Pinďa
{mosimage}
00LEC
Pinďa
František Šarm
Za mého života mi prošla rukama celá řada loveckých psů. Tři žili v naší rodině po celý svůj psí život, ostatní pouze absolvovali základní výcvik a odešli pracovat k jinému majiteli. Co pes, to jiná povaha, jiný postup při jeho výchově i při pozdější práci s ním. Snad právě to je hnacím motorem kynologa, který se učí s každým novým psem výcvi-kářskému umu. Ne každý pes se však „povede“ podle vašich představ.
Papírově se jmenoval Prim. Byl to drsnosrstý jezevčík a domů jsem ho přinesl jako chlupatou, rvavou kuličku starou sedm týdnů. Pro svoji velikost byl dětmi pokřtěn na Pinďu a to mu už zůstalo. V bytě se dlouho ne-ohřál, neboť vše, co přišlo na dosah jeho chrupu, bylo rozcupováno, potrháno a užužláno. Šel tedy na zahrádku, kde byl prostorný kotec s boudou po předchozím teriérovi, jehož jsem prodal.
Je skoro pravidlem, že psi, kteří jsou uvázáni, či zavřeni do psince, přitvrdí na své ostrosti, zejména vůči cizím lidem a psům. To se potvrdilo i v tomto případě. Jelikož se u jezevčíků a teriérů vyžaduje určitý stupeň ostrosti, nedělal jsem si s jeho určitou nevraživostí k lidem starosti.
Psík rostl, v terénu byl temperamentní a při slídění neúnavný. Dobře držel stopu vypíchnutého zajíce, ale pronásledoval jej bez hlesu. Jezevčík němý na viděnou, či na stopě je bezcenný. Další velkou Pinďovou vadou, zjištěnou na jarním svodu mladých psů, byl fakt, že neměl v šourku sestoupeno jedno varle. Takto postižený jedinec je pro další chov nežádoucí. Porucha tohoto typu může mít za následek zkratová jednání a zvýšenou agresivitu. U Pindi se tato nectnost potvrdila v celé své obludnosti.
Za páníčka jsem byl uznáván pouze já. Jenom já jsem ho mohl krmit, česat, venčit, či čistit jeho výběh. Ostatní členy rodiny uznával, jen pokud se mu nevnucovali. Jiné to nebylo ani v honitbě. Byl sice skvělý při dosledech srnčího a toulavou kočku dokázal zmařit za několik vteřin. Honil však po lese houbaře a hravě je zbavoval částí kalhot a gumových holínek. Když takto očesal ze spolužačky mé dcery nové džínsy a pojišťovna se začala bránit placení za potrhané svršky občanů, bylo rozhodnuto, že pes půjde z domu. Bylo to někdy počátkem dubna a koncem měsíce měly proběhnout jarní zkoušky malých plemen. Rozhodl jsem, že psa prodám až po zkouškách. Byl jsem sám zvědav, zda na nich Pinďa uspěje.
Nadešel den D a já si vylosoval první místo ve skupině. Hledání se začalo na nízké, vymrzlé vojtěšce, která končila u stráně s malým remízkem. Vypustil jsem psa a jakoby mimochodem jsem upozorňoval rozhodčího na skutečnost, že pes někdy na stopě, či na viděnou zvěř hlásí a někdy ani neblafne. Rozhodčí pravil, že bych měl tím pádem smůlu. Aby svůj výrok zjemnil, pochválil psa za jeho systematické hledání a temperament. To už jsme byli na konci pole pod strání, kde došlo „k lámání chleba“. Pinďa pod keříkem vypíchl ušáka a hnal ho asi patnáct metrů stráňkou. Nevydal však ani hlásku a já už tušil, že domů půjdeme ze zkoušek s bžundou. Zajíc i pes zmizeli za terénním lomem a tu se ozvalo hlasité vydávání, které rozhodčí ocenil známkou čtyři. Ten psí hlas se mi jaksi nezdál, ale rozhodčímu jsem poděkoval a pak jsme spolu vylezli na mez. To už se psík vracel ze zaječí štvanice a já ho dal na vodítko. Opodál po cestě pomalu odjížděla škodovka mysliveckého hospodáře z pořádající honitby, který se přijel podívat na průběh zkoušek. Přátelsky mi pokynul. Za zadním okénkem vykukovala hlavička jeho rezavé dlouhosrsté jezevčice. Panu rozhodčímu ušlo to, co v té chvíli proběhlo mojí hlavou. Fenečka u otevřeného okénka nemohla při svém temperamentu nechat proběhnout zajíčka kolem auta bez náležitého zahlášení. Bohoušek potom zavřel okénko a pomalu se jel podívat k jiné skupině. Konec dobrý, všechno dobré ...
Pinďu koupil hajný z Vidláku. Neměl ho však dlouho. Krmení mu do kotce podávali na lopatě a nikdo k němu nesměl. Věnoval ho tedy kolegovi na Pančavu. Ten ho asi trochu srovnal. Jednou ho však vzal na lesní správu do Kácova ukázat panu řediteli, což byla velká chyba. Panu řediteli se Pinďa natolik líbil, že ho chtěl pohladit. To neměl dělat ... Poslední štací Prima, vulgo Pindi byla obora Hukvaldy. Tam prý řadu let úspěšně pracoval při dosledech postřelené spárkaté zvěře.