Ještě k článku Kritika české myslivosti (Svět myslivosti č. 9/2004)

 

{mosimage}

00DISK

Ještě k článku Kritika české myslivosti (Svět myslivosti č. 9/2004)

Článek Petra Kjučukova "Kritika české myslivosti" (Svět myslivosti č. 9/2004) konečně otevřel do této doby více méně tabuizovaný pohled na problematiku myslivosti v naší republice. Nelze než souhlasit s autorovým tvrzením, že nejlepší forma myslivosti provozovaná v našem státě je ta, kterou se zabývají lesníci. Zapomněl však dodat: v revíru, v němž lesnicky hospodaří.

"Člověk musí lovit, aby byl zachován určitý řád a zvěř se nepřemnožila," říká Petr Kjučukov o pár řádek dále. A opět nejde než souhlasit s tím, že líčit myslivost jako nádhernou a ušlechtilou péči o přírodu je falešné. Bohužel, podléhají tomu i tak důležitá média, jako je Česká televize (pořad To mě baví - pozn. red.). Amatérské záběry na operaci zlomeného běhu srnčete s následnou péčí o ně jsou triviální. Zvláště v souvislosti s dalším šotem - vábením zvěře. Každý jen trochu přemýšlivý divák si domyslí: teď srnče vyléčí, pak ho pustí do přírody, poté přivábí vábničkou a zastřelí. Samozřejmě, myslivec nemohl jednat jinak, než jednal. Kdyby se ale vše dořeklo tak, jak to ve skutečnosti je, bylo by to poctivější.

Ten, kdo se jen trochu zajímá o poměry v naší přírodě, ví, že, mluví-li se o zvěři, je v 80 % řeč o přemnožené srnčí zvěři, okusující v lesních porostech kdeco a nedávající šanci vyrůst mladým stromkům, a o přemnožené černé zvěři, ničící zemědělskou úrodu. Zajíci, bažanti, koroptve, křepelky a divoké kachny téměř vymizely. Takže "myslivci", aby nepřišli o kratochvíli, chovají kachny doma, pak je vypustí na rybník a postřílejí. Je to i možnost finančního příjmu (pozvou se zahraniční hosté, jimž se původ kachen zatají). Mnoho opravdových myslivců se za to stydí, ale léty se tato praxe vžila, stejně jako střílení bažantů, dovezených z bažantnice v bednách. Troufám si tvrdit, že nám pomalu dorůstá generace, která v těchto praktikách neshledává nic špatného, protože nezažila něco jiného. O to potěšující je fakt, že autor článku patří věkově právě k ní, ale s těmito praktikami nesouhlasí. Věra Petrová, předsedkyně
Sdružení vlastníků honebních pozemků v ČR

I mne po přečtení článku Kritika české myslivosti od Petra Kjučukova pojala hrůza jako mnoho jiných. K většině nehorázností se již vyjádřili pisatelé v říjnovém čísle Světa myslivosti. Pozitivem článku je kritika lidí, "kteří si dělají flintu". To je v současnosti opravdu problém, Pak ovšem nejde o kritiku české myslivosti, ale lidí, kteří do ní nepatří. Ale to nejvážnější: co nám to, proboha, vyrůstá na lesnických školách? Neměla by se nad tím Lesnická fakulta České zemědělské univerzity zamyslet?

Ing. Jiří Zíka, Hradištko pod Medníkem

Petr Kjučukov nemá v určitých věcech pravdu, v některých pasážích jeho článku jsem skřípal zuby jako asi hodně čtenářů. Rozčílily mne však také některé reakce zveřejněné ve Světě myslivosti č. 10/2004. Např. pan Pořádek píše o "tisících vysázených stromků a odpracovaných hodinách při výpomoci zemědělcům". To snad autor usnul před 15 lety a dnes se probudil, ne? Takové brigády přece patří do minulého režimu, odehrávaly se víceméně z donucení a pochybuji, že z nich myslivci měli radost. Rád bych znal jediné myslivecké sdružení, které dnes takto brigádničí.

Martin Vachman

KRITIKu přijímám, ale ...

Jsem rád, že můj článek Kritika české myslivosti vyvolal silnou diskusi, což svědčí o tom, že se čtenáři nad mnou popsanými problémy zamysleli. Děkuji jim za jejich reakce. Rád bych se krátce vyjádřil k některým bodům, které mne v odpovědích zaujaly nebo se týkají přímo mé osoby.

