Staré zlaté časy
{mosimage}
00CASY
Staré zlaté časy
Vysoká zvěř v Čechách
Zvěř větší, ohrožující užitek práce lidské a popřípadě i člověka sama, vždy krutějšímu jest vystavena zápasu o své bytí. V hustě zalidněných končinách Evropy veliký počet zástupců velké zvěře zpečetil již konec zápasu toho svým vyhynutím a jen část nepatrnější méně nebezpečných, pro zábavu loveckou vhodných nebo jinak užitečných zvířat zachována době nové tím, že v čas bylo pomýšleno na ochranu jejich zbytků buď zákonnými ustanoveními v příčině jich setření, buď ohražením prostor jím přikázaných, oborami. Posledním opatřením odstraněna i příčina mnohých stížností, jež zvláště rolnictvo právem pronášelo na škody, zvěří takovou působené, na druhé straně však neprospělo se tím příliš zvěři hájené, neboť za čas objevily se následky krevní plemenitby, jakéž je zvěř v oborách hájená vystavena. Tu pak moderní myslivost přikročiti musela k jiným ještě prostředkům, aby zdravotní i plemenný stav zvěře v oborách udržela, a to hlavně ku obnově krve přisazováním zvěře z jiných vzdálených okršlků. Jeví se nám proto za dnešních poměrů stav vysoké zvěře, pokud je v oborách chována, ne více zcela přirozeným, nýbrž podobným již více méně stavu polozdomácnělému.
Ovšemže dnes ještě i v kulturních končinách našich jest dosti komplexů neohražených, v nichž vysoká zvěř jest domovem. Ač není i v těchto místech většinou přes příliš četna, působí přece na okolních pozemcích vzdělávaných zhusta velikou škodu, kteráž buď je příčinou, že majitel zvěře nucen je platiti majitelům pozemků, resp. poškozených plodin velké odškodné, buď zavdává vždy novou příčinu ku stížnostem a sporům. I není proto divu, klestí-li si cestu požadavek, aby zákonem bylo ustanoveno, že veškeré komplexy, kde vysoká zvěř žije nebo se chová, musejí býti ohraženy.
Jsou to většinou nejnádhernější lesní krajiny naší vlasti, v nichž dnes ještě hrdý jelen tráví volný život. Skvostné lesy křivoklátské, v nichž malebné skaliny buližníkové, půvabné lesní doliny a zalesněné vrchy střídají se v pěkné scenerii krajinné, neméně krajinářsky vlídné Brdy, veliká část dílem rovinatých, dílem pahorkovitých, rybničnatých a lesnatých končin jihočeských, v nichž stoleté duby a sosny zhusta vroubí rybníky i proudy, dodávajíce krajině rázu parkovitého, posléz i některé končiny podhůří Rudohorského a Jizerského, jsou vesměs končiny, kde dnes vysoká zvěř v Čechách jest nejhojnější, dávajíc tu odstřel 50 - 140 kusů ročně. Končiny pak s odstřelem nižším (10 až 50 kusů) bezprostředně k těmto přiléhají, kdežto jinak již jen málo jest obvodů, kde by jelen vůbec se vyskytoval, jako např. v lesích Černokosteleckých, v Polabí, na Orlicích, v Podbrdí a částečně i v Pošumaví a na Českomoravské vysočině, kde není odstřel větší, nežli 10 kusů průměrně ročně.
Kdež jsou ty doby, kdy v lesích třeboňských a krumlovských proháněli se statní paroháči, jejichž mohutné parohy zdobí dnes síně musejní na Ohradě a chodby zámků a hradů švarcenberských? Zašly a zbyly z nich jen trofeje lovecké slávy. Nová doba i do života jelenů zavedla pořádek a zřídka podaří se, a to jen v nejhlubších lesích přetrvati některému paroháči značnější dobu, k žití jemu vykázanou. Takový pak ukazuje se dnes již jako vzácnost.
Napsal J. M. Lambert, Česká myslivost, č. 10, roč. X., 1906
Nejlepší prostředek proti ohryzu ovocných stromů zajíci
Kromě mnoha jiných výhod, jež má přirozené zakládání, tj. zakládání řepy, uvedena budiž ta, že zajíci zdržují se ohryzu. Pamatuje se čtenář na rok 1894 - 1895? Co škod způsobila zvěř za oné zimy a co zároveň stesků a žalob (více méně oprávněných) sypalo se ze všech stran na hlavy myslivců. Dokonce se tehdy proslýchalo, že má býti vydán zákon, jímž by se mělo předejíti možnému opakování podobného žalostného úkazu. Dle stávajících tehdy poměrů byl pokládán za nejlepší názor směřující k úplnému vyhubení posledního zbytku zajíců. Jedině tímto způsobem by se prý mohlo předejíti možným škodám. Zříditi kolem sadu plot a udržovati jej v pořádku, to je spojeno s příliš značným nákladem a ostatně při vysokém sněhu závěje přes to umožňují ušákům přístup do sadů, anebo jsouce puzeni palčivým hladem, dovedou si vždy najíti nějakou oku lidskému neviditelnou štěrbinu, již by jim dovolila vklouznouti do zahrady. Hlad je zlý a dle zkušenosti suché zakládání nepomůže. Jest prý tedy uvedený návrh naprosto odůvodněn a oprávněn. Ubohá zvěř! Ke vší mizérii ještě tohle! - Ale teď si dovolím naproti tomu otázku. Proč nenapadá žádnému zajíci ohryzávati v létě? Proč? Protože má v té době dosti jiné přirozené a čerstvé paši. Opatřme mu tedy podobnou paši i ve zlé zimě a výsledek nás poučí, že veškerým shora zmíněným kalamitám možno snadno předejíti dosti nepatrnou dávkou řepy. Vždyť to přece není tak hrozně nákladné. Na příhodných místech založíme zavčas řepu, vodnici apod. a jistě pak škoda ohryzem se neobjeví. Kromě toho však nezajde žádný zajíc, jakož naopak mnoho jich na zmar přijde při výhradně suchém zakládání; dále nenapadne ani jedinému zajíci dostati se plotem do zahrady, při kteréžto proceduře tak mnohý padne za oběť zákeřně nalíčenému oku anebo psu, za takovýchto okolností vyštvanému na ubohého matěje, jenž z překvapení nedovede ihned nalézti východu a ucítí brzy ostrý chrup "Ořecha" v týle; anebo konečně stane se kořistí pytláka, někde ve stodole dobře skrytého. Není-li pak zakládání řepy spojeno se značnou výhodou? To zajisté každý přizná. Nemluvím ani o tom, že při zakládání čerstvém stáhne se z celého okolí zvěř do revíru. Tedy tři výhody! Žádný úbytek zvěře, žádné škody na stromcích a zároveň přírost zvěře! "Lovu zdar!"
Česká myslivost, č. 2, roč. X., 1906