Úvodník

 

{mosimage}

00UVOD

Úvodník

 

RNDr. Jakub Hruška, CSc.

 

Vážení čtenáři,

historií středoevropského lovectví a později myslivosti se již od dávných časů táhne kult trofeje. Naši předci, ať již to byli Slované nebo Germáni, si tento způsob uchování památky na lov oblíbili snad nejvíce ze všech národů, které kdy křižovaly svět. Vydrželo nám to až do dnešních časů. Nikde ve světě není tato tradice tak silná. Při své práci ve Skandinávii či v severní Americe jsem poznal, že jsme v tomto ohledu skutečně poněkud výjimeční. Skandinávští lovci sice trofej uznávají, ale mnohem důležitější je pro ně lov. Nikdo z nich se na lov nevydá jen kvůli trofeji. Podobně severoameričtí lovci si ozdobí dobrou trofejí chodbu (nebo vjezd do garáže), ale jejich hromadění je jim v zásadě cizí. Asijští lovci nemají o trofej vůbec zájem. Při návštěvě Konopiště všichni užasle zírají na tisíce nejrůznějších lebek s parožím či rohy a obvykle nevěřícně kroutí hlavami.

Uvědomělá péče o zvěř je to, čím se myslivost odlišuje od lovectví. Pokud je silná trofej výsledkem cílevědomé péče včetně zodpovědně prováděného průběrného odstřelu holé zvěře a kus je uloven ve „zralém věku“, je vše v pořádku. Možná i díky tomu, že tento způsob vztahu k volně žijící zvěři je výjimečný, je výjimečný také náš vztah k trofeji. A je pohříchu tak trochu vlastnický. Za péči vyžadujeme odměnu. Často zejména jen onu trofej, přičemž uděláme hodně proto, abychom ji získali. Také se často bojíme, aby příslušný trofejový kus náhodou neulovili sousedi. Skoro bych řekl, že náš vztah ke zvěři není vůbec nezištný. Vždyť výše nájemného se často odvíjí pouze od možnosti získat v dané honitbě dobrou trofej. I škody na lesích raději zaplatíme, abychom neohrozili možnost brzkého získání vytoužené trofeje. Výsledkem honby za trofejemi je bohužel dlouhodobě narušená struktura populací zvěře. V běžné populaci jakékoliv druhu spárkaté zvěře je velký nadbytek samic a nedostatek dospělých samců. Stále běžně platí, že správný myslivec loví jen srnce (jeleny, daňky atd.) a holou zvěř šlechetně „šetří“. Průběrný odstřel pečlivě provádí, ovšem jen u samců. Takhle se však nechová myslivec, ale lovec. To, že výzkumy již dlouhou dobu prokazují, že selekce pouze podle paroží nevede ke zkvalitnění populace, nebere na vědomí. Pokud se objeví kvalitní samec s dobrou trofejí, je často uloven jako mladý, a to s výmluvou, že když ho nestřelím já, tak určitě sousedi, protože ti si na nějakou mysliveckou etiku nehrají (a co si asi myslí sousedé.). Stačí zalistovat v katalogu medailových trofejí z loňské výstavy v Lysé nad Labem. Z 81 zlatých srnců jich bylo 31 uloveno ve věku 3-4 roky.

Kult trofeje jako hlavního „produktu“ myslivosti byl u nás v posledních desetiletích výrazně podporován. Po dramatickém úbytku drobné zvěře koncem 70. let 20. století se vlajkovou lodí československé a později české myslivosti stala spárkatá trofejová zvěř. O skutečném důvodu úbytku drobné zvěře, tradičně hlavního zájmu naší myslivosti, se totiž nesmělo mluvit. Byla jím nemilosrdná zemědělská velkovýroba. Zato světové rekordy mufloních toulců byly prezentovány jako nedostižné úspěchy naší lidové myslivosti. V tomto ohledu je na místě znovu položit otázku, kde je hranice myslivosti a komerční produkce co nejsilnějších trofejí za každou cenu. Farmové chovy, v nichž jsou zvířata (nikoliv zvěř) krmena hormonálními přípravky a vysoce energetickou potravou, aby byla následně vypuštěna do obory a tím zlegalizována jako zvěř a ulovena lovcem, který za trofej zaplatí astronomickou sumu, se jistě nedají srovnávat s volnými honitbami. Nedávné získání světové trofeje jelena v Bulharsku, který nese všechny znaky farmově vykrmeného zvířete, je možná nepříjemnou blamáží, jenž opět negativně ovlivní náhled veřejnosti na myslivost. Zavedení odděleného hodnocení trofejí z obor a volných honiteb považuji v současné situaci za klíčové. Nikomu neupírám snahu odchovat zvěř s největší a nejlepší trofejí (a dobře ji prodat), ale nastal čas jasného oddělení cíleného hospodářského chovu a hodnocení zvěře z volnosti.

S kultem trofeje souvisí i její prezentace. V této souvislosti se domnívám, že méně je často více. Raději si prohlédnu několik vzhledných, pěkně upravených a přirozeně vypadajících preparátů (a vůbec nemusí jít o medailové kusy) než řady špatně vypreparovaných, zažloutlých a zaprášených lebek srnců I. věkové třídy rozvěšených po desítkách v temných zákoutích chodeb a schodišť. Rovněž přehlídky zoufale se tvářících špatně preparovaných muflonů, které jsme nuceni zhlédnout na každé větší výstavě trofejí, nejsou nikterak povzbudivé. Pokud jsme vložili velké úsilí do získání trofeje (ať již prací v honitbě, nebo zaplacením poplatkového lovu), je třeba ji i důstojně prezentovat. Ukazujeme tím zejména sebe samé a náš vztah k myslivosti a přírodě. Současná doba není myslivosti příliš nakloněna, to všichni dobře víme. Pokud chceme myslivost skutečně pozvednout, nesmí být myslivec vnímán jen jako střelec a shromažďovatel trofejí, ale jako osoba, která se ze všech sil pokouší zlepšit přírodní prostředí, a pro niž je harmonická krajina poskytující zvěři dobré životní prostředí jedním z hlavních cílů snažení.

Takže prosím všechny - trochu méně trofejí a podstatně více snahy o pozitivní změny.