Sláveček

 

{mosimage}

00LEC

Sláveček

Dr. Ing. František Libosvár

Ve svých mysliveckých začátcích jsem měl velmi subjektivní představy o tom, jak má vypadat správný myslivec. Měl by to být urostlý, statný chlapík s černým plnovousem, nebo alespoň s černýma uhrančivýma očima jako ten, jenž svedl Viktorku. Výtvarníci a umělci nám formují představy tak, že si nikdo nedovede představit Švejka jinak, než jak ho ztvárnili Rudolf Hrušínský ve filmu a Josef Lada na obrázcích. Podobně vypodobnily filmy a knížky v mých představách i pytláky. Myslivci, které jsem ve svém životě potkal, byli úplně jiní než ti v mých mladických představách. Stejně tak to bylo i s pytláky.

Takový vizuálně netypický myslivec byl Sláveček. Poznal jsem ho při originálním masopustním pochovávání basy v jedné rázovité slovácké vesnici.
Navštívil jsem svého mysliveckého kamaráda Huberta, který zdědil po dědovi hospodu a vedl její provoz více než svérázně. Poněvadž jsem přijel autem, dal jsem si kávu a chtěl odjet. Hubert mě však přemluvil, abych ještě chvíli vydržel, protože masopustní průvod končí obchůzku po dědině a závěr bude v hospodě s tradičním fašankovým obřadem "pochovávání basy".
Protože mám pro takové zvyky pochopení, zůstal jsem. Zanedlouho vtrhl do hospody celý průvod i s místní cimbálovou muzikou a nastala nevázáná masopustní veselice, při níž se stará hospoda otřásala v základech. Konec této živelné emotivní zábavy udělalo pochovávání basy.
Do hospody vešel pohřební průvod, jenž si nezadal se skutečným pohřbem. Na márách, vypůjčených z kostela, byl přinesen opravdový, z hudebního provozu vyřazený kontrabas. Před ním kráčeli ve skutečných talárech farář, ministranti a kadidlem bravurně mávající kostelník, který se bezelstně usmíval jediným zubem vpředu nahoře. Na můj dotaz, kdo je ten malý človíček, který tak dokonale hraje kostelníka, jsem dostal odpověď: "To je Sláveček. Ten toho kostelníka nemosí hrát, on ho tady v dědině dělá a všecko to organizuje, aj s pošťáním tych starých hábitů, které si po vyřazéní z farářovej výbavy přivlastníl."
Dalším překvapením bylo otevření vedlejšího sálu hospody, v němž dva hrobníci začali uprostřed parketu krumpáči kopat hrob. K mému údivu mi vlastník hospody Hubert vysvětlil, že je to tak domluvené. Starý parket už je prý prohnilý a aktéři pohřbu mu příští týden pomohou při pokládání nové podlahy. Popisovat obřad by bylo na moc dlouho a stálo by to za to, ale to nechci. Objevil jsem tu zvláštní samorostlou postavu kostelníka a myslivce Slávečka, významnou to osobu na všech veřejných akcích v dědině. Bez něj se neobešla tradiční chození Mikuláše, hody s právem, poutě, velikonoční klepání se šlahačkou, zatahování svateb a dalších vesnických oslav.
Sláveček byl starý mládenec asi proto, že ženské nemají v oblibě malé slaboučké chlapy, navíc neoplývající bohatstvím. Neměl vzdělání, byl vyučen zedníkem, ale pro svou fyzickou kondici se v tomto řemesle neuplatnil. Za minulého režimu, kdy práci dostal každý, byl zaměstnán v JZD, kde dělal děvečku pro všechno. Zaskakoval za hlídače, asistoval veterinářům i inseminátorům, uklízel u sušičky obilí a z pochopitelných důvodů nejraději rozvážel po žních naturálie. Po rozpadu JZD vzal s radostí funkci kostelníka. Matka mu záhy zemřela, takže neměl sourozence ani blízké příbuzenstvo. Od dvaceti let žil sám ve staré chaloupce z kotovic, bez ženské ruky a taky to tak u něj vypadalo. Obýval jednu velkou místnost, která sloužila jako kuchyň, ložnice, obývací pokoj i kutilská dílna. Na zdech měl po nebožce matce "svaté obrázky" a mezi nimi jako pěst na oko rozmístěné darované staré srnčí parůžky. Interiér si vyšperkoval několika obrázky jelenů z mysliveckých nástěnných kalendářů, které jen tak bez rámečku připnul na zeď.
