Lov jelena v říji
{mosimage}
00LEC
Lov jelena v říji
Rostislav Šigut
Během služební návštěvy státních lesů v Krnově jsem si na nástěnce přečetl oznámení o možnosti zaměstnanců podniku přihlásit se k lovu jelena v říji. Já, pracovník lesního závodu, jsem tuto možnost nikdy neměl, protože během říje jeleny lovili přednostně hosté. My jsme měli na starosti jen doprovody, nebo jsme nesměli do lesa, abychom nerušili loviště. K lovu jsme se dostávali až po říji a mohli jsme lovit pouze to, co zbylo do splnění plánu lovu. V tom roce lovili na polesí Trojanovice lovci "ze Západu". Na Václava, kdy jelení říje vrcholí, však jejich pobyt skončil, aniž by ulovili jelena. Noví lovci měli přijet až 30. září, čímž vznikla časová mezera a v honitbě bylo volno.
Přišel za mnou ředitel závodu a povídá: "Rosťo, pokud máš zájem podívat se do revíru na jelení říji, můžeš." To mě velice potěšilo a hned jsem se směle se zeptal: "A mohu si vzít pušku?" V duchu jsem si přál kladnou odpověď. Ředitel odpověděl bez váhání: "Ano." To mi stačilo, více jsem již nepotřeboval vědět. Bylo mi jasné, že pokud potkám lovného jelena, budu ho moci střelit. Vzrušení, které mnou proběhlo, bylo nepopsatelné. Okamžitě jsem telefonoval lesnímu panu Kahánkovi a informoval se o průběhu říje na jeho lesním úseku. Po získání informací jsem jej poprosil, zda by mne byl ochoten doprovodit. Souhlasil a hned jsme si domluvili čas i místo srazu. Nemohl jsem se dočkat konce pracovní doby.
Po návratu z práce jsem zjistil, že můj syn Rosťa je již také doma. Rozhodl jsem se nabídnout mu účast na lovu: "Rostíku, mám dnes možnost jít lovit jelena. Chceš-li, můžeš jít se mnou." Udělal jsem mu tím radost.
Dobře jsme se oblékli, protože venku již panovalo téměř zimní počasí. V hřebenových partiích Pusteven sněžilo a převalovala se hustá mlha. Vyjeli jsme autem k lovecké chatě na Zmrzlém. Pomalu jsme stoupali po loveckém chodníku na hřeben Nořiče, abychom se v klidu dostali na říjiště. Hajný cestou zašlapával čerstvé stopy jelení zvěře, aby mohl příště sledovat, kde zvěř přechází. Se synem jsme se domluvili na tom, že pokud obeznáme slabého odstřelového jelena, bude ho lovit on.
Na hřebeni se převalovala hustá mlha. Odbočili jsme na tzv. Vyhlídku, z níž bylo možné přehlédnout celé údolí. Pod terénní vlnou jsme zpozorovali slabého jelena první věkové třídy. Rostík na něj však nestačil zamířit. S hajným jsme se usadili do skupiny smrčků, odkud byl dobrý výhled. Celé údolí Malé Ráztoky se v tu chvíli halilo do neprostupné mlhy a občas přilétlo i několik sněhových vloček. Čekali jsme asi půl hodiny, než začala mlha pomalu ustupovat. Vítr proudící z údolí ji postupně odvál směrem k hřebeni.
Rozjasnilo se. Pozorovali jsme osamělou pasoucí se laň s kolouchem. Byla od nás vzdálená asi 300 metrů. Najednou se u ní objevil jelen! Neviděli jsme ho přicházet, musel být zalehlý v okolních smrčcích. Prohlíželi jsme ho dalekohledy. Obeznali jsme v něm oboustranně korunovaného desateráka. Byl to dobrý jelen na konci druhé věkové třídy, možná již i ve třetí. Paroží bylo tmavé, konce výsad svítily, jako by byly ze slonoviny. Syn mě upozornil na to, že na levé straně nemá očník. Měl pravdu. Shodli jsme se na tom, že doma máme jeho loňské shozy. Pravý paroh vyrůstal přímo z lebky. Musel si jej v minulosti vylomit i s pučnicí. Po tomto zjištění jsem se rozhodl, že jelen je odstřelový. Zkoušel jsem na něj zamířit, ale byl daleko.
