Jelcin

 

{mosimage}

00LEC

Jelcin

Ing. et Ing. František Bezděk

“Takové mám nejraději. Přijedou, ohromují nás svými rádoby dokonalými zážitky z afrických lovů a pak chybí na dvacet metrů,” láteřil Petr v dokonalém rozčarování nad neschopností loveckého hosta, který přijel od Mnichova na konec jelení říje. Ten však o našem rozhovoru nic nevěděl a vzdor prudkému polednímu slunci už dávno spokojeně spal v podkrovním pokojíčku lovecké chaty. “Neboj se, nějak to zvládneš,” snažil jsem se Petra uklidnit, ale nešlo to. Nechal jsem si to převyprávět v klidu ještě jednou a nakonec mu dal zapravdu. Jelena jako stodolu by na dvacet metrů od posedu trefil každý, jenom opravdový moula ne. Zřejmě si tím náš lovecký host znepřátelil Dianu. Už se pak další dny nedostal vůbec k ráně, ač s ním Petr chodil i na svá tajná místa.

Pokud se třetí den neuloví, má se buď změnit rajon, nebo průvodce. Díky této zásadě jsem to jako doprovod šel zkusit i já. Tento host byl skutečně něčím zvláštní. Vytáhlá kostnatá postava, pomalá, až opatrná chůze, chraplavý hlas a spousta protivných, polohlasem pronášených připomínek k organizaci lovu. To si jen tak každý v cizím prostředí nedovolí. Nic mu nebylo po chuti, i když jsme se mu od začátku snažili vyhovět opravdu ve všem. Také nám šlo přece o to, aby včas ulovil a spokojeně odjel domů. Ale znáte to. Jen zasednete někam na kazatelnu, už si vyčítáte proč, jste nešli jinam.
Říje pomalu končila, a tak jsme změnili taktiku. Šli jsme na druhou stranu honitby do míst, kudy vysoká přetahovala k polím. Opět bez výsledku. Host zavrčel něco v tom smyslu, že se mělo kvůli větru sedět úplně někde jinde. Odpoledne si zase stěžoval, že mu děravou střechou kazatelny náhodou káplo přímo na brýle. Z ní jsme spolu poprvé viděli zvěř. Na srnce ve sto metrech ale odmítl vystřelit, protože je daleko, a o jiném přímo pod žebříkem prohlásil, že střílet na tak blízko je zase nemyslivecké. To už ale pomalu slevoval. Ještě v neděli chtěl pouze velikého jelena, ale s ubývajícím časem by mu možná stačil i slušný srnec. Ten pod žebříkem nebyl podle jeho představ. Jen jediná věc mu stále nechyběla. Chlubivost! Když přišel na to, že se se mnou domluví o trochu lépe, protivných poznámek najednou ubylo, ale začal jinak. Vlastně už první večer na posedu mne požádal, abych si ho dobře prohlédl. Nerozuměl jsem tomu. Pak z něho vylezlo, že je jako někdejší ruský prezident Jelcin. Dokonce prý lepší. Na jaře mu totiž voperovali čtyřnásobný bypass a Jelcin má jen trojitý. Na otázku, proč přijel právě k nám, mi vyprávěl příběh o tom, jak se po poslední srdeční operaci obtížně zotavoval. Nakonec dokonce znovu začal lovit a letošní šňůru loveckých zážitků by chtěl uzavřít úspěšným lovem v Evropě. V Africe je prý právě teď moc horko. Fotek sebou přivezl opravdu dost, ale lovecké štěstí nechal doma. Co nám byly platné obrázky ulovených kamzíků, gepardů, či dokonce černých medvědů, když v reálném čase chyběla Hubertova přízeň. Nad každou z fotografií jsem si však musel vyslechnout podrobný popis konkrétní události a pokaždé byl skálopevně přesvědčován, že první chybená rána v jeho životě se mu vlastně povedla až u nás.
