Souboj

 

{mosimage}

00LEC

Souboj

Miloš Říha

Blížil se konec roku. Jindy tak klidné tlupy černé zvěře, bachyně se selaty a loňskými bachyňkami, které se během dne zdržovaly ve svých stávaništích v hustších mlazinách, bylo možné potkat již za světla v prořídlejších porostech. Tato plachá, nedůvěřivá a chytrá zvěř byla náhle neustále v pohybu. Dosvědčovaly to denně nové stopy, otiskované v měkké půdě a břednoucím sněhu.

Chování tlupy se změnilo. Vedoucí bachyně začala otírat hlavu a boky o stromky a keře a občas loupala smrkové a bukové mlází. Také častěji na nápadných místech ždímala. Na stejných místech toto značkování opakovaly rovněž hodnostně níže postavené bachyně. Začala doba chrutí, jejíž začátek pro celou tlupu udávala vedoucí bachyně.
V blízkosti trvalého pobytu tlupy se jednoho dne objevila neznámá řada stop, v níž otisky předních běhů budily obdiv. Stopa měla šíři mužské dlaně. Tlupu bachyní objevil kapitální kňour, který do té doby nebyl v kraji pozorován. Žil až dosud samotářsky skrytým životem pravděpodobně někde dost daleko a teprve čas chrutí ho přiměl k dalekým toulkám. Všechna místa, jež bachyně dříve označkovaly rzí, rozhrabával předními běhy a postříkal je vlastní rzí. Neustále vzrušeně pohyboval čelistmi vpřed a vzad, přičemž silně slinil. Zpěněné sliny otíral na nápadných místech a snažil se je umístit co nejvýše. Tak značkoval okruh tlupy říjných bachyní, od nichž odháněl slabší soky. Ti před ním však ustupovali již při spatření jeho mohutné postavy. Odbíhali sami, hlavní kňour je nemusel pronásledovat. Chrutí probíhalo bez velkého vyrušování ve dne i v noci.
Jednoho dne se však v oblasti objevil narušitel - další kňour. Byl zřetelně slabší, ale jak bylo patrné, měl dobře vyvinuté zbraně. Ani o něm se nevědělo, odkud se vzal. Přitahovala ho "vůně" bachyní, ale zprvu ho zarazil pach vládce tlupy. Oba kňouři o sobě věděli, ještě než se spatřili, protože příchozího prozradil hluk i pach. Mladší kňour zpozorněl a asi na 50 m od hlavního kňoura se zarazil a jistil. Jak se zdálo, hlavní kňour ho nebral příliš vážně, nijak si ho nevšímal a ani se ho nepokusil odehnat. Jen tiše stál, pohyboval slechy a bez hnutí hlavou hleděl směrem k soku. I když vetřelec začal označovat slinami stromky a ždímal na jeho značky, zůstával klidný. Teprve když se mladší kňour blížil k říjné bachyni, která se ozývala vábivými zvuky, a začal okolo ní kroužit, to hlavním kňourem hnulo.
Oba se k sobě přiblížili na několik kroků, zastavili se, přešlapovali předními běhy, srst na hřbetě - osiny - zježili, klektali zbraněmi, vysunovali dolní čelist vpřed a pootevírali ryje, aby zřetelně jeden druhému ukázali dlouhé páráky. Oba při tom silně slinili. Žádný nechtěl ustoupit, ale oba s útokem váhali. Pak ve zlomku vteřiny téměř současně zaútočili. Ani jeden nezdvihl hlavu, ale snažil se zasáhnout protivníka co nejníže na hrudníku, na bocích nebo citlivé orgány ve spodní části břicha. Při tom bylo slyšet funění, klektání a odrazy silných běhů od země. Všechny rány byly vedeny odspoda vzhůru. Páráky obou soků byly vysunuté dopředu a obnažené, aby mohly způsobit zranění. Jednu chvíli se oba soupeři otáčeli kolem společné osy, vždy hlava jednoho u zadní části těla druhého. Bachyně nevěnovaly souboji pozornost.
Jak se řada myslivců jistě při stahování svých úlovků přesvědčila, mnozí kňouři utrží hlavně na přední části těla rány, vypadající jako zásah šavlí, které nebyly smrtelné a ponejvíce byly dobře zhojené. Tentokrát dopadl souboj jinak. Hlavní kňour zřetelně ztrácel při boji síly, i když jeho větší hmotnost byla při výpadech výhodou. Náhle se smekl po vlhkém kořenu. Krátkého poklesnutí těla využil jeho sok a prudce ho udeřil do nechráněného boku. Hlavní kňour přestal útočit a jako každý zraněný spěšně ustoupil. Na místě zůstala jen pobarvená půda a svazeček štětin. Mladší ho spíše symbolicky několik kroků poklusem pronásledoval a pak se vrátil k tlupě. Stal se jejím novým pánem pro celý zbytek doby chrutí a s úspěchem odrážel jiné kňoury, kteří se k říjným bachyním pokoušeli přiblížit.
Čerstvé stopy hlavního kňoura již nebyly v příštích dnech nalezeny a jeho další osud byl nejasný. Teprve asi za měsíc po souboji byl objeven v nezamrzlém kališti uhynulý. Na plecích v místě krunýře měl několik ran, z nichž žádná nebyla smrtelná. Smrt způsobila dlouhá rána ve spodní části břicha, vedoucí až k šourku. Silně zhnisané zranění bylo v místech, kde si ránu nemohl ošetřit lizákem. Po vypreparování zbraní bylo podle Brandtova indexu odhadnuto, že kňour byl starý asi sedm let.
Důvod, proč podlehl mladšímu, i když jako statnější měl větší naději na vítězství vzhledem ke své větší mohutnosti a tělesné síle, byl v tom, že se při boji rychleji vyčerpal. Také kňour v době chrutí nepřijímá jako jelen nebo daněk téměř žádnou potravu, protože mu na to nezbývá čas. Hledání tlup říjných bachyní ho však stojí daleko více času i námahy než jelena či daňka. Oba posledně zmíněné druhy se každoročně shromažďují na stálých říjištích, která nemusejí hledat. Naproti tomu k chrutí dochází tam, kde se právě zdržuje tlupa říjných bachyní. A v každé takové tlupě dochází k chrutí u všech bachyní téměř současně. Různé tlupy ale nechrují ve stejný čas. Tlupu říjných bachyní musí kňour nejprve vyhledat, stále kontrolovat a hlídat, odbíjet soupeře a hledět si bachyní. Tím se rychle spotřebovávají jeho tukové zásoby. Na potravu nemá čas. Tento děj se může několikrát opakovat, protože doba chrutí je poměrně dlouhá a není časově omezena jako u ostatní spárkaté zvěře. Kňour musí být proto aktivní podstatně delší dobu. Přitom ten, který je v dobrém tělesném stavu, začíná chrout dříve, a proto také déle strádá. Tím předčasně ztrácí síly a může pak být v souboji poražen třeba mnohem mladším kňourem, pokud ten je v lepší tělesné kondici. Hlavní kňouři někdy pokládají v hlavním období chrutí i dvě tlupy bachyní zároveň a musí zahánět všechny soky. Nemají chvilku času. A pak v důsledku půstu mohou během chrutí ztratit až čtvrtinu hmotnosti.
Něco podobného se stalo našemu hlavnímu kňourovi osudným.