Ještě k rekordním trofejím

 

{mosimage}

00ZAJ

Ještě k rekordním trofejím

Ing. Karel Klusák

Nejnovější rekordní trofej jelena lesního z Bulharska, o níž psaly před nedávnem naše myslivecké časopisy (Svět myslivosti č. 3/2006 - pozn. red.), velmi vzrušila některé myslivce a u mnohých vyvolala pochyby o její regulérnosti. Co považujeme za hledisko regulérnosti v souvislosti s trofejí?

Je to především její původ – trofej vedená v rekordní listině CIC má pocházet z volné honitby. Trofeje z obor nemohou soutěžit o primát CIC a měly by být vedeny zvlášť.

REKORD S OTAZNÍKEM

Ing. Ctirad Rakušan v článku ve Světě myslivosti č. 3/2006 cituje šéfredaktora německého časopisu Wild und Hund, jenž informoval o značných pochybnostech týkajících se původu jelení trofeje z Bulharska. Podle nepotvrzených zpráv jelen údajně nepocházel z volné přírody a většina odborníků se shoduje, že byl snad “vykrmen” na některé farmě dokonce mimo Bulharsko. Uvádí se, že živá hmotnost tohoto jelena činila 350 kg. Hovořit o živé hmotnosti v souvislosti se zvěří je v myslivecké praxi málo obvyklé, protože během roku a dokonce i v průběhu dne se mění. Zpravidla se udává hmotnost vyvrženého kusu bez hlavy, někdy i bez dolních částí běhů - tzv. prodejní hmotnost.

Trofej, kolem níž se strhlo tolik povyku, překonala o 4,63 b. CIC dosavadní rekordní paroží jelena uloveného v r. 1988 rovněž v Bulharsku. Podíváme-li se na paroží nového rekordu, mohou skutečně vznikat pochybnosti. Důvodem je neobvykle vysoký počet výsad - jde o nerovného dvaačtyřicateráka s netypicky členěnými opěráky, z nichž vybíhá několik dalších výsad. Obdobně mohutné a neobvyklé paroží je známo např. z farmových chovů zvláště z Velké Británie a Nového Zélandu. G. K. Whitehead zařadil do své knihy „The Whitehead Encyklopedia of Deer“ na str. 293 fotografie dvou jelenů s parožím v lýčí. První nasadil ve věku 13 měsíců paroží s celkem 26 výsadami. Druhému jelenovi bylo šest let a měl paroží s 37 výsadami. Jeleni pocházeli z farmového chovu dr. Johna Henshawa v anglickém Devonu. Zvěř z tohoto chovu byla prodána i na Nový Zéland. Živá hmotnost dospělých jelenů z devonského chovu činila také 350 kg, ale to „může“ být s bulharským rekordem podobnost čistě náhodná ...

CO JE JEšTĚ VOLNÁ HONITBA?

Pro další rekordní jelení trofej, která vyvolává podobné pochyby o regulérnosti, není nutné chodit daleko. V Myslivosti č. 5/1998 byl zveřejněn článek „Jassing 1998“ s informací o hodnocení jelena „Maršála” (tak byl pojmenován ještě za svého života) z alpské honitby Sonnschien. Trofej Maršála – nepravidelného třicateráka – byla oficiálně ohodnocena mezinárodní komisí CIC 16. 1. 1998 na 272,57 b. CIC, což bylo jen o 1,03 b. CIC méně, než měl tehdejší světový rekord z Bulharska (byl to onen zmíněný jelen ulovený v r. 1988). Poslední Maršálovy shozy (deváté paroží) byly ohodnoceny na 262,76 b. CIC. Trofej Maršála je také neobvykle členěna, a to u očníků, i v případě některých dalších výsad. Zprávu o tomto jelenovi otiskl též německý časopis Die Pirsch č. 4/1998, takže podle zpráv z obou časopisů můžeme posoudit regulérnost této trofeje.