To poslední ráno jsem ho doprovázet nemohl. Péči o něj znovu převzal Petr. Zbývaly ještě dva pokusy. Ráno chybili muflona, který se naprosto nečekaně zjevil na louce. Stál naprosto klidně, jako by věděl, že se mu nemůže nic zlého stát. Úlek se jako újma nepočítá. Když si host podával kulovnici do okna kazatelny, zavadil o její okraj a střílet už nemělo cenu. Nezvyklým zvukem zrazený muflon se prudce otočil a vracel se volným klusem do lesa. Než se přesunuli k zadnímu okénku, zarachotilo to na kazatelně znovu a beran ještě zrychlil. Střelba připomínala hozenou ránu po zajíci na průseku. Žádný nástřel, žádná barva. Důležitější však v tu chvíli bylo zjištění, že se do naší honitby vrátili mufloni. O měsíc dříve než obvykle, někdy přicházeli až s prvním sněhem. Náš host ještě nikdy žádného neviděl, a snad právě proto chtěl za každou cenu nějakého ulovit. Jeleni ho už nezajímali. Jeho zklamání z další chybené rány najednou vystřídalo radostné očekávání. Už se neomlouval a nic nevysvětloval. Byl si jistý tak, že si na poslední odpoledne dokonce chystal i fotoaparát. Teď už uklidňoval on nás.
Rychle jsme s Petrem obešli podstatnou část honitby a pečlivě hledali známky jakékoliv přítomnosti dalších muflonů. Stop bylo najednou dost. Tím se dalo vysvětlit i to, proč najednou zmizeli všichni jeleni. Důležitou roli pro poslední pokus něco ulovit najednou hrál starý rozviklaný žebřík v cípu lesa, narychlo ještě spravený několika dlouhými hřebíky, kolem kterého procházel starý mufloní ochoz. Pokud jsou mufloni tady, na louku pod ním musí přijít. Bylo to jejich oblíbené místo.
Brzy odpoledne jsem Petra s hostem vyvezl nivou po hřebenové cestě nahoru a chystal se podřimovat v autě. Měli spolu jen sejít po starém šouláku, který jsme v poledne stačili trochu upravit a zamést. Když jsem už v polospánku uslyšel ozvěnu výstřelu, vystoupil jsem z auta a pomalu šel za nimi. Petr stál na louce a rozhazoval rukama. Pokaždé popošel několik kroků a hledal nástřel. “Potřebuješ psa, anebo máš sám čtverkový nos?” nutím nás do úsměvu. Výraz jejich očí totiž nevěstí nic dobrého. “Ty brďo, přišli čtyři, jen co jsme si stačili sednout, ale měl jsi ho vidět! Rozklepal se jak osika a já měl strach, že spadneme i se žebřem,” říká Petr. “Po ráně se všichni otočili a odběhli dolů k potoku. Určitě bude zase chybený!” Stojíme spolu uprostřed nizoučké jateliny a dumáme. Co teď? Kde je vlastně nástřel? Host se nám snaží ještě vysvětlit, na kterého muflona střílel, ale jeho výklad najednou přerušilo vzálené psí zaštěkání. Nezvykle vysoko položený hlas vzrušeného psího staccata zní stále silněji ze směru, kterým mufloni před chvílí odbíhali. Najednou vidíme, že nám je všechny čtyři žene malý vesnický voříšek zpět k okraji lesa. Mufloni běží v řadě za sebou. Všichni mají na hlavách toulce kolem 200 bodů. Zbytek děje proběhl jako ve zrychleném filmu. Stačili jsme nahlas mezi sebou jen říct, že ten čtvrtý je jistě odstřelový, a už se ozvala rána. Najednou jsme věděli, proč byly všechny jeho předchozí lovy v Africe tak úspěšné. Nemají tam posedy. Z volné ruky to šlo v běhu i na 150 metrů. A na komoru!
Večer na chatě zazněla v několika podobách věta o tom, že k dokonalému loveckému štěstí potřebuje každý i Hubertovo požehnání. Ještě chvíli jsem si ji pamatoval i v němčině. Když o týden později přišel balíček fotografií, bylo u nich pozvání na “Oktoberfest” do Mnichova. Máme s Petrem určitě přijet a na týdenních slavnostech piva budeme jeho hosty. Pozvání prý platí stále. Nevím, ale raději si místo toho půjdu sednout znovu na ten rozviklaný posed. Určitě sám, abych si utřídil všechny předchozí zážitky a možná i dobře prohlédl toho čoklíka, co nás po týdnu marných nadějí nakonec zachránil. Kdo ví, zda ho ještě někdy potkám.