Zemědělci v součinnosti s Č. M. J.

 

{mosimage}

00CASY

Zemědělci v součinnosti s Č. M. J.

Rolník a myslivec! To je prastará bolest, o jejíž vyřešení se snažilo po dlouhá desítiletí nesčetná množství zájemců z obou stran. Bylo tu nahromaděno mnoho hořkostí, řada soukromých, víceméně zjevných nebo skrytých zájmů, pro jichž udržení, často však pochybného významu, bylo vynaloženo mnoho peněz.

Oč lehčeji bude se zde teď pracovati, když rolník ví, že bude moci jako činitel prvovýroby spolurozhodovati o tom, co se dotýká jeho nejvlastnějších zájmů, t.j. výroby rostlinné a živočišné, rostoucí z jeho práce, na jeho pozemku a žijící z plodin jeho majetku.

Říkávalo se, že zvěř jest „res nullius“ (věc nepatřící nikomu), to však jest velmi zastaralý názor, neboť kdo zná způsoby života a zvyky zvěře, ten dobře ví, že zvěř žije se svým okolím, je velmi věrná té hroudě, při níž vyrostla. Že snad nezůstane na poli pana Pavlíčka, ale o 300 m dále u pana Řeháčka, to na věci nic nemění, neboť v době, kdy vše, i v zemědělství, žárlivě střeží společné produkční faktory, jest společná péče, řekněme o udržení přiměřeného stavu koroptví nebo bažantů, křepeliček, jež jsou věrnými sanitními pomocníky našeho rolníka v boji proti škůdcům zemědělských plodin, tak důležitým, že i ten nejzarytější odpůrce zvěře musí střežiti „obranné živočišné souručenství“ svého pozemkového oko-lí. A zde je ten první a snad i největší zájem zemědělce na součinnost, kterou musí vyhledávati v rámci spolupráce s Mysliveckou jednotou.

Vykazuje-li souhra přírodních okolností takové příznivé výsledky, že stav zemědělských kultur a stav zvěře jsou v neškodném poměru, ba že „obranné živočišné souručenství“ přispívá k vyš-šímu výnosu zemědělských pozemků, tu může jak zemědělec, tak myslivec spokojeně říci, že hospodářské zužitkování daných produkčních možností nalezlo svou harmonickou základnu, na které bude možno pokračovati.

Bude však třeba vybudovati tuto hospodářskou základnu tak, aby každý, i ten nejmenší majitel pozemku věděl, že hospodářské zužitkování možností, jež mu nabízí rozumný myslivec tím, že se chce starati o zdravý stav zvěře, o její rozumné doplňování vysazováním živé zvěře, zřizováním krmisk atd., není snad jen touhou po zvýšení loveckých početních rekordů, ale že je i v zájmu zemědělců, kteří za pozemky, lépe zvěří osazené, dosahují mnohem vyššího loveckého nájmu a že i výnos plodinový jest vyšší.

Konečně i zvěř, mající ve svém okrsku možnosti lepšího krmení, vykazuje lepší zužitkovatelnost a dosahuje lepších cen. Konečně vždyť i rolník-myslivec má největší zájem na tom, aby v jeho honbišti bylo dosti a dobré zvěře.

Chceme míti též své rolníky-myslivce, neboť i oni mají vlastně právo státi se dobrými myslivci, kteří chtějí lovecky a současně i hospodářsky uvažovati o všech okolnostech potřebných pro zdárnou myslivost a jejich zemědělské podniky.

A zde cítíme jasně, jak nesmyslné je tvrzení, že myslivost je sportem. Copak zemědělec sází řepu ze sportu a ze sportu se stará o to, aby bylo dost obranného živočišstva proti škůdcům? Což hubí rolník-myslivec zvěř škodnou kvůli tomu, aby mohl jen a jen stříleti? Není jeho střežení a vysedávání při boji proti škůdcům koroptviček krásnou hospodářskou snahou po zachování jeho pernatých spolubojovníků? To přece není sport!

Znám řady rolníků, kteří se na myslivost dívají jako na součást jejich zemědělského podnikání, které však jim až do nedávné doby byly v důsledku sociálně-politických okolností nepřístupné. Slova „myslivost je sportem“ jsou velmi vzdálená své hluboké podstatě. Ano, lov může být za určitých okolností sportem (raději však kdyby nebyl), ale myslivost, naše řádná, pravá česká myslivost, nemůže býti sportem, protože okolo ní je soustředěna řada hospodářských a národohospodářských úkonů, které skutečně nemají se sportem nic společného.

Sport zná rekordy, sport je vybičování určitého úseku lidské vášně, ale myslivost ve spojení se zemědělstvím je hlubokou studnicí vzájemně se kryjících zájmů, které, kdyby měly míti v sobě charakter sportu, staly by se trýzní a bičem pro rolníka.

