STARÉ ZLATÉ ČASY
{mosimage}
00CASY
STARÉ ZLATÉ ČASY
Jelen jednorožec
Již po pět nebo šest let byl znám v lesích pod Ostrým, náležejících správě Nýdku na Těšínsku, jelen, který nasazoval každým rokem pouze jeden, a to levý paroh. Prvně byl tak viděn jako prostřední šesterák a nyní již po dva roky byl desaterákem. V posledním roce v říji opanoval pole a nestrpěl ve své blízkosti jiných jelenů. Byl však vždy neobyčejně plachým a velice ostražitým, takže veškerá námaha jej dostati zůstávala marnou. Když pak také host, jemuž byla ona část správy v šoulání přidělena, marně se snažil, aby jej za denního světla dostal na dostřel, tu rozhodl jsem se, že pokusím se sám, abych jej ulovil, neboť bylo již známo, že je velikým rváčem.
Po ukončení říje 16. října minulého roku dostavil jsem se do jeho oblasti s úmyslem, že si dám několik huštin protlačiti, když se na šoulačce nedalo nic dělat. Obvod dvou dosti hluboko zaříznutých žlebů s potoky byl jeho obyčejným domovem, stráně porostlé střídavě starým lesem a značnými huštinami, tedy teritorium pro hledání určitého kusu zvěře dosti veliké a obtížné.
Tam očekával mne lesní personál a čtyři honci. Za nejpravděpodobnější stanoviště hledaného jelena uznali jsme ve společné poradě rozsáhlou huštinu "pod Žorem", za níž následuje vysoký, starý les, již dosti prořídlý, takže poskytuje dobrý výstřel. Zde, asi uprostřed stráně, předstoupil jsem si ve vysokém lese dobře kryt dvěma vyhlédnutými kmeny, přehlédl jsem celou stráň, kdežto přednosta správy zůstal v boku leče při údolní cestě. Honci pak měli huštinu na mne zcela tiše protlačovati.
Chvíle napětí ubíhaly a zdály se mi věčností. Stále úplný klid, jen veverka prováděla pode mnou ve stráni svoje akrobatické kousky. Až pojednou plaše vyšla z huštiny srna, rozhlédla se a odskočila dolů a přes potok na protější stráň. To bylo jediné znamení, že honci skutečně přicházejí. Až tu pojednou téměř už před honci, sv. Huberte, právě proti mně v plném světle dopoledního slunce přichází pomalým, opatrným krokem s pyšně vztyčenou hlavou očekávaný "jednorožec". Bílé špičky dlouhé koruny svítily ve slunci, paroh zdál se mi býti ohromně silným a také postava jelena byla v tomto osvětlení neobyčejně mohutná. Byl to obraz, na který se nezapomíná, a trvalo zajisté hezkou chvíli, nežli jsem si uvědomil, proč jsem vlastně zde. Pak opatrně přiložil jsem pušku k líci a vyčkával jen, až v malé terrainní prohlubni, ke které jelen směřoval, budu míti pro výstřel správné pozadí, neboť jsem musel střílet proti honcům.
Po ráně napolo zpředu správně značil a po dvou skocích se zlomil, dříve než dozněla ozvěna výstřelu. Pochopitelné napětí ustoupilo radosti, že se mi podařilo přelstíti toho, který se zdál býti nedosažitelným.
Nyní zde leží král našich lesů, krásný exemplář tvora, který nezadržitelně postupující civilisací bude snad v nedaleké době vypuzen i z našich krásných Beskyd.
Konečně tedy mohla býti ukojena zvědavost nás všech, proč asi nenasazoval normálně. Ukázalo se, že druhý paroh nemohl nasaditi, neboť měl pučnici až u lebky, ba částečně z lebky, vylomenou. Tento jelen měl - jak z obr. 1 jest patrno - zcela jiný, neobvyklý "obličej". Také jednostranné zatížení působilo mu jisté potíže. Přesto však byl rváčem, o čemž také svědčí čerstvě zlomená očnice. Ještě bezprostředně před poslední říjí byl jednou pozorován s celou, dlouhou očnicí. Na obr. 2 jest viděti násilné vylomení pučnice. Je jen otázkou, zda je možné, aby se tak bylo stalo při potyčce s druhým jelenem, či zda byla toho příčina jiná. Tento jelen měl totiž také zlomený, ale zhojený zadní běh, a to svedlo mne na myšlenku, že snad přišel k úrazu při posledních katastrofálních větrolomech z r. 1925. To však není asi správné, neboť jeden z hajných myslí, že jej jako jednorožce viděl již před tím. Určitě to však tvrditi nemůže.
dlouhou korunou. Jest Jelen vážil vyvržen 134 kg. Paroh jest jako u pravidelného desateráka bez cimbolce, který v našich horách málokterý jelen nasazuje, ale s krásnou, 23 cm86 cm vysoký, nad očnicí obvodu 15,5 cm a váží nyní po vyschnutí dobré 3 kg. To je pro zdejší poměry velmi dobrá váha, neboť by odpovídala asi 5 kg při normálním nasazení.