Choval slepice, holuby, kozu a psíka neurčité rasy. Na zahrádce pěstoval brambory, zeleninu a ovocné stromy, z nichž za nejužitečnější považoval trnky. Z takto vybaveného hospodářství a z minimálních finančních příjmů slušně vyžil a měl vždy dost prostředků i na "myslivecké výdaje". Navíc byl vášnivým čtenářem a turistou. Na horském kole, které bylo jeho pýchou, podnikal výlety do blízkého i vzdáleného okolí a jednou měsíčně zajel s ruksakem na zádech do okresní knihovny, aby si vypůjčil knihy. Na kole objel všechny okolní poutě, myslivecké výstavy a ostatní kulturní akce. Byl naprosto lhostejný ke všem vtipálkům a posměváčkům, na všechny se jen bezelstně usmíval svým jediným zubem.
Na hony chodil vzorně ustrojený s vázankou a kloboukem plným odznaků, jen puška vypadala nepřiměřeně velká k jeho postavě. Vlastnil jeden z prvních typů ZH-12, který svou velikostí a váhou překonal snad všechny lovecké zbraně v Evropě.
Na hony vyrážel s velkou radostí, ale vystřelil málokdy, a když už musel, nic netrefil.
Po honu snědl s chutí hladového labužníka dvě porce guláše a po nějakém tom přípitku na "Lovu zdar" zpíval s nepopsatelnou radostí ve tváři jako mladá vrána, když se učí krákorat. Asi nezáleží na tom, jak kdo zpívá, ale jaký z toho má kdo požitek a kdo je ochoten to poslouchat.
Zvěřinu si bral po honu s poznámkou, že by mu měli ještě poradit, kde by sehnal nějakou tu kuchařku. Cestou domů ji díky své štědrosti někomu daroval. Zvláště rád ji dával ženským, které si s ním na poslední leči zatančily, nebo se o něj alespoň trochu "otřely". Mnozí jeho štědrosti i zneužívali.
Několikrát ho lanařili hasiči, aby se dal do jejich organizace, on je však s hrdostí odmítal slovy: "Mně úplně stačí, když su u myslivců."
Na srnčí ani na žádnou jinou zvěř nikdy nevystřelil z kulovnice a omlouval to tím, že na to nemá náturu.
S vášní ochránce a hospodáře chodil v zimních měsících přikrmovat zvěř a to mu zřejmě přinášelo největší potěšení. Po nedělním ranním krmení se v hospodě rád vychloubal, kolik kusů mu bere ze zásypu a z krmelce. Možná si počty i přidával, aby všem dokázal, že pečuje o zvěř nejlépe z celého mysliveckého sdružení.
Co dal Slávečkovi život? Jen podřadnou práci za směšný peníz, časté posměšky, ale také radost z toho, že byl myslivcem. Sláveček byl natolik skromný, že mu to stačilo a dovedl se ze všeho upřímně těšit. Taková myslivost, jakou provozoval, má trochu jinou dimenzi než poplatkové lovy nebo africké safari.
Sdělovací prostředky nevědí o myslivcích, jako byl Sláveček, a myslivců, kteří myslivosti víc dávají, než z ní berou, je ze sta tisíc členů většina.
Po delší době jsem se dověděl, že Sláveček již nežije. Pohřeb měl velmi skromný, protože neměl žádné blízké příbuzné. Zanedlouho si naň už nikdo ani nevzpomene. Určitě to byl dobrý myslivec.

O zajímavých mysliveckých postavách a postavičkách, vesele i vážně, si můžete přečíst v autorově novince Samorosti s mysliveckým srdcem. Knihu si můžete objednat v naší redakci.