Národohospodářské podklady, jež tvoří zdravá naše myslivost, jsou tak rozvětvené, že jen jejich heslovité vyznačení bylo by zajímavé. Nás však zde zajímá jen ta okolnost, že rolník má tu možnost, aby svým rozumným postupem nepoškozoval zájmy myslivosti a naopak.

Myslivost nesmí a snad ani nebude za dnešního složení představitelů naší obce myslivecké chtíti, aby ti všichni naši rolníci, kteří těžce hospodaří na svém majetku, byli vystaveni přehnaným loveckým choutkám, prýští-cím obyčejně z nadbytku peněz anebo nějakých jiných polehčujících možností. Tyto výstřelky musí být v rámci součinnosti rolníků s myslivci rozumně usměrňovány, a to natolik (jak to pěkně praví sjednaná úmluva), na kolik se to srovnává se zájmy vlastního zemědělství.

Je nesporné, že obyvatelé velkých měst mají též právo, aby mohli své tělo a ducha v boží přírodě osvěžiti, ale přebíjení se při nájmu honebních práv je to, co bývá příčinou nejsmutnějších bojů na vesnici, z kterých ovšem kapitálově silní vycházejí „vítězně“.

A zde jsme u věci, kterou tak tíživě nesou naši zemědělci. Jeho je půda, jeho je výtěžek z ní, ale po jeho půdě a často i po plodinách na ní rostoucích smí mu choditi dočasný nájemce. To je to, co ho bolívá. Rolník se domnívá, že on má jakousi prioritu při sjednávání nájmu honitby. Ano, jde tu o prioritu. Rozum musí i v této věci zvítěziti. Hloubavá povaha našeho rolníka dovede s myslivou jemností našeho českého myslivce překonati ony překážky, jež se zdají býti často nepřeklenutelnými. Upřímné pozvání na hon, výzva ke vstoupení do nájemní společnosti, dohoda licitujících zájemců, rozdělení honební oblasti na dvě, případně i více honbišť uklidní všechny zájmy. Tam, kde rolníci si najmou honitbu, tam mohou zase oni zváti ty, kteří jim buď rozumně ustoupili, anebo kteří odešli „poraženi“ při veřejném pronajímání honbiště.

Rolníci rozšiřují v posledních letech velmi svůj hospodářský zájem a není proto nikterak podivným, že v řadách organisovaného mysliveckého kamarádství stále více a více roste složka myslivců-rolníků. Jejich zájem dává však Myslivecké jednotě zcela novou náplň, jež bude muset být vyjádřena i v hledání cest, jak obhájit jak majitelská práva rolníků-myslivců, tak nemyslivců.

Táhne se jako červená niť heslo „majitelský zájem“. On tu však ten „majitelský zájem“ je a budeme se s ním muset vyrovnat. Bude proto v lůně naší Myslivecké jednoty často nejedna půtka při hájení pozemkových práv, která by mohla býti ohrožena. Sjednávání zákonů, nařízení, upravování dob hájení a odstřelů, placení škod způsobených zvěří a mnoho jiného musí býti řešeno speciálně, protože rolníci a zástupci zemědělských rad, kteří budou nyní spolupracovati v Myslivecké jednotě na úpravě společných zájmů, převzali na sebe velkou odpovědnost vůči široké nemyslivecké zemědělské veřejnosti.

Je zde určitý rozdíl mezi kategorií majitelů a nájemců honiteb a mezi lovci, kteří nemají vlastních honiteb, ani najatých, a nesmíme se báti říci jim své hospodářské mínění, jež až příliš často je protichůdné, avšak věcné a kotvící v zájmech zemědělských. Rolník chce viděti, že jeho životní práva, jeho těžká práce je respektována a tu očekává od nově sjednané spolupráce zemědělských rad s Mysliveckou jednotou, že mnoho bude objasněno, co dosud spočívalo kdesi v šuplících spolků.

Rolník-myslivec nechce však zůstati pozadu za vyškoleným dobrým lovcem, on chce, aby se mohl účastniti na výstavbě české myslivosti, zajímá ho sdružování majitelů pozemků v honební společenstva zrovna tak jako spravedlivé oceňování škod způsobených zvěří a honbou, jakož i boj proti újednictví a hypertrofii pobíječné lovecké manie, libující si v desítitisícovém pěstování zvěře, hubící zemědělské plodiny.

To vše jen tak letmo nahozené zájmy zemědělské, o kterých chceme mluviti a které nás nacházejí nyní na společné základně spolkového jednání.

Upřímnost za upřímnost a výsledky se dostaví.

F. Vodička, Stráž myslivosti, č. 19, roč. XVIII, 1940