Objevily se hlasy, že nemám dostatečné vědomosti o myslivosti a zoologii a že neznám širší souvislosti. Nevím, co vedlo mé oponenty k tomuto závěru. V článku jsem psal o mnoha širších souvislostech (historie, politika, změna životního prostředí). To, že si o vlivu souvislostí utvářím svůj názor, není přece jejich neznalost. Zabývám se pozorováním zvěře v přírodě, mám myslivecké zkoušky a odebírám časopis Svět myslivosti. Myslím, že to na dobrou orientaci v myslivecké problematice stačí. Netvrdím, že jsem skvělý zoolog. Podle mne není podstatné, že psík mývalovitý není náš původní druh. Dokáže se však zařadit do našeho ekosystému. To bohužel bažant nemůže mimo bažantnice dokázat a doplácí na to naši predátoři. Navíc se bažant špatně vyrovnává s českým klimatem. Toto jsem měl na mysli, když jsem psal, že u nás nemá být. Zvládne-li dovezený organismus svou roli v přírodě jako muflon nebo brambory, nemám nic proti.

Nevím přesně, co má být onen nadhled, který nemám. Je to mhouření očí nad nepravostmi? Je to zlehčení vážnosti problematiky usmrcování živých tvorů, kteří stejně jako člověk cítí bolest, je jim vlastní pud sebezáchovy či pud mateřský? Úkon usmrcení živočicha je o oprávněnosti, zodpovědnosti, etice, myšlení (myslivosti), soucitu, pokoře. Nikoliv však o nadhledu! I kdyby se jen jedno procento myslivců chovalo necitlivě, neeticky, bez úcty k životu, je to alarmující a nadhled musí jít stranou! Bojím se ale, že procento je vyšší.

Mrzí mne, že článek mohl působit urážlivě. Odvolávám se na věty z článku: "Jsou samozřejmě i sdružení řádná, pečující o zvěř příkladně. Těch se ovšem má kritika netýká." Jsem rád, že poctiví myslivci to pochopili.

Zaujala mě připomínka pana Cihelky: "Jsou dobří a zodpovědní lesníci a myslivci, ale jsou i ti druzí." S tím souhlasím a uznávám, že přiřazení práva myslivosti jen lesníkům by bylo nemoudré a hlavně nespravedlivé vůči těm "lidovým" myslivcům, kteří jsou řádní a vzoroví. Nicméně trvám na tom, že vyšší vzdělanost (etologie, vztah zvěř-krajina, ochrana přírody) a profesionalita myslivců jsou nutné. Myslivost nesmí být pouhým koníčkem!

Prohlášení pana Cihelky, že nemám vyjasněný postoj ke vztahu zvěř-zvířata-člověk, mě velmi překvapilo, protože jej ve svém článku prezentuji nadmíru zřetelně. Pokusím se jej ještě vysvětlit. Člověk je povýšen nad veškeré tvorstvo, přičemž má mít úctu k životu, jenž je například u mravence stejně zázračný a dokonalý jako u člověka. Lidé by měli usmrcovat zvířata jen tehdy, je-li to skutečně oprávněné a nezbytné, což je třeba vyhodnocovat objektivně a bez pýchy, podle nejlepšího svědomí. Usmrcení zvířete musí proběhnout tak, aby živočich netrpěl. Člověk si často svou výjimečnost vykládá tak, že je všemocným pánem nad zvířaty, jež bere jako věci, s nimiž může nakládat podle libosti. Věcí je pes darovaný pod stromeček a posléze uvázaný u silnice. Věcí je leckdy týrané kuře z velkokapacitní drůbežárny, které voní v housce. A přiznejme si to - zvěř je mnohdy brána také jako věc (trofej a zvěřina). Živý tvor není věc, a proto mi srovnávání lovu s automobilismem či módou, kde jde o věci, připadá nevhodné. Odvolávat se na to, že lov je dávným pudem, bývá časté alibi pro střeleckou zábavu a vášeň. Lidská inteligence a morálka nám umožňuje chápat lov jinak. Ovšem chceme-li!

Pochopení dnešní úlohy lovu, chápat zvěř jako živé, divoké, člověkem dosud ne zcela podmaněné bytosti, to české myslivosti chybí. A bude-li se česká myslivost nadále odívat do alibismu, půjde-li mnohým českým myslivcům více o ně samotné než o zvěř a budou-li se v soukromí mysliveckých sdružení dít věci, které by se příčily mému svědomí, zůstanu raději i nadále naivním myslivcem teoretikem.

Petr Kjučukov

Příspěvky byly redakčně zkráceny.
Další diskuse bude probíhat na internetu - www.silvarium.cz.