Dvojníci z Kuchyně
{mosimage}
00LEC
Dvojníci z Kuchyně
Miloslav Matulka
V případě dvou srnců s mimořádným parožím, o nichž budu vyprávět, zůstanu na Drahanské vysočině. Odtamtud totiž pocházejí. Tato vysočina nejsou žádné hory - v nadmořské výšce dosahuje jen těsně nad 700 metrů a ve své nejvýše položené části vytváří rozsáhlou náhorní plošinu s krásnými lesy. A také s řadou cenných mokřadů a rašelinišť, které byly bohužel zničeny neuváženým odvodněním v 50. letech minulého století. Musím se veškerou silou donutit, abych místo vyprávění o srncích nezabředl do popisu těchto nešťastných zásahů do přírody.
Raději se v duchu odeberu do středu rašelinišť, na něž navazuje lesní úsek, zvaný "Kuchyně". Byl to tenkrát krásný a velký obdélník starého, řídkého smrko-jedlo-bukového lesa s přirozenou obnovou. Od Kuchyně se terén mírně zvedá ke druhému nejvyššímu bodu Drahanské vysočiny Paprči (724 m n. m.) pokrytému rozsáhlými mlazinami. Díky porostní skladbě bylo v Kuchyni možno setkat se vždy s nejrůznější zvěří, především se srnčí, ale tehdy i s bažanty a zajíci. Hnízdily tam také volavky, bylo možné pozorovat i čápa černého a v zimě 1968-69 si oblast oblíbil migrující los. Později se v této části Drahanské vysočiny ubytovali divočáci a občas i jelení zvěř. Pro pozorování rušného života v Kuchyni jsem přistoupil ke stavbě pohodlného posedu přibližně uprostřed úseku, s dostatečným výhledem do mezer ve spodním patře porostu.
***
Až za nějaký čas jsem poprvé zasedl na tento posed, a to se svým psím partnerem, drsnosrstým jezevčíkem Petitem. Doprovázel paničku na jahody na mezích před lesem, ale nebavilo ho to tam, a tak mne spolehlivě vyhledal v lese. Co se dalo dělat - nebylo to ostatně poprvé, co se mnou trávil nikoli chvíle, ale hodiny někde na posedech. Hověl si na mém klíně a choval se disciplinovaně. Já měl o zábavu postaráno pozorováním pohybu četné zvěře, z níž srnčí procházela Kuchyní do rozsáhlého rašeliniště, které zasahovalo zužujícím se klínem do lesního komplexu.
Den již začal pomalu ustupovat, když jsem postřehl kus srnčího, směřující mezerou v porostu přímo k posedu. Zpozorněl jsem - ale stejně tak i Petit: pozvedl však pouze hlavu. Nevím, jak je možné, že mohl zareagovat na zvěř. Vždyť ji nemohl na krytém posedu ani vidět, ani ucítit. Snad to byl nějaký "přenos myšlenek" ode mne.
Když se kus přiblížil, zjistil jsem, že jde o srnce. Mohl jsem posoudit jeho parůžky. Viděl jsem však pouze jeden, a to levý, zcela holý a mírně vybočující doleva. Druhý, malý a zcela zakrnělý, ukrytý v srsti, jsem vůbec nepostřehl. Zjistil jsem ho až po ulovení srnce. Na střílení jsem tehdy vůbec nepomyslil, a tak srnec prošel těsně pod posedem a dále Kuchyní směrem k rašeliništím. Ale již tehdy jsem konstatoval, že tento srnec patří do kategorie těch, jimž jsem při lovu dával přednost např. před krásným a pravidelným šesterákem. A padlo také rozhodnutí, že pokud neobjevím v této lovecké sezóně nějakého jiného, ještě "lepšího" srnce s výrazněji deformovaným parožím, tak tento srnec z Kuchyně bude u mne mít přednost. To jsem ovšem netušil, že mne bude čekat - podle zákona schválnosti - celé martyrium s jeho ulovením. Když po nějakém čase uzrálo mé rozhodnutí ulovit tohoto srnce, myslel jsem si naivně, že to nebude problém: srnec nesporně vycházel z mlazin kolem Paprče lesním úsekem Kuchyní do rašelinišť a po ránu opět zpět. Na strategickém místě jsem měl posed, a i kdyby tam nestál, stejně bych měl šanci srnce zastihnout na jeho pevné trase a ulovit ho. Jenže teorie zklamala.
***
Sice mne nezachvátila nezřízená touha srnce ulovit, ale jak se má snaha setkávala postupně místo úspěchu spíš s neúspěchem, stupňovalo se tím mé úsilí. A navíc k tomu přispělo zjištění, že po tomto srnci určitě pásl všeobecně známý starý myslivec, ve skutečnosti však "myslivec" či ještě lépe pytlák, jemuž jsem přezdíval August.
Nebudu podrobně popisovat své zážitky a opakované neúspěchy - myslivci je znají: jednou mi srnce zradil traktorista, podruhé houbaři, potřetí mne prudká bouře vyhnala z lesa. Jindy mi překazila úspěch milenecká dvojice, vyhledávající samotu. Tolikrát jsem vyjel z Brna 60 km na skútru na večerní čekanou a ranní šoulačku za srncem - stále však bez úspěšného konce.
