STARÉ ZLATÉ ČASY
{mosimage}
00CASY
STARÉ ZLATÉ ČASY
Jak se osvědčilo elektrické světlo ve službách lovce?
Již v ročníku VI. časopisu tohoto na str. 284 uvedli jsme, že hrabě Palffy hodlal v Africe při nočních lovech používati elektrického přístroje osvětlovacího v nebezpečných výpravách loveckých v noci. O tom, kterak se mu přístroj osvědčil, nedozvěděli jsme se ničeho, za to však uvésti můžeme, kterak posloužil, ač v jiné soustavě, hraběti Jos. Potockému, v nedávné výpravě jeho do země Somálů (vých. Afrika), o čemž následovně referuje Sztolcman:
“Když jsem ráno o 5. hod. vstal, hrabě již odcházel z čekání v zeribě, sděluje mi, že nebylo příležitosti k vyzkoušení elektrického reflektoru. Tento reflektor je vlastně svítilna, kterou pomocí ocelové vzpruhy lze připevniti na předek hlavně kterékoli zbraně, a to na spodní ploše její. Isolovaný drát má knoflíček; myslivec drží drát pod hlavněmi v ruce levé. Drát spojen jest se skřínkou, obsahující elektrický akkumulátor, který drží tři měsíce napjetí. Obrátě hlavně žádoucím směrem, myslivec stiskne knoflík, po čemž nastoupí spojení svítilny s akumulátorem. Světlo je velmi zářivé a dostačí úplně, by myslivec náležitě zvěř vzal na mušku. Přístroj má jednu velkou vadu, a to tu, že ho lze užívat toliko na čekání, při čemž dlužno těžkou skřínku s akkumulátorem umístiti na zemi. Ukázalo se též, že se zvěř náhlého světla leká a prchá. Hrabě Potocki, sedě v zeribě při návnadě, za kterou sloužil oslík, zdřímnul, unaven jsa dlouhým čekáním. Tu náhle vzbudil jej shikari ve chvíli, kdy levhard rdousil ubohého dlouhoušáčka. Hrabě obrátil hlavně v stranu zápasících zvířat a stiskl knoflík. Silné světlo ozářilo zápasiště, ale v tom již nenadálým jasem zlekaný levhard okamžitě odskočil, takže lovec nemohl po něm vystřeliti. Dravec vrátil se ještě dvakráte k témuž místu. Hrabě pokusil se namířiti po něm v temnotě, bez užití elektrického světla, ale přeplašený levhard pokaždé zmizel ve tmách. A tak prošla noc, aniž bylo lze dáti vydatnou ránu.”
Štvanice na vysokou v Pardubicích
Zajisté jen omylem bylo prohlašováno, že přestaly pardubické štvanice, jsouce přeloženy do Uher. Ale ještě posud každého roku skvělá společnost dostavuje se do Pardubic, aby súčastnila se proslulé štvanice na jelena. V ten den oživne náhle klidná jindy krajina. Zvědavé obecenstvo z okolí již dopoledne blíží se k místu, kde se vypustí jelen, ve zvláštním voze přivezený. Potom dostaví se sluhové šlechticů s jezdeckými koni. Za nedlouho dostaví se “mistr Beck” se smečkou ohařův anglických. Šlechticové a jejich dámy dostavují se v povozech neb automobilech. Před zahájením honu odjede “master” (vrchní lovčí) k vozu s jelenem, vzdálenému od místa schůzky as 1000 kroků, by osobně přítomen byl vypuštění paroháče. Když se navrátí, dá znamení a všecka společnost vyrazí za zvěří. Psi zvětší stopu jelení a začnou hlasně vydávati (hrát), trubka psovodova zavzní a nyní započte jízda krásná, začasté však krkolomná, která trvá dotud, pokud jelen prchá. Když pak jest uštván, sešijí se mu nejprve rány, způsobené mu ode psů. Zvíře, které jest příliš rozsápáno, musí býti zabito. - Za 40.000 K náhrady. - Neschvalujeme štvanic z ohledů lidumilných a s námi souhlasí zajisté valná většina myslivců pravodatných.
