LČR likvidátory zvěře ve volných honitbách
{mosimage}
00DISK
LČR likvidátory zvěře ve volných honitbách
JUDr. Jan Vebr
Se zájmem jsem si přečetl úvodník ve Světě myslivosti č. 7/2005 od RNDr. Petra Koubka, CSc. Autor v něm hodnotil výstavu Natura viva, uspořádanou v letošním roce v Lysé nad Labem.
Domnívám se, že přívlastek "mezinárodní" by měl být při úplné absenci našich západních evropských sousedů uveden pouze s výčtem zúčastněných států. Termín "mezinárodní" bych použil při mnohem větším spektru národních (alespoň evropských) mysliveckých zastoupení. Takto byla zastoupena pouze východní Evropa.
Podle mého názoru jsme se o myslivosti v zahraničních expozicích nic zvláštního nedozvěděli. Vystavené trofeje v jednotlivých expozicích naznačovaly pouze to, jaká zvěř se v těchto státech vyskytuje. Jak se loví a jak se s ní hospodaří, jsme však nezjistili a možná bychom byli překvapeni způsoby lovu v těchto státech. Zařazením stánků zahraničních delegací pouze ubylo místo pro prodejce. Koneckonců naprostá většina návštěvníků si do Lysé přijede zakoupit nějaký doplněk a díky zvolené koncepci výstavy ubylo místo prodejním stánkům. U národních expozic mne zaujalo výlučně promítání průběhu naháňky z videa u stánku Chorvatského mysliveckého svazu. V ukázce "padaly" zásadně velké kusy, na menší se nestřílelo. Říkal jsem si, jak pěkný příklad to je pro naše myslivce, kteří přihlíželi v poměrně hojném počtu. Možná ale ukázce křivdím, protože jsem ji neshlédl celou.
V úvodníku se dr. Koubek věnuje výlučně výstavě trofejí. Domnívám se, že to byla správná expozice a měla by se konat vždy za určité období. Dr. Koubek jako odborník vystihl podstatu předložených trofejí: ty nejsilnější pocházejí z obor, a ne z volné přírody. Myslím, že má pravdu také v tom, že by se při hodnocení měly odděleně posuzovat trofeje z oborních chovů a z volné přírody. Rovněž se domnívám, že nejsilnější trofej siky japonského neměla být vůbec vystavena, protože její parametry byly podle mého názoru podstatně ovlivněny lidským faktorem.
Co mně však v úvodníku dr. Koubka chybělo, byla zmínka o důvodech, které vedly k současné situaci v našich honitbách. Je všeobecně známou skutečností, že silné trofeje - zejména jelenů - se v naší přírodě již téměř nevyskytují, nebo jsou výjimkou (viz trofeje z honiteb Vojenských lesů a statků ČR, s. p.). Došlo k tomu zejména hospodářskou politikou Lesů České republiky, s. p., coby správce naprosté většiny lesů s výskytem jelení zvěře. LČR se po r. 1990 zbavily miliardových hospodářských výnosů, protože těžbu a prodej dřeva převedly na jiné subjekty (většinou na akciové společnosti založené bývalými pracovníky LČR) a tržby doháněly vysokými pronájmy honiteb s jelení zvěří. Vysoké nájmy vedly k odstřelu (zpravidla poplatkovému) nejsilnější zvěře, a tak ve většině jeleních honiteb došlo k likvidaci nejkvalitnějších jedinců. Aby LČR zamlžily tento stav věcí, staly se jejich hlavním "evergreenem" škody působené zvěří na lesních porostech. Domnívám se, že kdyby LČR nepředaly hospodaření se dřevem a výnosy spojené s jeho prodejem akciovým společnostem, měly by dost prostředků na krytí nutných nákladů k zamezení škod. Vyžadovalo by to ale také umět hospodařit se zvěří, resp. aktivně jí vytvářet prostředí, v němž by měla dostatek pestré potravy tak, aby v lesích nevznikaly škody. Že to jde, vyplývá z rozhovoru s ing. Aloisem Indruchem, který celý život pracoval jako lesník (Svět myslivosti č. 7/2005). Rozhovor s ním, resp. jeho životní zkušenosti, by měl být povinnou literaturou všech lesníků. Málokdo ze zaměstnanců LČR by si dnes, při nejisté situaci v této organizaci, dovolil prosazovat něco jiného než oblíbený slogan o škodách na lesních kulturách. Je smutné, že ti profesionální lesníci, kteří byli v posledních 100 letech bráni jako autority chovu a lovu zvěře, jsou nyní propagátory její likvidace.