Metoda pro hodnocení paroží siky japonského není spravedlivá
{mosimage}
00DISK
Metoda pro hodnocení paroží siky japonského není spravedlivá
Josef Figura
Lov zvěře přináší každému lovci kromě nevšedního zážitku také trofej. Pokud lovíme trofejovou spárkatou zvěř, většina z nás hodnotí po úspěšném lovu kromě jiného vzhled a sílu trofeje a odhaduje její bodovou hodnotu. K celkovému objektivnímu posouzení slouží příslušné mezinárodní metody pro hodnocení trofejí. Některé z nich – tzv. „hlavní“ – se používají s různými úpravami a doplněními již od prvopočátku hodnocení trofejí (kolem r. 1930). Ve svém příspěvku se chci vyjádřit k měření trofejí siky japonského, které považuji za neobjektivní.
METODA HODNOCENÍ PAROŽÍ SIKŮ A JEJÍ SLABINY
Od výsledku měření podle mezinárodní metody se očekává, že bude plně vyjadřovat sílu a maximální bodovou hodnotu trofeje. Pro hodnocení paroží jelena siky japonského se používá mezinárodní metoda přijatá na generálním zasedání CIC v Teheránu v r. 1974.
Ne každá metoda hodnocení trofejí je ideální, ale měla by se k „ideálu“ alespoň přibližovat. Jsem přesvědčen o tom, že teheránská metoda měření trofejí siky japonského se od ideálu hodně vzdaluje a je značně neobjektivní. Metoda je založena především na hodnocení souměrnosti a pravidelnosti trofeje. Hodnotí délky lodyh včetně jednotlivých výsad, průměry lodyh v nejslabším místě mezi očníkem a opěrákem, průměry lodyh v nejslabším místě mezi opěrákem a vnitřní výsadou a také rozlohu. Nepracuje však s koeficientem, který by určil význam a důležitost jednotlivých naměřených hodnot. Ve své podstatě se metoda omezuje pouze na pravidelnost trofeje bez ohledu na její sílu a hmotnost.
PRAVIDELNOST A ROZLOHA ROZHODUJE
Při hodnocení trofeje má každý centimetr, naměřený na délkách a obvodech lodyh, délkách výsad a rozloze paroží, hodnotu jednoho bodu. To znamená, že body za rozlohu jsou rovnocenné bodům získaným za délky. Tato skutečnost mne nutí k zamyšlení, zda body za rozlohu nejsou body „zadarmo“. Pokud se najdou dva jeleni s parožím stejné síly a délky, přičemž jeden z nich bude mít např. o 10 cm větší rozlohu, může získaných 10 bodů posunout trofej až do medailových hodnot. Vliv rozlohy na možnosti zisku medaile je o to větší, když uvážíme pouze patnáctibodový rozdíl mezi bronzovou (225 b. CIC), stříbrnou (240 b. CIC) a zlatou (255 b. CIC) medailí.
Celkovou hodnotu trofeje tvoří součet všech naměřených hodnot, zmenšený o součet rozdílů jednotlivých znaků (tzn. rozdíly mezi jednotlivými lodyhami, výsadami nebo obvody, které byly naměřeny na obou lodyhách). Pro vysvětlení: bude-li jeden očník mít délku 10 cm a druhý 16 cm, rozdíl v délce 6 cm (bodů) se objeví v kolonce „srážky“, jako by těch 6 cm na druhé straně vůbec nebylo. V praxi to následně vypadá tak, že trofeje dvou jelenů, z nichž jedna bude očividně silnější, si budou bodově úplně rovny.
Ještě výraznější rozdíl v bodové hodnotě trofeje může nastat v případě absence výsad, nebo naopak při výskytu nadpočetných výsad mezi opěrákem a třetí výsadou a rovněž v případě ulomení parohu či výskytu tvarových abnormalit paroží. To, co na jedné straně lodyhy z nějakých důvodů chybí nebo přebývá, se na straně druhé odečte. Je na místě položit si otázku, proč tomu tak je. Přece nemůžeme odečíst „něco“, co na trofeji ve skutečnosti doopravdy je? Proč uvedená metoda nezapočítává body za naměřené znaky tak, aby konečný součet potvrzoval skutečnou sílu a hodnotu trofeje? Jak můžeme následně hovořit o posouzení chovné hodnoty jedince, když se do hodnocení trofeje nepromítne vše, co ulovený jelen v daném roce na paroží „vyprodukoval“?
