.
Zato se mi tam začal objevovat jiný srnec, poněkud atypicky sytěji vybarvený. Jeho parůžky jsem však nebyl schopen poznat blíže, vždy je zakrývala nějaká překážka. Bezpečně jsem však mohl konstatovat, že parůžky jsou velmi vysoké. Šesterák to ale zcela jistě nebyl. Postupně ve mně zrálo pokušení tohoto srnce ulovit, jenže bez dokonalého poznání parůžků bych se k tomu neodhodlal. Konzultoval jsem to s členy společnosti, rovněž s lesním personálem a vedoucím polesí. Nikdo však podobného srnce neznal. Nicméně rozhodnutí k odstřelu padlo - s doporučením, abych se jen snažil.
Nebudu čtenáře unavovat touto svou opravdovou a vytrvalou snahou, nicméně se mi přes velkou píli a námahu až do konce doby lovu nepodařilo tohoto srnce ulovit. A nejen to - ani blíže poznat vysoké paroží, které nosil. A upustím i od popisování své snahy v dalším roce, kdy srnec ve své oblíbené oblasti opět byl a nasadil znovu vysoké paroží, které mi stále zůstávalo utajeno. Bylo to již k zoufání - věnoval jsem tomuto srnci veškerý čas, nemohl jsem však být v honitbě nepřetržitě - a tak se stalo, že čas hrozně rychle ubíhal a konec doby lovu v tomto dalším roce byl již skoro za dveřmi a já jsem tohoto srnce již odepsal. Nakonec jsem se zařekl, že do Zadního koutu již nevkročím. A “svatě” jsem to sliboval sám sobě.
A přece - i po tomto slavnostním slibu mne tam opět hnala jakási neznámá síla a já se jí nemohl ubránit. Vše mne hnalo do Zadního koutu a já opět zasedl na svém místě u paty silného stromu, jen abych se dnes se Zadním koutem definitivně rozloučil. A jen mi hlavou při jakémsi snění probíhaly okamžiky uplynulé a současné mé lovecké snahy, v loňské a letošní neúspěšné sezóně.
Uprostřed této idyly vyšel najednou s protějšího svahu svižným krokem “můj” srnec. Můj “nepřítel”, dá se říci, anebo snad přítel? V plném denním světle defiloval přede mnou jako na nějaké přehlídce, jako dosud nikdy předtím, zastavil se pouhých asi dvacet metrů ode mne v ideální pozici, a nabídl mi tak dokonalou figuru svého ztepilého těla, ničím nekrytého. A nabídl mi také poprvé pro mne fascinující pohled na své paroží, tak dlouho mi utajované. Stál bez hnutí, s pohledem upřeným kamsi do neznáma, až posléze pomalu otočil hlavu přímo k mojí sedící postavě. Seděl jsem v jakési letargii, zprvu neschopen vůbec myšlenky, natož pak pohybu - a uběhlo dost času, než jsem si uvědomil, že tam sedím proto, abych tohoto srnce ulovil. Srnce, který unikal mé nemalé snaze o poznání jeho paroží a posléze i o jeho ulovení.
Když jsem se konečně vzpamatoval, pro- běhla mi hlavou otázka: mám se vůbec pokusit zvednout zbraň, pokojně odpočívající na klíně, a využít této jedinečné příležitosti? Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem začal pomaloučku zvedat zbraň a dávat ji k líci. Ale i při tom se projevila jakási záhadnost tohoto srnce, že proti všem pravidlům a zásadám vydržel i můj loudavý pohyb a - jako by k tomu měl jakýsi příkaz od samotné Diany - mi umožnil nakonec zmáčknutí spouště.
Po dobré ráně z mé tehdejší kulobrokové kozlice ráže 9,3 x 72 R se zlomil v ohni.
Zůstal jsem dlouho sedět na místě. Bál jsem se k srnci přiblížit, aby nakonec nevyskočil a nezmizel mi navždy. Naopak mne přepadl nemalý stesk a lítost, že se již nikdy nebude opakovat moje snaha o poznání tohoto srnce s jeho neobvyklým parožím a nakonec úsilí o jeho ulovení. Že již nikdy více nebudu trávit napínavé chvíle v Zadním koutě.
Vše ostatní je již neromantická a obvyklá rutina. Srnec sklidil mezi členy společnosti zasloužený obdiv, stejně jako mezi místními lesníky. Protože ho nikdo neznal a nikdy se s ním nesetkal, zdá se mi jeho pojmenování Záhadný cizinec jako příhodné. Zřejmě do této oblasti odněkud přivandroval. Nasvědčuje tomu též tmavší zbarvení parůžků, poněkud neobvyklé v nížinných listnatých lesích. Věk srnce jsme společně odhadli na sedm až osm let. Vzpomínám si, že po vyvržení vážil 19 kg. Za celou svoji mysliveckou činnost to byl můj nejsilnější srnec. Paroží je ve spodní části pěkně perlené, pučnice mají průměr 27 mm, růže 54 mm.
Za dvě lovecké sezóny u mne vznikl jakýsi partnerský vztah k tomuto srnci, a tak mi ho nakonec bylo po ulovení upřímně líto. Přemýšlel jsem hodně o tom, zda ho nebylo škoda. Ale jeho parůžky, to byla jistě vysoce nebezpečná zbraň, se kterou se mohl určitě seznámit některý z jeho soků v období říje. Byla to zbraň, kterou velmi pravděpodobně v podobné formě nasazoval i v předchozích letech.
Povídka pochází z autorovy připravované knihy Moji mimořádní srnci a jiné příběhy.