Honitba Sonnschien má rozlohu 4300 ha. V nadmořské výšce 950 m je zřízena přezimovací obůrka o výměře 50 ha, v níž od prvního sněhu až do jara (v tamních podmínkách jde zpravidla o více než sedm měsíců) přezimuje každoročně přes 200 kusů jelení zvěře, tedy téměř veškerá zvěř z honitby. Willi Habenbacher, profesionální myslivec z honitby Sonnschien, znal Maršála celý jeho život a shromáždil všechny jelenovy shozy. Podle držitele honitby Hanse-Herrmanna Holzera je chovatelský úspěch výsledkem působení vyváženého zimního krmení, správného poměru pohlavní a věkové struktury v populaci tamní zvěře a klidu v honitbě. Co k tomu dodat? Jaká je přirozená potrava zvěře „komorované“ více než polovinu roku? Jsou to především krmiva s optimálním podílem stravitelných bílkovin a vitaminominerálních doplňků, cíleně zaměřená na tvorbu paroží. Zásadním obdobím pro tvorbu paroží je úsek roku od ledna do srpna. Více než polovinu této doby je většina jelení zvěře v Sonnschienu uzavřena v přezimovací obůrce. Tam je plně odkázána pouze na předkládaná krmiva. Hustota jelení zvěře v obůrce je v té době přibližně osm- až desetkrát vyšší, než povoluje naše současná vyhláška č. 491/2002 Sb. jako maximum pro oborní chovy. Zvěř je však přikrmována i po otevření obůrky, a to kvůli tomu, aby neutrpěla přechodem na přirozenou potravu. Jeleni chodí ke korytům v obůrce do té doby, dokud v nich najdou krmivo, které tam personál sype tak dlouho, dokud tam jeleni chodí ...

Jelen ulovený v takové honitbě, a nemuselo to být ani příliš daleko od přezimovací obůrky, je následně prezentován jako jelen z volné honitby. Jistě – nebyl uloven v oboře, ani nebyl do honitby dovezen z obory nebo farmy, ale ... Je to jelen, který pouze strávil zimu v přezimovací obůrce, aby nepáchal škody v lese, nebo jde již o jelena oborního či farmového, který v létě získal příležitost rekreačního pobytu ve volné honitbě? Přes tyto otázky je nutné uznat, že uživatel honitby Sonnschien a její myslivecký personál dokonale rozumí produkci a bezchybně provádí potřebná opatření k dosažení požadovaného cíle. Kromě Maršála byl v této honitbě uloven další jelen s parožím ohodnoceným na více než 250 b. CIC.

A co ostatní honitby, které provozují přezimovací obůrky? Možná, že aktuální světový rekord je také jen produktem přezimovací nebo aklimatizační obůrky.

ZVĚŘ V NAšICH PŘEZIMOVACÍCH OBŮRKACH

Také u nás máme přezimovací obůrky. Jak konstatovali ing. Vladislav Badalík a ing. Václav Rybář v dvoudílném článku „Přezimovací obůrky nejen u Lesů České republiky, s. p.“ (Svět myslivosti č. 1 a 2/2003), bylo v zimě 2001–2002 v honitbách Krkonošského národního parku, Národního parku Šumava a LČR v provozu celkem 45 těchto obůrek, v nichž bylo uzavřeno 1504 ks jelení zvěře. K tomu je ještě třeba připočítat přezimovací obůrky Vojenských lesů a statků ČR, s. p., a soukromých vlastníků (např. Lesy Janeček, Kolowratské lesy atd.). Uvážíme-li navíc, že pro oborní chovy v celé ČR činí normovaný stav 3804 kusů, nezbývá než konstatovat, že poměrně významná část naší jelení zvěře tráví minimálně část roku „za plotem“, tedy mimo volné honitby.

Naši zřizovatelé a správci přezimovacích obůrek počítají s kapacitou 8–10 kusů jelení zvěře na 1 ha obůrky a dobou uzavření zvěře od poloviny října do poloviny května následujícího roku, tedy sedm měsíců. Samo sebou, že zvěř uzavřená v přezimovací obůrce je odkázána pouze na krmivo, které jí předloží provozovatel obůrky. Zbývá tedy již jen položit si otázku, kdy vlastníci přezimovacích obůrek začnou zvěř krmit speciálním krmivem podporujícím tvorbu paroží, tak  jako se to děje v rakouském Sonnschienu. Pak bychom se mohli také dočkat trofejí, které by snad mohly překonat i trofeje z oborních chovů. Pro urychlení celého procesu by snad bylo ještě dobré dovézt vhodné jedince k „osvěžení krve“. Ostatně i v tom se již také něco děje …

A CO OBORY?

