Chytání černé zvěře
{mosimage}
00CASY
Chytání černé zvěře
Ku lapání černé zvěře, jakož vůbec ku honbě na ni, náleží už poněkud více zmužilosti a chladnokrevnosti, než jí třeba k těm hlučným honům zaječím nebo koroptvím. Jak známo, jest i zde veliký rozdíl mezi zvěří v oborách a zvěří mnohem silnější a také nebezpečnější, v širých lesích volně žijící.
Účel těchto řádků jest, seznámiti ctěné čtenáře s jednoduchým, velmi praktickým zařízením ruských "ograd" ku lapání černé zvěře. Ruskými je proto můžeme nazývati, poněvadž v Rusku svůj původ mají.
Ogradu vždy budeme tam zakládati, kde se nadějeme, že za tuhé zimy množství sněhu zvěř vychází; činnosť ohrady neb "koszary" padá tedy teprve do zimní doby.
Tvaru jest okrouhlého, z 80 metrů délky a asi z 50 metrů šířky; plot jest z kolů 3 m vysokých a 20 cm v průměru měřících; v ohradě zůstanou stromy, křoví státi, rovněž kol ohrady se nesmí mnoho v okolí změniti. Na dvou od středu nejvzdálenějších protilehlých stranách v plotu jsou padací vrata umístěna; od obou vrat vedou do středu vyčištěné cesty.
Uprostřed ohrady jest hlavní část celého lapacího ústrojí, totiž drát kolmo přes cesty napnutý, který dovedně jest spojen s padacími vraty.
Jakmile přijde černá ku drátu a zde potravu vezme a v hledání pokračujíc, dále jíti chce, musí volky nevolky drátu se dotknouti; v tom okamžiku působí různé padáky i jiné pomůcky, že se vrata ihned spustí a vše, co nachází se v ohradě, jest zajato.
Okamžik tento by byl jistě krásným předmětem malíři, avšak lidské oko, myslím, zřídka kdy jej spatří; neboť tato truchlohra pro dziky - jak se zde černá zvěř nazývá - se koná v noci.
Zvěř ku ohradě přilákáme zcela jednoduše: napečeme si drobných zemáků, proházíme ve sněhu úzké stezky, které se vyčistí aspoň na 300 kroků daleko od ohrady, pak je posypeme těmi zemáky, a tím jest naše úloha skončena.
Mnohý ze ct. čtenářů se myslím pousměje, proč právě pečené zemáky? Inu proto, že syrové hned zmrznou jako kamínek - a dále rozšiřují pečené mnohem větší vůni, což i ten mocný kanec-labužník hned spozoruje.
Po těchto stezkách přijde zvěř, žaláře a smrti netušíc, až do ohrady, a přejde-li střed, pak už se s Karpaty loučí, neboť se pak buď na místě zastřelí, aneb v bednách do jiných obor rozesílá - ku zlepšení chovu.
Hlavní a nejnebezpečnější prací jest však vhánění zvěře do beden.
Bedny tyto musejí býti dosti prostorné a na vrchu železnou neb silnou dřevěnou mříží opatřené, jelikož tento druh zvěře mnoho výparů vydává, tedy se lehce v zimě při dalekých zásilkách přiházívá, že zvěř na místo živá nedojde.
Abychom tedy zvěř do beden snáze dostali, jest ve vnitř ohrady paralelně s ohrazujícím plotem ještě druhý plot asi 15 m zdéli, v téže výši a ve vzdálenosti půldruhého metru postaven.
Takto utvořené ulička má rovněž při obou stranách padací - lépe řečeno spouštěcí - dvéře; tyto však musí býti v čas líčení spuštěné.
Chceme-li tedy do této uličky vehnati zvěř, pak se jedny dvéře vytáhnou a kus zvěře neb i více se různým znepokojováním přinutí, aby tam vběhla, načež dvéře se za ní spustí. U druhých dveří už jest bedna přichystána, tyto se zvednou a chycený kus tyčemi do ní vžene, bedna rychle se uzavře a hřeby dobře zabije.
Je-li více kusů tu, pak se předešlý zjev tak dlouho opakuje, až jsou všechny v bednách.
Nejednou se však stane, že hrubší zvěř byvši hrozně rozlícena z ohrady vyskočí a to z řečené uličky.
Opatrnosti jest veliké vždy třeba, neboť kdyby se stalo a někdo do ohrady se převrhnul, toho rozvzteklené svině roztrhají.
Má-li nám však tento druh lovu přinésti užitek a sice odesílání živé zvěře, musí býti bedny velmi prostranné - a hlavní věcí jest, by zvěř dlouho v ohradě se neponechávala, nýbrž co možno nejdřív na určené místo odeslala.
Často se přihází, že zvěř, když dlouho v ohradě se mučila, cestou pak zánětem plic pojde.
Poznámka. Tento lapák, jakožto vzácnosť svého druhu pro své důmyslné zařízení jest v miniatuře na letošní výstavě zemské ve Lvově vystaven.
F. Lang, Lověna č. 5, roč. XVII., 1894
Zvěř černá
... Bázeň před černou zvěří jest odůvodněna nebezpečným útokem postřeleného, štvaného nebo jakkoli rozdrážděného zvířete, neboť toto pak doráží na svého protivníka. Zvěř tato jest vůbec nejzmužilejší z veškeré české zvěře. Není-li však zraněna nebo rozdrážděna, nevšímá si člověka, neb i před ním prchá. Psům často se stavíc, nechá je hráti, a je-li to starý kňour, klape při tom a skřípá svými kly. Brání-li se, prchaje, ranívá kanec, roztrhuje špičákem ode zdola vzhůru, ale bachyně raní, že kousne. Půdu i tvrdou a poněkud zmrzlou nebo zdrnovatělou rozrývá tato zvěř 15 cm a více hluboko, aniž tím rypák její se zraní neb odře ...
J. V. Černý: Myslivosť, 1895 (druhé opravené vydání)