Úvodník 1/2005

 

{mosimage}

00UVOD

Úvodník

Doc. RNDr. Jiří Lamka, CSc

Vážení čtenáři,
právě uplynulý rok byl pro mne z veterinárně-medicínského hlediska pozoruhodný hned v několika ohledech.

Rozhodně nejvýznamnější událostí vztahující se k chovu zvěře, a to jak pro odbornou, tak pro mysliveckou veřejnost, bylo vyhlášení ČR za stát bez výskytu vztekliny. Jde o jedinečný výsledek spojeného úsilí evropské veterinární vědy a vývoje včetně úspěšného terénního uplatnění tohoto výsledku v zájmu zdraví lidské populace. ČR byla a je aktivní součástí tohoto úsilí, proto mohla díky dlouhodobé a systematické práci dosáhnout na takovéto vyhlášení. Končí tak velmi složitá éra neustálé hrozby onemocnění vzteklinou, která několik desetiletí nedopřávala klidu mnohým zainteresovaným.

Se vzteklinou souvisí i další příznivá zpráva. Až do nedávné doby platilo, že tato choroba v rozvinuté formě postiženého člověka bez výjimky zabíjí. Zdá se však, že i tento fakt by mohl být do budoucna překonatelný. V USA se totiž podařilo lékařům ochránit infikovanou ženu před nejobávanější fází onemocnění. Zřejmě se tak stala prvním člověkem, který přežil rozvinutou chorobu.

Jak máme tato fakta o vzteklině hodnotit z pohledu myslivosti? Rozhodně ne způsobem, jímž by mohlo být konstatování ve smyslu: "nákaza je za námi, můžeme zapomenout". To by z mnoha důvodů bylo velmi neprozřetelné a svým způsobem nebezpečné. Sledování vztekliny na našem území totiž ještě dlouho neskončí, myslivecká veřejnost bude nadále při této činnosti významným spolurozhodujícím článkem a partnerem odborných pracovišť. Dodávání ulovených lišek (nebo jiných vnímavých masožravců) podle požadavků veterinární služby či sledování volně žijící zvěře a vyhodnocování jejího chování musí patřit k minimu toho, co myslivci pro udržení současného příznivého stavu mohou i musí udělat. Je to naše zodpovědnost i zájem.

Zdravotní problematika přinesla v r. 2004 ale i méně dobrou zprávu, s níž souvisí článek na str. 7 - 11 v tomto čísle našeho časopisu. Příspěvek obsahuje výsledky mnohaleté studie dokončené v uplynulém roce, jež byla věnována paratuberkulóze volně žijících přežvýkavců v ČR. Výsledky studie nelze označit jinak než jako nepříznivé až varující. Paratuberkulóza byla prokázána jak u zvěře z volných honiteb, tak především z obor. Ještě horší stav však byl zjištěn u jelenovitých a ostatních příbuzných druhů chovaných na farmách a v zájmových chovech. Když si uvědomíme, že jde o nákazu se schopností zcela zlikvidovat napadený chov a že původce nákazy je spojován s velmi obtížně léčitelným onemocněním člověka, je jasné, že současný stav vyžaduje zamyšlení. S paratuberkulózou také souvisí i úplně nová odborná studie, v níž je původce nákazy posuzován i ve spojitosti s nákazou šílených krav. Paratuberkulóza přežvýkavců tedy velmi nepříjemně překvapuje. A pozice nás myslivců v celé záležitosti? Je opět významná, na rozdíl od vztekliny se však nemáme čím chlubit. Důvody tkví v tom, že mnozí z nás jsou majiteli oborních, ale i farmových a zájmových chovů nebo se jinak podílejí na jejich provozu. Výměna zvěře či zvířat mezi všemi těmito chovy je velmi intenzivní a až na výjimky probíhá bez veterinárního zajištění (konstatování platí všeobecně, nejen s ohledem na paratuberkulózu). Naší nedbalostí, ignorancí a neodborností jsme se "dopracovali" ke stavu detailně popsaném v citovaném příspěvku. Jako myslivci máme na této neutěšené situaci neoddiskutovatelný a hlavně nelichotivý podíl. Co a jak je třeba dělat pro ochranu mysliveckých chovů? Probudit se, chtít znát co nejvíce o problému a najít potřebná řešení.

Výše zmíněná situace s paratuberkulózou je podle mého názoru paradoxním důsledkem obecně příznivé nákazové situace v chovech spárkaté zvěře v našich podmínkách. Po dlouhá léta se v těchto chovech nevyskytovala nákaza, jež by je ohrožovala přímou likvidací. Doposud nejobávanější choroby patřící mezi parazitózy lze již úspěšně léčit. Zvykli jsme si tedy na pocit, že neexistuje důvod být ve střehu, takže není třeba ani respektovat pravidla řádně veterinárně zajištěných přesunů zvěře či zvířat. Díky tomuto přístupu (ale nejen díky jemu) se u nás výskyt paratuberkulózy stal nezáviděníhodnou skutečností. Pokud vůbec bude vůle nákazu v chovech zvěře systematicky tlumit, tak za současného stavu to již nebude jednoduše řešitelný problém. Východiska se však dají a musí nalézt. Jen nesmíme zůstat nadále pasivními a podceňujícími chovateli. Rizika nejsou malá.

Chci věřit, že jsme poučitelní a že končící éra vztekliny v našem státě nebude následována érou jiné nebezpečné nákazy.