Začátek lovecké sezóny

Ing. Radek Kordač

Jako každoročně se zahájením lovu srnců přijíždějí do naší režijní honitby lovečtí hosté z Rakouska. Protože jde o začátek doby lovu, nastává obvyklý problém obeznat v honitbě srnce, který by splňoval kritérium průběrného odstřelu a přitom byl “dobrý”. S kolegy jsme si proto v průběhu dubna rozdělili honitbu, aby každý ve svém úseku obeznal zvěř a byl připraven na případný doprovod.
Já si ponechal severní část honitby, za obcí Malonty. Zvěře se ukazovalo dost, ale nic, co bych potřeboval. Ačkoliv jsem se pohyboval na dohled od vsi, celkem pravidelně, ještě za světla, vytahovala ven kromě srnčí i jelení a černá.
Hosté přijeli již v sobotu, ale protože na letošek vycházel 16. květen až na neděli, jeli jsme se večer do lesa jen podívat. Rozhodl jsem se pro krytou kazatelnu, u které mi den před příjezdem hostů vyšlo šest kusů jelení zvěře a kousek od ní prošel sekáč. Říkal jsem si, že bude alespoň na co se dívat. Ale jak to tak bývá, jako naschvál nám postupně přišly pouze dvě těžké srny a jedna čiplenka. Jelení, černou, ale ani srnce jsme nezahlédli.
Na ráno jsme se domluvili na čtvrtou hodinu. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že venku prší a fouká pěkný “severák”. Co naplat, lov může zrušit pouze host, takže jsem celkem s nechutí chtě-nechtě musel vyrazit na místo srazu. Než jsem tam dojel, počasí se sice trochu uklidnilo, ale když jsme odjížděli do honitby, stále pršelo. Tentokrát jsme vyrazili na kazatelnu stojící na okraji louky uprostřed komplexu lesa. Věděl jsem, že i za nepříznivého počasí tam bude relativní klid a nějaká zvěř by kolem mohla projít. Postupně přestávalo pršet, a tak jsme se asi hodinu po rozednění, když se okolo nás nic nedělo, domluvili, že zkusíme šoulat. Měl jsem v úmyslu postupně obejít tři starší paseky, které již byly zalesněné a zarostlé, ale ještě byly i ze země poměrně dobře přehledné. Když jsme došli na okraj druhé z nich, zahlédl jsem kus srnčí zvěře stojící ve vzdálenosti asi šedesát metrů od nás. Byl to srnec. Pomalu se popásal a odcházel směrem od nás. Obeznal jsem ho s konstatováním, že jde o nízkého šesteráka s krátkými výsadami, a dal hostovi pokyn, že může střílet. Zůstal jsem stát a pokynul mu, ať podle potřeby popojde tak, aby mohl dát jistou ránu. Zatímco lovec opatrně postupoval krajem vysokého lesa, stále jsem srnce pozoroval. Něco se mi na jeho paroží nezdálo. Vypadalo, že je poměrně silné, s krátkými výsadami téměř na konci lodyh, ale protože srnec odcházel šikmo ode mne a částečně ho zakrývaly mladé břízky, nešlo mi ho přesně přečíst. Asi po deseti minutách jsem zpozoroval, že se lovec, který mezitím popošel asi o 30 metrů krajem lesa, chystá střílet. Vzápětí padla rána. Srnec značil, vyrazil kupředu a ztratil se mi z očí. Došel jsem k lovci, ujistil ho, že rána byla dobrá, chvíli jsme počkali a vydali se na nástřel. Srnec ležel zhaslý asi dvacet metrů od nástřelu a nám se při pohledu na trofej zastavil dech. Ačkoliv jsme oba srnce dlouze pozorovali dalekohledy, nevšimli jsme si deformace levého parůžku! Vysvětluji si to tím, že jsme stáli na zemi, výhled nám chvílemi zakrývaly břízky a srnec byl nestále v pohybu.
Srnec ulovený v režijní honitbě Dopler Lesní správy Kaplice (Lesy České republiky, s. p.) vážil 16 kg. Jeho věk jsme odhadli na čtyři roky a atypickou trofej ohodnotili 69,75 b. CIC. Šťastný lovec odjížděl domů naprosto spokojený a my touto příhodou snad úspěšně zahájili letošní loveckou sezónu.