Úvodník 7/2005

 

{mosimage}

Úvodník

RNDr. Petr Koubek, CSc.

Vážení čtenáři,
brány výstaviště v Lysé nad Labem se zavřely, je čas bilancovat. Nevím sice, kolik návštěvníků prošlo turnikety, ale s vysokou pravděpodobností lze předpokládat, že se nenašel jediný, jemuž by se pořadatel stoprocentně zavděčil. Ostatně internetová diskuse před výstavou, v jejím průběhu i po ní tomu odpovídá.

Musím se přiznat, že ani já jsem neodjížděl s pocitem, že jsem zhlédl vrcholné dílo výstavnictví, dosahující absolutní dokonalosti. Narozdíl od některých diskutujících mě však vůbec nepřekvapilo poněkud bizarní spojení restauračního zařízení a stánku ČMMJ a zvláštní expozice lovecky exotických států Číny a Maroka. Spolu s ostatními mě potěšil pohled na expozice Vojenských lesů a statků ČR, s. p., loveckých organizací Polska, Ruska a pobaltských republik a samozřejmě úžasná nabídka různých loveckých doplňků, výrobků z parohoviny, šperků, nožů a zbraní, prezentovaná téměř bez výjimky v nápaditých stáncích.

Pro mne byla největším zklamáním výstava trofejí. Co je platné, že předseda Ústřední hodnotitelské komise trofejí v katalogu píše, že: "Trofej je jedním z nejdůležitějších trvalých ukazatelů kvality živočicha a výsledků chovu, včetně návaznosti na kvalitu jeho životního prostředí," když většina vystavených trofejí (s výjimkou srnčích) ani z volné přírody nepochází! A pokud ano (jelen lesní, sika), tak ty nejlepší jsou stejně zase z obor! Pokud by to byly chovy, které by alespoň vzdáleně připomínaly parametry klasických obor, tak asi nelze nic namítat. Dobře však víme, jaká zařízení získala v posledních letech statut obor! Desítky hektarů velké oplocenky se společným chovem různých druhů zvěře připomínají spíše menažérie feudálů. Trofeje takové zvěře bohužel vůbec nic neříkají nejen o kvalitě jedince, ale ani o kvalitě prostředí. Vypovídají pouze o kvalitě, resp. kvantitě finančních prostředků, které jsou do "chovu" vkládány.

Jak výstava ukázala, naprosté dokonalosti jsme dosáhli v "chovu" daňčí zvěře: trofej nejsilnějšího daňka uloveného ve volné přírodě se umístila až na 41. místě v tabulkovém přehledu! Také z tohoto důvodu je konstatování a přání předsedy Myslivecké komise ČMMJ, že: "Daňčí zvěř na území ČR je druhou nejkvalitnější populací na světě a přejeme si dále v budoucnosti další soutěžení mezi námi a Maďarskem," spíše noční můrou české myslivosti.

Pro mne jako zoologa i myslivce jsou, a pořád budou, daleko cennější trofeje volně žijící zvěře. Trofeje, jejichž velikost a architektonika jsou především dílem přírody a snad trochu ovlivněny i chovatelskou snahou myslivce. Tedy nikoliv trofeje, které jsou produktem chovu v uzavřených samčích skupinách s řízeným dávkováním různých "mikroelementů". Pokud se ovšem najdou myslivci, kteří jsou za tuto trofej a lov v oplocence o výměře 20 ha ochotni zaplatit statisíce, nic s tímto fenoménem neuděláme. S ohledem na ty, kdo pracují s volně žijícími populacemi zvěře, by však bylo férové oba způsoby chovu při hodnocení odlišovat!

Zatímco v případě společného hodnocení trofejí z volných chovů a obor hodnotitelská komise pouze využila současných možností, v jiných případech se dopustila nepřesností a projevila nepatřičnou shovívavost nebo chybovala. Myslím, že z hodnocení trofejí měly být nekompromisně vyloučeny všechny uměle přibarvované trofeje (např. daňčí). Chybou bylo zařazení a bodové hodnocení dermoplastických preparátů trofejí siky japonského a Dybowského. Především proto, že jejich křížení s jelenem lesním bylo naprosto jednoznačně prokázáno. Tedy nikoliv, jak se tvrdí v katalogu: "Sporná je otázka jeho (siky) křížení s jelenem lesním, na kterou doposud nebyla stanovena jednoznačná odpověď." Z historického hlediska je nepochopitelné také rozlišování trofejí jelence běloocasého a jelence běloocasého severního. Pokud naše myslivost opravdu něco potřebuje, tak to určitě není snaha hledat za každou cenu výjimečné trofeje, a získat tak pochybné prvenství ve stejně pochybném mezinárodním "soutěžení".

Vím, že jsem se dotkl velmi ožehavého tématu. Vím, že není nic myslivečtějšího než trofej. Mohu vás ujistit, že i já si to myslím a že tento kult se mnou "cvičí" již čtvrté desetiletí. Také vás mohu ujistit, že s opravdovým potěšením jsem se podíval na trofeje jelenů z Libavé, "oborámvzdorné" trofeje srnců i trofeje muflonů a černé zvěře z volné přírody. I mně bylo líto všech těch, kteří poslali na výstavu ty nejlepší trofeje ze svých honiteb v dobré víře, že návštěvníci ocení jejich chovatelské úsilí. Nevím, jakého povzbuzení se jim dostalo, když zjistili, že jejich trofejová chlouba se umístila hluboko v poli ostatních trofejí, poražena produkty "obor", o jejichž existenci neměli ani tušení.

Je velmi deprimující, že pro několik CIC bodů navíc zapomínáme velmi často na původní poslání myslivosti, jímž je chov zvěře ve volné přírodě, a klidně dáme zelenou praktikám, jež jsou často za hranicí etiky. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se vrátili k diskusi o velikosti obor a oborních chovech vůbec. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom znovu diskutovali o odděleném hodnocení trofejí zvěře z volné přírody a obor. Myslím, že je nejvyšší čas, aby i při hodnocení trofejí nebyla ignorována desetiletí známá fakta. Mělo by být zřejmé, že každá taková výstava je jasným signálem o naší odborné způsobilosti a serióznosti. Jistě by i takové, doslova a do písmene "zkostnatělé" myslivecké tradici, jakou jsou výstavy trofejí, prospěla změna, aby si o nás nemohl nikdo myslet, že si často pro trofeje nevidíme ani na špičku nosu.