Ing. J. Duras, Stráž myslivosti č. 11, roč. VIII, 1930
Říjen - měsíc krále lesů jelena
Stezku lovné zvěře vroubí základní kameny lidské kultury. Nezměrné dlouhé věky uhnětly nás do dnešní podoby. Jdeme však stále ještě po oné prastaré stezce, na níž jsme se naučili krásné myslivosti, kterou tak žárlivě a tvrdě hájíme. Stezka tato ztrácí již u nás svou bezpečnou stopu, protože z ní mizí oni největší krasavci našich lesů a hor. Zmizel u nás již medvěd, vlk, rys, divoká kočka, orel. Zmizel i bobr, norek a mizí nám bohužel i český jelen, který dosud, co do trofeje, vede na celém světě.
Na prastaré té stezce mizí pach ušlech-tilé zvěře a objevuje se na ní pach gumy a benzínu, chromových kůží, pronikavě štiplavý dým novodobých prachů, válí se kolem ní blýskavé krabice konzerv, karpatskými lesy se ozývají zvuky gramofonů a rozhlasových přijímačů, divocí skauti a trampové ruší velebné ticho našich lesů.
Smutné časy hrozí naší myslivosti, jestliže ...
Je měsíc jeleního volání! Všichni lovci touží, aby mohli jednou nosit hrdé označení lovec jelenář, ale zde je otázka, kdo z vás, myslivci, lovci, lesníci, lovupáni, přispěl alespoň něčím k tomu, aby hrdý král naší stezky byl chráněn ve svých výsostných právech? Kdo z vás, přátelé, zvedl nějak mimořádně svůj hlas, své pero, své postavení ve prospěch ušlechtilého jelena?
Jelen v západní, ba i ve střední Evropě upadá jak na váze, tak na rozměrech, ale hlavně i co do počtu. Lékař by tomuto stavu řekl "jelení úbytě". Ano, to je pravé slovo, jež straší v lovecké Evropě!
Jelen vedl lidstvo půl milionu let po oné tajuplné stezce, jež je označena mnohými božstvy, mnohými posvátnými úkony, nádhernými jeskynními malbami, řadou křesťanských svatých, ba i postavou Krista Pána. A na tuto bájnou stezku dostal se moderní lovec, jenž svými důmyslnými zbraněmi zabíjí zvěř na každou dosažitelnou vzdálenost, aby naplnil zdi svého domova nesmyslným počtem všelijakých trofejí.
Říjen, měsíc volání největší zvěře!
Chtěl bych však toto volání obrátit ve volání nás, ochranářů, ve výkřik po zvýšené ochraně krásy a tvorů přírody, neboť naší povinností je a musí být, abychom zvěř zachovali v našich lesích i našim dětem, které přece mají také právo, aby viděly říjícího jelena, batolícího se medvěda, hlodajícího bobra, hnízdícího orla a jinou velkou zvěř.
Voláme po státních reservacích, které by byly v rukou lidí majících porozumění pro ochranu všeho toho, co nám matka Země tak štědře dává.
Z knihy lesmistra Františka Vodičky "Zvěř a myslivost ve světle věků" (1948)
Od pytláctví k bezpečnosti na lovu
Pro měsíc říjen jsem vybral dva motivy zobrazované na starých pohlednicích: pytláctví a bezpečnost při zacházení s loveckými zbraněmi. Přestože spolu tématicky nesouvisí, rozhodl jsem se je dát k sobě. Pohlednice s těmito náměty jsou totiž poměrně vzácné, ve své sbírce jich mám pouze několik a nevystačily by na sestavení dvou samostatných souborů o deseti kusech.
Přestože bylo pytláctví vždy přísně trestáno, jde o jev, který se zachoval od historických dob až do současnosti. I dnes se o pytlácích často dočítáme z novin. Jak se zdá, jsou díky moderní technice, bohužel, obtížně postižitelní. V připojeném souboru si můžete prohlédnout pět pohlednic ze začátku 20. století.
Zajímavé jsou i "bezpečnostní" pohlednice. Pohlednice s českým textem je reklamním materiálem Vzájemné pojišťovací banky Slávie a sloužila k propagaci pojištění proti úrazu. Zbývající čtyři německé pohlednice humorným způsobem upozorňují na riziko držení a zacházení s loveckými zbraněmi.
Připravil ing. Jiří Dort