Ani nevím, pokolikáté jsem tenkrát zasedl na svůj posed. Díky setrvačnosti neúspěchů jsem již srnce skoro ani nečekal, jen jsem únavou málem usínal. A chyběl mi na klíně Petit. Říkal jsem si, že to byl on, kdo mi přinesl štěstí tohoto srnce tehdy alespoň poznat. Byl jsem rozhodnut, že příště vezmu jezevčíka s sebou.
V tomto divném duševním rozpoložení jsem najednou zpozoroval kus srnčího, jak se, stejně jako poprvé, blíží přímo k posedu. Nepochyboval jsem, že to je "můj" srnec, a rázem jsem "byl vzhůru". Ano, byl to on! K ráně jsem se ale nemohl odhodlat - nedokázal jsem vystřelit z posedu na srncův hřbet. Úpěnlivě jsem ho prosil, aby se aspoň trochu obrátil, ukázal mi bok a tím umožnil mysliveckou ránu. Zázrakem se tak stalo a má rána byla úspěšná. Srnec se zlomil v ohni a nebylo potřeba počítat s dosledem. Přesto jsem zůstal ještě drahnou chvíli na posedu a celkově bilancoval své dlouhé snažení. Nepopírám, že se mi ulevilo, že má nemalá a dlouhá námaha skončila. Současně mne zaplavilo jakési uspokojení z toho, že tento srnec neskončil v pytláckém batohu Augustově. Teprve když jsem k němu sestoupil, objevil jsem jeho pravý, nepatrný parůžek, přimknutý k levé lodyze. Důvod této deformace - např. po nějakém zranění - jsem tehdy nezjistil.
Po odvozu srnce do hájenky, kde jsem měl tehdy k dispozici podkrovní světničku, jsem úlovek předvedl také Petitovi a vysvětlil mu, že to je ten srnec, kterého jsme spolu před časem objevili na čekané v Kuchyni. Nevím, zda si psík vzpomněl.
***
Kuchyně byla - i bez zážitků s uloveným srncem - vždy a trvale mým oblíbeným místem, kterým jsem často a rád procházel, i když jsem tam třeba nelovil. Věnoval jsem se přirozeně i jiným oblastem, jiným srncům, divočákům i jelenům.
Až zase jednoho dne - po čtyřech letech - jsem opět zasedl na známý posed v Kuchyni. A nostalgicky jsem vzpomínal na vše spojené s tímto místem a na zážitky před čtyřmi lety. Na lov jsem tehdy vůbec nemyslel. Když jsem opravdu již téměř usínal, postřehl jsem najednou kus srnčího přicházející přímo k posedu. Po jeho několika krocích jsem v něm spatřil toho svého, před čtyřmi lety uloveného srnce! Skoro v šoku jsem se rychle vzpamatoval a přinutil ke zvýšené pozornosti: byl to opravdu "na chlup" stejný srnec jako ten předchozí. Na stejném místě, za stejných okolností (jen Petit tam nyní nebyl). Viděl jsem na srncově hlavě opět pouze levý parůžek, podobně prohnutý. Pravý jakoby neexistoval. A v tu chvíli jsem udělal chybu: místo toho, abych se ihned rozhodl ke střelbě (měl jsem povolenku na srnce a byl na mne činěn i jistý nátlak, abych "něco" ulovil), zaujat podobností srnce ve snaze co nejlépe ho poznat, nechal jsem ho projít těsně pod posedem a poté za svými zády dále Kuchyní směrem k rašeliništím.
Nyní se musím čtenáři omluvit za to, že ho zbavuji dalšího vyprávění o lovu druhého srnce: musel bych opakovat totéž - až na nepatrné maličkosti - jako v případě prvního srnce. Má opakovaná a marná snaha trvala téměř do konce doby lovu srnců a již jsem zase téměř kapituloval. Dokonce i pytlák August mne stále strašil.
Myslivci to zajisté dobře znají: i sebevětší snaha a úsilí nebývá nic platné, nemá-li člověk při lovu také potřebnou dávku štěstí. A tak se také stalo: když jsem již nevím pokolikáté zasedl na svůj oblíbený posed, opakovalo se do puntíku vše z doby před čtyřmi lety. "Můj" srnec vyšel ve stejné mezeře z porostu, vyslyšel mou prosbu, vhodně se natočil, a umožnil mi tak úspěšnou ránu. Zůstal v ohni a věř mi, čtenáři, nebo ne, snad na centimetr na stejném místě.
Druhý parůžek, ještě menší než u prvního srnce, jsem opět objevil až po ulovení.
Čtenář nechť z připojené fotografie posoudí, zda oba srnci s tak nezvyklými parůžky a téměř navlas podobní stáli za moji velkou námahu s jejich ulovením. Jediný nepatrný rozdíl mezi trofejemi je, že druhý srnec nemá levou lodyhu špičáka - na jejím vrcholu má totiž slabou vidlici (což jsem zjistil rovněž až po jeho ulovení).
Podobnost deformace paroží je tak značná a znásobená identickým místem výskytu srnců, že nepochybuji o tom, že v obou případech šlo o genetické založení pro tvorbu paroží s jistou identitou.
***
S Kuchyní jsem se ve skutečnosti nikdy definitivně nerozloučil, i když jsem tam již nikdy více nelovil. Tatam je dnes její někdejší podoba ve skladbě porostu. Ve vzpomínkách však zůstává taková, jaká byla v dobách mých lovů.