STARÉ ZLATÉ ČASY
{mosimage}
00CASY
STARÉ ZLATÉ ČASY
Prostředek proti třesavce
Má-li se dosáhnouti výstřelem cíle, je v první řadě třeba, aby ručnice měla správnou polohu, což je nejdůležitějším při střílení na pohyblivý cíl. Hlavně střílejí, ale pažba trefuje. Kdo dvakrát míří, chybí jen jednou. Tomu je rozuměti tak, že zdlouhavý střelec nemůže nikdy býti střelcem dobrým, protože čím déle míří, tím více vzdaluje se zvěř. Při míření na zvěř stojící může se opět státi, že trvá-li míření dlouho, může zvěř zatím prchnouti nebo změniti svou polohu, což by vyžadovalo nového zamíření.
Koho nutno za dobrého střelce považovati, je věcí osobního náhledu. Někdo je o sobě přesvědčen, že je dobrým střelcem, když každým druhým výstřelem složí kus zvěře, jiný by v takovém případě nebyl s výsledkem spokojen.
Porovnáme-li troják a dvojku brokovnici, obě zbraně pocházejí z téže dílny, přesvědčíme se, že pažba trojáku je křivější než u dvojky. To není bez příčiny. Střílíme-li na zvěř, máme snahu zvěř viděti, ale hlavně zakrývají nám část zvěře. Proto je pažba křivá, aby výstřel šel o něco výš.
Dále se můžeme přesvědčiti, že na brokovnicích nejsou hlavně rovnoběžně vedle sebe, nýbrž při ústí se sbližují. Z toho následuje, že se vystřelený náboj v určité vzdálenosti křižuje. Také toto sblížení hlavní má svou příčinu. Povážíme-li, že z obou hlavní střílíme podle mušky ležící mezi oběma hlavněmi, dovedeme si už vysvětliti, proč nemohou být hlavně rovnoběžné. Náboj neletěl by tam, kam míříme, nýbrž buď o něco vpravo, nebo vlevo. Zároveň poznáme, že střílení na příliš velké vzdálenosti nemá smyslu pro naznačené křížení náboje.
Jinou důležitou věcí je, aby zbraň v době míření ležela docela klidně. V tom brání známá třesavka. Při výstřelu chyceném na běžící nebo letící cíl nemá ani tak velké důležitosti jako při míření na zvěř stojící. Lovec má snahu, aby zvěř jistě složil, z toho roztepá se srdce nepokojně a tento nepokoj sděluje se oběma pažím. Proto střelec opírá zbraň o kmen stromu, o skalní balvan ap.
Ale vždycky nemáme takové opěry, kde bychom ji potřebovali. Jelikož, jak z předeslaného vidno, je na střelné zbrani všechno vyměřeno a vypočítáno na klidné zamíření, t.j. na klidnou polohu zbraně v době míření, je hlavní překážkou správného výstřelu třesavka. Střelec, který jí trpí a nedovede ji přemoci, má však vždycky možnost opříti ručnici pevně, má-li s sebou hůl.
Vstrčí se hůl rukojetí do kapsy kabátu a hrotem vzhůru. Levá ruka, která podpírá ručnici, obemkne současně hůl. Potom se během míření sune ručnice po holi dolů, až má správnou polohu.
Majíce takto zamířeno, přitiskneme hůl pevně k ručnici a tato už se ani nehne. Záleží teď jen na střelci, dovede-li smáčknouti spoušť tak, aby ručnicí nehnul. Kdo toho nedovede, a jak střelci říkají, při spuštění ránu si "strhne", tomu ovšem ani nejpevnější opora není nic platná.
Míření s opřenou holí je samozřejmě třeba napřed nacvičiti, neboť bez cvičení není umění. Důležito je také, aby kapsa kabátu byla z pevné látky a neprotrhla se snad v rozhodném okamžiku. Pro větší jistotu opře se konec holi vězící v kapse také ještě o stehno levé, nakročené nohy.
Acer, Lovecký obzor, č. 2, roč. XXIV., 1926
Střípky z lovecké mytologie
Pro měsíc listopad, který je svátkem všech lovců a současně měsícem, kdy svůj svátek slaví Hubert, jsem vybral několik ukázek z mytologie. Častým a typickým výjevem pro tento měsíc je svatohubertský jelen, jehož motiv je hned na třech pohlednicích. Nesmí chybět ani Diana, ve vybraném souboru zastoupena rovněž třikrát: s loveckým chrtem, v kočáře taženém jeleny a coby socha na fontáně s jeleními plastikami. Soubor doplňuje pohlednice s Ježíškem jedoucím na jelenovi. Na další, jednobarevné pohlednici je zachycen patrně anděl strážný s lesní zvěří. Na tříokénkové pohlednici je zobrazeno "napadení Jiřího z Oppersdorfu zuřivým jelenem v r. 1640 na hoře Prašivé". Na předposledním obrázku vidíme sedícího alpského lovce. Na úplný závěr jsem si dovolil zařadit snímek známé lesní kaple Klokočka. Nejde však již o pohlednici, ale zřejmě o jakýsi typ záložky se secesním motivem.
