Co nepatří mezi myslivecké tradice
{mosimage}
00DISK
Co nepatří mezi myslivecké tradice
Václav Vichera
Kdo by to z myslivců neznal: je poslední leč a na jejím programu je vyhlášení krále honu. Vyhlašování krále honu je novodobý zvyk, rozšířený asi od poloviny 20. století. Byl za něho prohlášen ten, kdo při honu ulovil největší počet zvěře. Někdy rozhodovala vzácnost úlovku.
V době kruhových honů na zajíce, jaké pamatujeme ještě z 60. let minulého století, řidčeji při honech na bažanty, bylo vyhlašování krále honu zvykem, jehož účel byl na první pohled průhledný: král měl kromě pomíjivé slávy také jednu povinnost. Totiž za tuto poctu zaplatit. Proto za krále byli předurčováni majetní účastníci honu, kterým se často připočítávala i zvěř, již ulovili jiní, jen aby měli co největší výřad. Kandidáty na krále, jichž bylo vždy více, to svádělo k soutěžení ve střelbě na nemysliveckou vzdálenost, při níž často zvěř jen poranili a znehodnotili, nebo pokud neměli zábrany, k ustřelování zvěře sousedům. Většina účastníků honu si ani nepoložila otázku, jak se osoba těchto mravních kvalit může stát králem honu.
Mezi lovci se však vyskytovali i tací, kteří sledovali zájem právě opačný, totiž aby se nestali králem honu, ať proto, že neradi na sebe soustřeďují pozornost, anebo ze šetrnosti. Někteří na tuto poctu prostě neměli. Pak se hájili slovy: "Mohl jsem střílet, ale pak bych se stal králem."
Šikovní obchodníci pro krále honu připravili medaile, které mu byly na poslední leči slavnostně předány. Pak bylo nepsanou povinností krále honu ostatní účastníky pohostit alkoholem. Zřídkakdy bylo od něho slyšet poděkování honcům, trubačům a psovodům.
Někdy se na poslední leči hlavního honu přijímali do kolektivu myslivců noví vlastníci loveckých lístků. Ani to se často neobešlo bez ponižujících "obřadů", mezi něž kromě lascívních otázek někdy patřilo, aby nový myslivec aportoval v zubech střeleného zajíce nebo snědl jeho syrová játra či srdce. Známé jsou případy, kdy novic musel pokleknout a hlavní brokovnice mu byla do hrdla lita kořalka.
Stejně nevkusné je pasování na lovce některého druhu velké zvěře třemi údery hlavní přes zadek nebo trestání přestupků údery tesákem. Tak se s tesákem zacházet nesmí, neboť to bývala čestná zbraň vyučeného myslivce. A našly by se i jiné další nevhodné příklady.
To, co bylo uvedeno, nemá nic společného s mysliveckými tradicemi, ale je to jednání nedůstojné, které je za hranicemi dobrého vkusu a ve svých důsledcích pověst myslivců před veřejností jenom poškozuje.
Něco jiného je myslivecký soud, pokud zveřejňuje nedostatky, jichž se jednotliví účastníci honu dopustili. Ten má mít cíl poučný, ale nesmí se zvrhnout, jak se bohužel často stává, v hrubé a vulgární představení, jehož účelem je pochybná úroveň zábavy.