Jak již bylo uvedeno, tvůrci teheránské metody jednoznačně upřednostňovali význam pravidelnosti před sílou a hmotností paroží. Zdá se to být nelogické. Pokud někdo zastává uvedený názor, nutí mne k položení další otázky: „Je souměrnost v přírodě běžná a samozřejmá?“ Stačí se jen podívat na vlastní tvář v zrcadle, rozdělit ji pomyslnou vertikální osou na poloviny a porovnat je. Pak bude zbytečné bavit se o pravidelnosti. Dalším příkladem „pravidelnosti“ je paroží srnců, u nichž se předpokládá převažující výskyt pravidelných šesteráků. Je zajímavé, že metoda pro hodnocení srnčích trofejí dokáže sílu a množství hmoty jedno-tlivých trofejí posoudit poměrně objektivně, i když nejde o ideálně pravidelného šesteráka. Tím samozřejmě nechci říci, že by se trofeje siků měly hodnotit podle metody pro srnčí zvěř.
POUŽÍT PODOBNÉ HODNOCENÍ JAKO U TROFEJÍ JELENA LESNÍHO?
Domnívám se, že metoda pro hodnocení paroží siky japonského by měla být v základních rysech podobná metodě pro jelena lesního (Brusel 1976) už proto, že jde o jelena s podobným tvarem a členěním paroží (vidlák, šesterák, osmerák). Pouze by měla být zohledněna malá velikost a nízká hmotnost trofeje.
POKUSNÁ MĚŘENÍ A JEJICH VÝSLEDKY
Svá tvrzení jsem se rozhodl opřít o exaktní měření. Použil jsem deset trofejí siky, které se lišily počtem výsad, věkem a bodovými hodnotami podle používané metody CIC. Uvedené trofeje lze popsat následovně: jeden tříletý šesterák, jedna abnormalita, dva nerovní osmeráci II. věkové třídy pod hranicí medailové hodnoty, jeden osmerák bez medailové hodnoty, jeden šesterák bez medailové hodnoty, dva „bronzoví“ osmeráci a dva osmeráci ocenění zlatou medailí (rozdíl bodových hodnot těchto trofejí byl jeden bod). Při sestavování nového modelu měření jsem se snažil zachovat význam délek lodyh a jednotlivých výsad a na-víc vyzdvihnout sílu a hmotnost trofeje. Tento požadavek nejlépe vystihoval model, který ponechal všem délkám hodnotu jednoho bodu za naměřený centimetr, kromě obvodů lodyh v nejslabším místě, kde bylo nutné kompenzovat poměrně malý rozdíl koeficientem 2,0. Hmotnost trofeje nejslabšího jelena byla 0,680 kg, hmotnost dvou zlatých jelenů 1,395 kg a 1,540 kg. Tento poměrně malý rozptyl hmotností nejlépe kompenzoval koeficient 10,0 za jeden kg, čímž došlo k vyvážení poměru mezi na-měřenými délkami a celkovou hmotností. Vliv rozlohy na celkové bodování jsem omezil koeficientem 0,1. Po celkové analýze všech tabulek u jednotlivých modelů měření, které jsem si předem rozpracoval, nejlépe charakterizoval trofeje model v ná-sledující podobě:
1) délka lodyh - součet délek obou lodyh x koeficient 1,0
2) délka očníků - součet délek obou očníků x koeficient 1,0
3) délka opěráků - součet délek obou opěráků x koeficient 1,0
4) délka vnitřních výsad - součet x koeficient 1,0
5) délka dalších výsad - součet x koeficient 1,0
6) rozloha x koeficient 0,1
7) obvod růží - součet x koeficient 1,0
8) spodní obvody lodyh v nejslabším místě - součet x koeficient 2,0
9) horní obvody lodyh v nejslabším místě - součet x koeficient 2,0
10) hmotnost vyschlého paroží v kg x koeficient 10,0
Další body bych neuděloval. Přisuzovat trofeji body např. za počet výsad nepovažuji u siky japonského za správné, neboť každá změřená výsada přinese do celkového hodnocení dostatečné množství bodů. Tento způsob bodování objektivně podporuje i smysl pro pravidelnost. Omezené body za rozlohu byly nahrazeny součtem obvodu růží a hmotností vyschlého paroží, čímž se zvýraznila síla a mohutnost trofeje, která může lépe vypovídat o chovné hodnotě jelena.
Udělování bodů a stanovení hranic pro medaile v tomto článku neřeším. Při tvorbě nové metody pro měření trofejí to bývá poslední fáze. Určitou představu již mám, ale zatím nenastal čas na její prezentaci.
DOJDE KE ZMĚNĚ?
Navržená metoda pro měření trofejí siky japonského by podstatně zvýraznila hodnocení síly paroží, značně omezila body za rozlohu, zcela zachovala význam délek lodyh a výsad a zrušila srážky za rozdílné délky nebo obvody. Navíc by přispěla k dosažení maximální bodové hodnoty jelenů až ve vyšším věku, neboť u mladých nadějných jelenů lze odpovídající sílu a hmotu teprve očekávat.
Ve svém příspěvku jsem chtěl především poukázat na nevhodnost aplikovaných kritérií u do-sud platné metody a zároveň vyzvat naši mysliveckou veřej-nost k zamyšlení a diskusi. Mé svědomí by mě nenechalo na pokoji, kdybych se k uvedené problematice nevyjádřil.