Listopad
Měsíc svatého Huberta, nejvyššího patrona myslivců, zvaný též "Měsíc bláznivý" nebo "Jezevčí", též "Vlčinec"
Nelze jinak zdůraznit neobyčejný v myslivectví význam důstojného nástupce nejstarších známých bohů lovu a zvěře, Sumukana assyrského, bohyně lovu Šaušky churritské, hethitské Rutami, řecké Artemidy, římské Diany a naší Lady, pozdějšího jelenohlavého bůžka Cernunnose - bájemi opředeného svatého Huberta, nežli tím, že právě dnes voláme po novém, Bohem osvíceném člověku, po novém Hubertovi, který by v myslivosti zachránil ještě to, co se zachránit dá.
Jak působí měsíc listopad na dumavou mysl lovcovu, tak mocně by měla působit ona zázračná moc Hubertova na zvěropadnou činnost dnešních falešných proroků, kteří obětují počtářským výnosovým fantasmagoriím naši krásnou zvěř a naše myslivecké zkušenosti.
Zamyslete se jen nad starodávnými názvy měsíce listopadu a pochopíte, proč právě dnes žijeme v zajetí bláznivců, bojujících proti krásnu přírodních zákonů. Poznáte, že vstřebali jsme do svého chamtivého nitra všechny vlastnosti nenažraných a zrádných vlků se vší jejich záludností, že svárlivý poťouchlec jezevec, symbol to sybarity, bojující s úskočnou liškou o brloh, jsou nám nastaveným zrcadlem, v němž se odráží zcela bez obalu egoistická povaha dnešních našich ubíječů zvěře. Nemají ani nejzákladnějších pojmů o staročeské myslivosti, která nikdy nebyla výsadou feudalistického řádu, nýbrž je krásným a řádným dědictvím po staroslovanských lovcích. Proto nemohou a neměli by tito lidé rozhodovat o osudu zvěře.
"Svatý Huberte! - oni chtějí ubíjet, ale ne pěstovat! Přiznej nám právo myslivosti, ale ne právo zabiječsko-střílečské. Žádej od nás povinnost lásky ke zvěři, ale ne jen ke zvěři na pekáči. Vzbuď v nás úctu k zákonu přírodnímu, ale ne k divokosti v přírodě. Vsej v myslivecký lid úctu k loveckým zvykům a nepřipusť zhrubnutí myslivecké morálky. Urči nám jasného nového Myslivce a zbav nás lžimyslivců."
Tak modlíme se ve dnech Hubertových o záchranu dnešní myslivosti, vzpomínajíce při tom zlatých dob české myslivosti, v nichž bylo dost místa pro všechny, ať to byl malý, nebo velký zemědělec, živnostník, úředník, obchodník, dělník a každý dobrý člověk, který měl dobrý poměr k myslivosti.
Nechce se ani věřit, že lid dob nedávných ještě žil v krásách staročeské myslivosti, že dokonce asi v roce 1936 se začalo uvažovat o znovuvzkříšení řádu svatého Huberta, že se křísily starodávné lovecké zvyky, že cech náš spisovatelský usilovně hledal ony bláznivosti, které staří národové pořádali na počest lovné zvěře. Ba nechce se ani věřit, že by se, byť i pracně, shledávaly památky a trofeje po našich předcích, myslivcích.
Kdosi za vším zabouchl dveře. Hrůza válek, běsnění smrti, malověrnost lidí,
slizká bezectnost kamnovců vězí v nás, zatímco zvěř postrádá péče, usměrněné ve smyslu konání dobra a ochrany boží přírody.
Listopad Hubertův žije stále ještě prudkou vlnou loveckých možností. V dalekých lesích Ameriky doznívá říjný pískot bělochvostnatých jelenů, zatímco u nás se uchylují vyhlublí soupeři v tichá lesnatá ústraní. Opuštěné obory, jimiž se přehnala válka a v nichž sem tam se ozývají zbytky říjících daňků svým rocháním, pomalu se zotavují a volají po pěstitelích zvěře! Volají a snad ne marně. K jejich záchraně potřebuje majitel obory klid.
Lovci mají nejvyšší lovecký ples. Zajíc, bažant, laně, daňci, mufloni, černá zvěř, tatranští a čeští kamzíci, medvěd, husy, lišky a mnoho dravé zvěře zdobí celostátní výřad loveckých žní, jež listopad představuje.
A vy, dobří myslivci, šlechetní lovci a lovupáni, ať jste z vrstev kterýchkoliv, voláme vás na soud Hubertův, u něhož musíte skládat počest z vaší činnosti. Vezměte otěže myslivosti do rukou a potírejte demokratickým způsobem každého, kdo ve vás vidí něco jiného než dobrého člověka myslivce. Přinuťte každého, aby poznal až do hloubky počestné myslivecké řemeslo svatého Huberta, řemeslo našich dávných slovanských prapředků.
(Psáno v den Hubertův roku 1946)
Z knihy lesmistra Františka Vodičky "Zvěř a myslivost ve světle věků" (1948)