Úvodník

 

{mosimage}

00UVOD

ÚVODNÍK

Ing. David Vaca, Ph.D.

Vážení čtenáři,
přestože čas rychle ubíhá a témat, kterým by se dalo věnovat, je spousta, dovolte mi vrátit se v tomto úvodníku ještě do září letošního roku.

V zaříjovém čísle Světa myslivosti, v němž jsme jako hlavnímu tématu věnovali pozornost mladým myslivcům a jejich názorům na myslivost, vyšel v rubrice Diskuse článek Petra Kjučukova "Kritika české myslivosti", který vyvolal z mého pohledu dosud nevídané reakce vztažmo k autorovi (za jeho názory) i k redakci (za to, že článek nechala otisknout). Stanoviska čtenářů se v obou případech pohybovala od jednoznačného a kategorického odmítnutí po pochvaly za to, že článek vznikl a byl zveřejněn. Z reakcí jsem si odnesl dva důležité postřehy:

zjištění, že stále ještě jsme schopni (myslivci jako skupina) diskutovat nad důležitými věcmi a že nás skepse z poměrů v myslivosti dosud neuvedla do stádia úplného flegmatismu, jak se možná někdy může zdát,

poznatek, že diskutovat zatím příliš neumíme, nechceme si připustit některé skutečnosti, mnohdy neargumentujeme věcně a klidně, nýbrž přehnaně emotivně, nedokážeme srozumitelně, jasně a jednoduše obhájit principy myslivosti coby udržitelného hospodaření se zvěří atd.

K prvnímu poznatku, který považuji za pozitivní, není třeba se vyjadřovat. Druhý již tak lichotivý není. Jemu chci věnovat pozornost.

Od vzniku časopisu jsem se zúčastnil mnoha diskusí a polemik na téma, jakou roli má náš časopis zastávat. Z četných zasedání redakční rady i z rozhovorů s našimi čtenáři vyplynul jednoznačný závěr: Svět myslivosti by měl nestranně sledovat dění v myslivosti, přinášet o něm objektivní informace a nechat čtenáře, aby si na konkrétní věc vytvořili vlastní názor. Svět myslivosti by se neměl snažit vnucovat čtenářům jakýkoliv názor, měl by být platformou pro otevřenou diskusi. S těmito předsevzetími se v redakci snažíme časopis připravovat od jeho vzniku. Zda a jak se nám to daří, nemohu hodnotit. To je na vás, čtenářích.

Z tohoto pohledu považuji článek Petra Kjučukova za běžný diskusní příspěvek, s nímž někdo může a jiný nemusí souhlasit. Poněkud absurdní mi proto připadaly některé emotivní reakce našich čtenářů, kteří na základě zveřejnění jednoho článku chtěli odhlásit odběr a "skončit se Světem myslivosti". Další čtenář článek Petra Kjučukova pochválil, ale v podstatě stejně rozhořčeně reagoval o něco později na diskusní článek ing. Jiřího Mlčouška v následujícím - říjnovém - Světě myslivosti. Chci věřit, že se mi tyto čtenáře v telefonických rozhovorech podařilo přesvědčit o smyslu diskuse a že zůstanou našemu časopisu i nadále věrní.

Polemiku, jež se odehrála nad článkem Petra Kjučukova, však považuji za důležitou ještě z jednoho důvodu. Podle mého názoru šlo o určitý test a procvičení našich schopností v tom, jak obstát v diskusi s širší veřejností o roli myslivosti v současné společnosti. Kdo sleduje denní tisk, jistě mu neuniká negativní názor některých našich spoluobčanů na myslivost. Učebnicový příklad toho, jak není možné vést diskusi s veřejností, bylo možné před několika dny sledovat na internetovém deníku Britské listy, kde se názorově střetli jeden z dopisovatelů tohoto média s pracovníkem sekretariátu Českomoravské myslivecké jednoty. Druhý jmenovaný se na autora polemického článku o tom, jakou roli má pro myslivce lov, poměrně razantně osopil, přičemž si nepříliš vybíravě a arogantně neodpustil poznámky o jeho nevědomosti a neznalosti myslivosti. Jsem sice přesvědčen, že tak učinil v dobré víře chránit myslivost, ale takto se přece diskutovat nedá. Nemám v úmyslu autora polemického článku hájit, v jeho příspěvku byla skutečně řada nepřesností a chyb. Kladu si však otázku, jaké odpovědi a názory na myslivost můžeme očekávat od laiků, kteří mají o této problematice jen kusé informace a jsou často ovlivněni médii. Není přece možné apriori je odsoudit do role neználků, s nimiž se nemá cenu bavit. Stačí se vžít do jejich role. Jak celá diskuse dopadla a vyzněla, nemá smysl popisovat. Stačí se podívat do archivu Britských listů a je jasné, že podobné "medvědí služby", o jakou se postaral zmíněný pracovník ČMMJ (byť v dobrém úmyslu), naše myslivost skutečně nepotřebuje.

Nemusí se nám to líbit, ale je nutné si uvědomit, že to nebudeme my, kdo bude rozhodovat o budoucnosti myslivosti. Především veřejnost a společenská objednávka budou mít v tomto ohledu rozhodující slovo. Možná se to může někomu zdát absurdní, ale stačí se podívat do jiných oborů lidské činnosti, příp. sledovat názory veřejnosti na ochranu přírody. Ty však neformujeme my, myslivci, nýbrž profesionální a nevládní ochranářské organizace apod. Pokud nebudeme schopni nabídnout společnosti smysluplnou, zodpovědnou a prospěšnou činnost, již nebudeme umět v diskusi a leckdy tvrdé názorové konfrontaci obhájit (a nemusí jít pouze o diskusi s odpůrci myslivosti, ale především o přesvědčení "mlčící většiny"), čeká nás sice pomalá, ale nevyhnutelná cesta do záhuby. Budeme na svých setkáních moci skuhrat a stěžovat si na to, jak nás nikdo nechápe, všichni nám křivdí a nikdo nás nemá rád. Ale to bude asi tak vše.

Že se staré časy již nevrátí? Že se už nebude myslivost taková jako kdysi? V určitém ohledu ano, ale ještě není vše ztraceno. Probuďme se však včas, je tu realita 21. století. Pomoci by nám k tomu měla právě otevřená diskuse nad mnohdy tabuizovanými tématy.