Lovecká besídka, sešit 6, roč. VIII, 1902, redakci zaslal ing. Jiří Dort, Spálené Poříčí
To nejlepší z mé sbírky
Pro měsíc září jsem vybral kolekci pohlednic, kterou bych mohl bez nadsázky nazvat: “To nejlepší, co mám”. První pohlednice přináší pozdrav z Tyrol s “nezbytnými” kamzíky v pozadí. Jde o nádherně vyvedenou litografii z r. 1894. Žertovný motiv myslivce a slečny na terčích pochází z téhož roku. Pohlednice z r. 1899 s výjevy různých druhů zvěře a myslivců pochází z “dílny” jednoho z nejznámějších vydavatelů litografií - Karla Schwidernocha z Vídně. I na další pohlednici z pozdravem “Lovu zdar!” najdeme lovecký motiv a myslivce besedující v hostinci zřejmě nad souvisejícím zážitkem. Námětem následujících dvou pohlednic se staly výstavy, jejichž součástmi byly střelecké soutěže. Oba pohledy byly odeslány z německého Hannoveru, ale zda se zobrazené střelby konaly tam, se již nedozvíme. Tématu výstav jsou věnovány i další dvě pohlednice, obě pocházející z 1. mezinárodní myslivecké výstavy pořádané v r. 1910 ve Vídni. Jde o oficiální pohlednice této výstavy, což je dokumentováno přítiskem na zadní straně. Právě díky němu jsou mezi sběrateli velmi vyhledávané. Pohlednice z přáním veselých Vánoc pochází již od nás. Poslední pohlednice je sice spíše “vojenská”, ale protože zbraně a terče patří i myslivosti, nedalo mi, abych ji k souboru nepřiřadil. Jde o pozdrav z Opavy, rovněž v kouzelném provedení.
Ing. Jiří Dort
Září - měsíc lovů
V dřívějších dobách, kdy myslivost byla nejvyšší společenskou událostí, při jejímž provozování se řešívaly důležité státní a rodinné záležitosti, bylo třeba, aby majitel myslivosti měl co možná nejhojněji zazvěřeny revíry, ať už zvěří nízkou, nebo vysokou. Tehdy nelitovali peněz a velkých investic, rozhodovalo jen, kolik kusů bylo vyloženo na výřadě. Bylo proto starostí vedoucích myslivců, aby v polích i lesích se hemžilo množství zajíců, bažantů a koroptví, pročež veškerá péče o myslivost soustředěna byla k této zvěři. Dle hojnosti výskytu upravovaly se i doby počátku lovů, takže v měsíci září, obyčejně od 15., bylo možno střílet již i zajíce, zatímco bažanti ponecháni byli na pozdější lovy. V Čechách bývalo dobrým zvykem chodit v neděli před svatým Václavem - patronem střelců - na odstřel poutního zajíce. V měsíci lovu, 20. září, slavíme památku nejstaršího křesťanského světce, jenž je ochráncem myslivců, sv. Eustacha. V knize “Po stopách posvátného jelena” vypisuji celý vznik ušlechtilé legendy, v níž bájný jelen káravou řečí usměrňuje lovce Eustacha, setníka římských legií. V září se slaví památka ještě několika svatých, kteří mají medvěda po boku.
Není myslitelno, že by cech myslivců neměl své bohy, svaté a bájné myslivce, a jest příznačno, že právě na září, měsíc lovu, připadá svátek dvou význačných patronů myslivců. Vždyť i o svatém Václavu se píše, že byl myslivcem, jak ostatně jimi byli asi všichni Přemyslovci. Jejich jméno souvisí jistě s otázkami provozování lovu.
Lovy měsíce září, v době dozrálého ovoce, zavadlých brambořišť, hustých řepnišť a vonících otav, jsou pro dobrého lovce, jenž nebaží jen po lovu na jeleny a jinou vysokou zvěř, nejvyšším požitkem loveckého krásna, obzvláště je-li účasten myslivecky dokonale vedeného podniku.
Lze se těšit z něčeho podmanivějšího, nežli je hon na koroptvičky, kdy dobře vycvičený lovecký pes vypracuje navětřením houfek koroptví a potom přinese zastřelenou koroptvičku či kohoutka?
První podzimní slunéčko svítívá blaženým lovcům v hnědé obličeje a modře ojíněné švestky příjemně osvěžují myslivce holdující bohyni Lověně.
Z knihy lesmistra Františka Vodičky “Zvěř a myslivost ve světle věků” (1948)