Prstýnek
{mosimage}
00LEC
Prstýnek
František ŠTROBLÍK
Mládí vždy doprovází zvýšená chuť ke střelbě. Svůj první lovecký lístek jsem získal již během studia na lesnické škole. V okamžiku, kdy ještě neoschnul inkoust záznamů v loveckém lístku, jsem měl pocit, že všechno, co v lese létá a běhá, vyrostlo jen pro moji pušku. Teprve v průběhu let a s přibývajícími zkušenostmi poznávám, že myslivost je úplně o něčem jiném než o pouhém střílení zvěře. Dospívám k poznání, že společných lovů se nezúčastňuji pro bohatost výřadu, ale pro srdečná setkání s kamarády myslivci, pro tu neopakovatelnou atmosféru, kterou tato setkání poskytují. Jsem si jist, že podobným vývojem projde každý myslivec a převážná většina z nich dospěje do stejného stadia. Někdo dříve, někdo později.
V pondělí se v kanceláři revíru zastavuje kamarád Roman Tesák. Probíráme myslivecké události od posledního setkání. Při odchodu z kanceláře mi říká: "Franto, v sobotu máme naháňku na černou. Kukuřice jsou již sklizeny a divočáci se drží v lese, kde mají dostatek žaludů a bukvic. Jestli máš čas, přijeď." Pozvánka do honitby Mysliveckého sdružení Litenčice se neodmítá.
V sobotu ráno kolem půl osmé přijíždíme i se synem na místo srazu do pohostinství v Nítkovicích. Srdečně se zdravíme s přítomnými. Polévka z bažantích slepic, káva a občerstvení rozproudí zábavu mezi přáteli. Každý účastník naháňky dostává vkusný modřínový štítek s pořadovým číslem. Kolem osmé hodiny myslivecký hospodář Josef Tesák zatroubí na povelku a informuje všechny o tom, že naháňka bude začínat na Kozojedsku, kam přejedeme auty.
Na místě srazu se řadíme do dvojřadu. Stojíme pod velkým stromem jeřábu oskeruše, jenž udivuje svým vzrůstem i dimenzemi. S takovým představitelem svého druhu jsem se za své lesnické praxe dosud nesetkal. Předseda Mysliveckého sdružení Litenčice Petr Konečný zahajuje hon a vítá všechny přítomné. Myslivecký hospodář, který dnešní naháňku povede, informuje přítomné o její organizaci. Důrazně upozorňuje na dodržování bezpečnosti při střelbě, zákaz střelby do leče, signály, dodržování všech mysliveckých zvyků a tradic. Z obou řad vybírá nejstarší myslivce, kteří budou na stanoviště převezeni na "vétřiesce". Určuje vedoucího honců. První řadu střelců zavede sám, druhou řadu pověřený myslivec. Nástup končí břeskným zvukem borlice.
Je slunečný podzimní den, poslední říjnová sobota. Les je jako vymalovaný, stromy hýří paletou barev od žluté přes červenou až po odstíny hnědé. Přicházíme na místo první leče. Závodčí mne staví na "štont". Před sebou mám žleb a za ním asi osmdesát metrů dlouhou stráň, v jejíž horní částí roste smrková mlazina. Závodčí mi výjimečně povoluje střelbu do leče - do žlebu a mírně do stráně. Honci půjdou až houštinami za vrcholem stráně. Stráň je porostlá starší pařezinou, střelba v ní nebude obtížná. Stoupám si za silnější dub, odhazuji listí na stanovišti a se sousedy si dáváme znamení, abychom věděli, kde kdo stojí. Poté nabíjím troják, opřu jej o strom a pohodlně se usazuji na loveckou sedačku. Do začátku honu zbývá ještě nějaký čas, než budou postaveny obě řady lovců. Kochám se krásou podzimního lesa. Ale to se již ozve povelka mysliveckého hospodáře, která zahajuje leč.