Obora je podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, druh honitby s podmínkami pro intenzivní chov zvěře. Co rozumíme intenzivním chovem zvěře a co má být jeho výsledkem? Cílem intenzivního chovu spárkaté zvěře je především produkce silných trofejí. Díky oborním chovům bylo získáno mnoho nových poznatků z biologie, etologie, genetiky, výživy zvěře atd. Obora je však také formou podnikání v myslivosti. Oborní chovy jsou velmi nákladným způsobem chovu zvěře, o čemž svědčí především vysoké vstupní náklady. Na postavení nové obory, byť o minimální zákonem přípustné výměře 50 ha, je potřeba několik milionů korun. Výše ročního nájemného za hektar oborní plochy u LČR se pohybuje v částkách až několika tisíc korun. Tržby za zvěřinu zdaleka nemohou pokrýt náklady spojené s provozem obory. Hlavním příjmem je tudíž poplatkový lov. Cena poplatkového odstřelu progresivně roste s bodovou hodnotou trofeje, takže lze říci, že obora, která neprodukuje silné trofeje, nemůže ekonomicky obstát, a jen málokterý uživatel obory si může dovolit provozovat oboru jen pro své potěšení, bez ohledu na ekonomické ukazatele. Na mezinárodní výstavě Natura Viva 2005 bylo prezentováno 120 zlatých daňčích trofejí, z nichž 29 přesáhlo hranici 200 b. CIC. Tyto trofeje pocházely z obor. Z volných honiteb byly pouze čtyři zlaté trofeje. Výsledky oborního chovu daňčí zvěře svědčí o tom, že naši oborníci své práci rozumějí. Jak však porovnávat trofeje z obor, kde se zvěři primárně věnuje velká pozornost po všech stránkách, s trofejemi ze skutečné volnosti, v níž je tato péče logicky omezená.

ODDĚLIT TROFEJE Z VOLNOSTI OD TROFEJÍ Z OBOR

Silné daňčí trofeje z obor vystavené na výstavě Natura viva iritovaly některé naše myslivce. RNDr. Petr Koubek, CSc., v úvodníku ve Světě myslivosti č. 7/2005 kritizuje zmíněnou výstavu a výsledky oborních chovů, a to částečně právem. Poukazuje na to, že výstava trofejí svědčí o potenciálu daňčí zvěře vyprodukovat silné paroží, ale nevypovídá nic o kvalitě této zvěře na území ČR, jak je uváděno v katalogu trofejí. Plně s ním souhlasím, v tom, že by trofeje z obor měly být vystavovány odděleně od trofejí z volných honiteb a měly by být také v katalogu vedeny na jiném místě (viz např. katalog výstavy Brno 1985). Zvýšilo by to přehlednost a objektivitu.

Občas je možné zaslechnout názor, že by se měly jinak bodovat trofeje z obor a jinak z volnosti. To je neopodstatněné. Pro hodnocení trofejí bez ohledu na místo jejich ulovení se používá jednotná metodika CIC, což dává větší možnost porovnání. Návrh ing. Ctirada Rakušana na zavedení certifikace původu trofeje však stojí za pozornost. V tomto ohledu bychom se mohli inspirovat metodou hodnocení Boone and Crockett Clubu, kdy lovec místopřísežným prohlášením potvrdí údaje o datu, místě a způsobu ulovení příslušné zvěře.

Pokud jde o definici myslivosti a lovectví, které požaduje ing. Ctirad Rakušan po CIC ve svém článku v březnovém Světě myslivosti, to řeší každý stát svou legislativou. V tomto ohledu bychom se měli zabývat otázkou pernaté zvěře (bažant, kachna) z krotkých chovů, jednorázově vypouštěné do honiteb. Etika při lovu je ostatně to, čemu bychom měli věnovat velkou pozornost, a to nejen na stránkách odborných časopisů, ale především v praxi a při výuce nových adeptů myslivosti. Rád nostalgicky vzpomínám na své myslivecké začátky – první lovecký lístek (pro mladistvé) jsem obdržel v r. 1946. A to se za mne musel zaručit můj tatínek, jemuž, a jeho dalším mysliveckým přátelům, jsem dodnes vděčný za nejlepší školu v chování se ke zvěři, při lovu a ve vzájemných vztazích mezi myslivci. Připadá mi, že to tenkrát bylo nějak hezčí a čistší. No, ono je to již 60 let ...