ÚVODNÍK

 

{mosimage}

00UVOD

ÚVODNÍK

Ing. David Vaca, Ph.D.

Vážení čtenáři,
jsem rád, že mi opět připadla milá povinnost oslovit vás, příznivce Světa myslivosti, v závěrečném čísle již pátého ročníku jeho vydávání.

Hlavní lovecká sezóna právě vrcholí. V duchu české myslivecké tradice je ve znamení zejména honů na drobnou i spárkatou zvěř. V poslední době nabývá na intenzitě, hlavně v souvislosti s nutností redukce početních stavů přemnožené černé zvěře, diskuse o potřebnosti či vhodnosti honů na spárkatou zvěř a o jejich způsobech a druzích. Proto i aktuální číslo Světa myslivosti, jímž právě listujete, věnuje tomuto tématu více prostoru.

Důvodů pro pořádání společných loveckých akcí je řada. Tři jsou ale zásadní:

lovecký (redukce zvěře, či způsob plnění plánu lovu),

společenský (příležitost k setkání myslivců a atraktivnější způsob lovu) a

komerční (zabezpečení ekonomické efektivity honiteb s vysokým nájemným).

Odpůrci honů často argumentují tím, že dochází ke stresování zvěře a zvyšuje se nebezpečí úrazu účastníků. Dříve, v době plošně pořádaných honů na drobnou zvěř, nikdo s argumentem stresování zvěře nevystupoval a nebezpečí úrazu bylo přinejmenším stejné. Nyní, kdy hony na drobnou zvěř z větší části nahradily naháňky a nátlačky na spárkatou zvěř (převážně černou), se ozývají hlasy proti těmto způsobům lovu. Každá mince má samozřejmě dvě strany. Protože jsem zastáncem správně organizovaných honů na spárkatou zvěř s dlouholetými zkušenostmi s jejich pořádáním, pokusím se uvést několik argumentů na jejich obhajobu.

Životní tempo se zrychluje a většině z nás se nedostává času na pravidelné návštěvy honitby a intenzivní individuální lov. V honitbách s dostatkem aktivních myslivců či placeným loveckým personálem je na zvěř vyvíjen enormní lovecký tlak na čekaných či šoulačkách. Zvěř se stává nočním tvorem, její ulovení je stále těžší a vyžaduje mnoho času. Není její stres při tomto způsobu lovu větší než při dobře organizované naháňce či nátlačce, která se v předmětné oblasti uspořádá ne více než dvakrát ročně (s minimálně 5 - 6 týdenním časovým odstupem), je perfektně organizačně připravena (odborné vedení, doprava lovců a honců, dosledy a svoz ulovené zvěře, zajištění občerstvení, dostatek zkušených lovecky upotřebitelných psů apod.), jsou při ní dodržovány zásady bezpečnosti (účast zkušených lovců, maximální obezřetnost při střelbě, používání výstražných vest pro honce, barevných pásků na klobouky a psí obojky) a historické myslivecké zvyky a tradice (disciplinované zahájení s troubením, výřad, poslední leč s tradičními českými zvyky - myslivecký soud, vyhlášení krále lovu, pasování úspěšných lovců atd.)? A to nehovořím o specifických podmínkách honiteb Vojenských lesů a statků, s. p., či správ národních parků, kde se musí personál každoročně vypořádat s náročným redukčním odstřelem spárkaté zvěře.

V poslední době se k nám rozšiřuje od našich západních sousedů dosud neobvyklý způsob honu na spárkatou zvěř, tzv. naháňka se slíděním či německá nátlačka. Jde o jakousi kombinaci společného a individuálního lovu. Využívá se zejména v rozsáhlých lesních revírech, v lečích o velikosti 500 - 1000 ha, kde jsou střelci zpravidla rozsazeni na pohodlných nízkých otevřených kazatelnách, postavených na přechodech zvěře. Zvěř je při naháňce lehce zneklidňována nezávisle se pohybujícími skupinkami honců s nízkonohými psy. Během dne se organizují zpravidla dvě leče. Lovci mají dostatek času zamířit na pomalu přebíhající zvěř, přičemž střelba z posedu je podstatně bezpečnější než ze země. V Německu se takto loví i srnčí zvěř.

Já, stejně jako řada profesionálních myslivců, kteří musí každoročně zorganizovat a absolvovat několik naháněk či nátlaček, bych ocenil i legislativní podporu činností, u našich sousedů v Rakousku či Německu zcela běžných. Mám na mysli využívání krátkých kulových zbraní při dosledech postřelené zvěře či používání plemen honičů v kohoutku vyšších než zákonem stanovených 55 cm. Za uvážení by stálo i povolení lovu dalších druhů spárkaté zvěře na honech (naše legislativa v současnosti připouští kromě mladé černé zvěře i lov holé jelení a mufloní zvěře).

Výše uvedené řádky jen nastínily, jaké máme možnosti organizace honů, přičemž podstatným momentem je i společenská stránka těchto způsobů lovu. Správci či majitelé honiteb a jejich myslivečtí hospodáři však musí důkladně zvážit, který způsob lovu se do jejich podmínek hodí. V horách se asi bez nátlačky neobejdeme, ale pořádat v malé honitbě u Prahy naháňku o padesáti střelcích je už na pováženou ... Proto neodsuzujme ten či onen způsob lovu a nebraňme se jen ze zvyku všemu novému! Vždyť přírodní podmínky, zazvěření i potřeby jednotlivých držitelů honiteb se značně liší.

Vážení čtenáři, dovolte mi, abych vám na závěr, při rozjímání nad těmito řádky, popřál klidné vánoční svátky, vše dobré v příštím roce a krásné a bezpečné lovecké zážitky na honech na spárkatou zvěř.