Ještě je v lese klid, když slyším zašustit listí. Pod vrcholem stráně svým typickým klusem běží liška. Sleduji ji pohledem. Je krásně vybarvená, již oděná do zimního hávu. Psi začínají hlásit - rajská hudba pro uši myslivcovy. Po hřebenu ve stopách lišky prochází silný kňour. Černý rytíř. Sleduji jej zaměřovacím dalekohledem a zřetelně vidím jeho zbraně. Impozantní zjev. Štěkot psů nabývá na intenzitě, je možno rozlišit hlášení, kdy zvěř štvou, nebo když ji zaštěkávají na místě. Ze smrkové mlaziny na hřebenu vyráží směrem mezi mne a mého souseda lončák. Já jej mám blíž. Troják mám již připraven a hledám vhodnou uličku mezi stromy, kde si na divočáka počkám: před žlebem je v porostu malá holinka. Jakmile v kříži zaměřovacího dalekohledu vidím divočákovu hlavu, mačkám spoušť. Vidím, jak se lončákovi podlamují přední běhy, hlava se mu ryjem boří do listí a vše končí přemetem jako u dobře střeleného zajíce. Lámu troják, vyjímám vystřelenou nábojnici, znovu nabíjím a usedám na sedačku. V ruce zbraň, přede mnou leží ulovená zvěř a ve vzduchu je cítit vůně spáleného střelného prachu. Vrchol loveckého blaha. Během tohoto rozjímání se znovu ozývá štěkot psů a kulové rány. V zápětí se ze smrčiny vylamuje další lončák a téměř po stejné trase běží k řadě střelců. Znovu hledám uličku mezi stromy. S kusem nikdy "netáhnu", protože podle pravidla strom - divočák - strom, bych jistě trefil některý z kmenů. Hlavou mi bleskne, že vystřelím až před žlebem, abych úlovek nemusel tahat tak daleko. Takovou nehoráznost mi však Hubert s Dianou netolerují. Rána sedí, ovšem poněkud jinde, než má ... Pod divočákem vylétá hlína a ten popohnán výstřelem vbíhá do žlebu. To však již střílí soused, ale rovněž bez úspěchu. Stačil jsem přebít, a jak divočák odbíhá, jen tak mezi stromy po něm "hážu" ránu. Divočák po ráně zastavuje a zanaříká - jak se později ukázalo, střela prolétla ledvinou. Přebíjím a lončáka dostřeluji na hlavu. Lečí se nesou další rány, hlášení psů, pokřik honců. Ozývá se i trojí zatroubení povelky mysliveckého hospodáře, které oznamuje konec leče. Uvazuji oba divočáky za ryj a s pomocí svých sousedů je odtahujeme na místo srazu. Kvůli veterinární prohlídce a nezaměnitelnosti jednotlivých vzorků z ulovených zvěře je vyvrhuji až na místě odvozu.
Na výloži leží tři divočáci a liška. Je vyhlášena krátká přestávka, po níž se nastupuje k další leči. V ní se podaří ulovit další tři divočáky.
Po obědě trávíme siestu a vyprávíme si, jak byli jednotliví divočáci uloveni.
Na to, že je konec října, je velmi teplé počasí - teploměr se ten den vyšplhal až k 25 °C. Nevím, co se se mnou tehdy stalo, ale prsty na rukou mi otekly tak, že se mi snubní prstýnek začal bolestivě zařezávat do prsteníku levé ruky. Pokouším se prstýnek sundat, ale nejde to. Zkouším to znovu, a jak zatáhnu, prstýnek mi vyklouzne z ruky a se žbluňknutím mizí malé v kaluži. Okamžitě po něm hrábnu, ale nic. Dno kaluže je pokryto loňským listím. Zkouším to znovu a znovu, prstýnek však není k nalezení. To již přichází syn a další dva kolegové, kteří mi pomáhají hledat. Stávají se z nás nedobrovolní zlatokopové - z kaluže vypíráme nejdříve hrubé frakce, později menší a nakonec rukama vytahujeme a rýžujeme to nejjemnější bahýnko. Kaluž, původně hluboká 20 cm, se prohlubuje a okolní hromádky bahna se zvětšují. Prstýnek jako by se však do země propadl. Doslova se kalištíme jako divočáci, které jsme před chvílí ulovili. Bahno cedíme přes dlaně již po několikáté. Stále však nic. Přítel Toník Procházka vše škodolibě zaznamenává na fotografický film. To však již povelka mysliveckého hospodáře vyzývá k odchodu na další leč. Zůstávám na místě a s obsluhou polní kuchyně pokračujeme v hledání. Když jsme to již téměř vzdali, jeden z kolegů myslivců zahlédl v bahně na břehu kaluže zablýsknutí: prstýnek byl na světě! Měl jsem ohromnou radost. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo: "Máš u mě flašku."
Ukončení naháňky bylo slavnostní. Zvěř na výřadu uspořádaném na návsi v Nítkovicích se stala předmětem obdivu myslivců i obyvatel obce. Zazněla borlice, myslivecký hospodář seznámil přítomné s výsledkem lovu: "Bylo uloveno šest kusů zvěře černé a jedna liška." Huberte a Diano, děkuji!