Od hřebene znova vše zahalila mlha. Po chvíli však opět postupně ustupovala. Jelen netroubil, jen kontroloval okolí. Najednou se vydal po vrstevnici směrem od nás. Odcházel a pravděpodobně hledal další holou. Byl vzdálen již více než 500 metrů. Sledovali jsme ho díky nezapojeným smrkovým mlazinám a široké holině po jarní těžbě. Hajný mě přesvědčoval, a nakonec i přesvědčil, abychom vyšli na hřeben a šoulali jelenovi naproti.
Po hřebeni jsme ušli asi půl kilometru, když před námi praskla větev. Vzápětí se nad horizontem objevily pochodující koruny jeleního paroží. Přikrčili jsme se a čekali, až se jelen ukáže. Byl to ten, kterého jsme obeznali! Postupoval proti nám před horizontem ve vzdálenosti asi dvaceti metrů. Měl jsem zalíceno, táhl jsem s ním a mířil na spojnici krku a hrudi. Hajný zatroubil do dlaní, jelen se zastavil a já vystřelil. Na tak krátkou vzdálenost jsem ho nemohl chybit, i když se mi třásly ruce. Značil, odskočil po spádnici dolů a najednou se zarazil. Před ním ležely zkřížené padlé buky. Již neměl sílu přeskočit je. Ještě chvilku stál a pak se zlomil v ohni.
Nespěchali jsme, ale čekali, až v klidu zhasne. Poté jsme k němu pomalu přišli a prohlédli si paroží. Hajný utrhl z nedalekého smrčku letorost, jelenovi dal poslední hryz a mně předal úlomek s přáním "Lovu zdar". Úlomek jsem přijal, poděkoval a chvíli jsme nad jelenem postáli se smeknutými klobouky. Jeho věk jsme odhadovali na osm až devět let. Levá lodyha byla dlouhá téměř metr, s dlouhým očníkem ohnutým vzhůru, krátkým opěrákem a korunou. Pravá lodyha, kratší o přibližně deset centimetrů a vyrůstající přímo z lebky, byla bez očníku. Opěrák byl delší, koruna podobná jako na levé výsadě. Byla to raritní trofej.
Jelena jsme vyvrhli, uřízli mu hlavu a spokojeně se s ní vydali k lovecké chatě, kde jsme měli zaparkované auto. Zastihla nás již tma.
Po příchodu k lovecké chatě, kde se svítilo, jsme zjistili, že je v ní ubytován host i s doprovodem. Lovili v sousedním úseku. Když nás uviděli s trofejí, byli překvapeni, protože naši ránu neslyšeli. Vylíčili jsme jim průběh lovu. Blahopřáli mi k úspěchu a nabídli přípitek ze svých zásob. Lesníci zhodnotili letošní říji a informovali se o jejím průběhu. Pak jsme se rozloučili a odjeli domů.
Hlavu s parožím jsme doma opřeli o stěnu v obývacím pokoji a já šel zatelefonovat řediteli. Sluchátko zvedla jeho paní - manžel byl ve vaně. Poprosil jsem ji, aby mu vyřídila, že jsem střelil oboustranně korunového jelena - nerovného desateráka - a že ho zvu na návštěvu.
Přišel za chvilku, protože bydlel v sousedství. Po prohlídce trofeje mi popřál "Lovu zdar", ale nepřijal nabízený přípitek a dal mi najevo, že jsem měl tak silného jelena přenechat hostům. To mě pobouřilo, takže jsme si před doprovodem trochu vyměnili názory. Řekl jsem řediteli, že si myslím, že po odpracování 20 let v oboru bych si mohl lov jelena v říji dovolit. Jeho výtka mi však radost z úlovku nezkazila. Lovecký úspěch jsme příští den oslavili s mými spolupracovníky. Dodnes je to má druhá nejlepší jelení trofej.
Povídka pochází z autorovy knihy Lovecké paměti, kterou lze zakoupit v naší redakci.