K obraně české myslivosti

 

{mosimage}

00CASY

K obraně české myslivosti

Každý, kdo mi řekne,
že lze jinými prostředky
než prací a spořením něčeho
řádného se domoci,
jest lhářem a svůdcem lidu.

Franklin

Člověk byl ve svém prvotním stavu lovcem a teprve když počal se orbou a chovem domácího užitečného zvířectva zabývati, nastalo dělení sil. Bylo třeba ochránců pro klidnější zaměstnání. Honbu provozoval vždy více a více bojovník a ochráněnec jeho se jí poznenáhlu vzdával, pozbývaje způsobilosti k tomu, poněvadž veškeren čas musil věnovati orbě, ponechávaje honbu svému ochránci, jenž jej i před litou zvěří i před nepřítelem bránil.

Toto roztřídění lidstva lze považovati za počátek rolnictví, řemesel i nynější myslivosti.

Mezi obecným lidem panuje domněnka, jako by myslivost byla jakýmsi neprávem vznikla, jejímž účelem by bylo pouhé vraždění a trápení zvěře.

Vizme, jak se to ve skutečnosti má. Odpovíme tím zároveň na článeček jistého časopisu, jenž se snaží chrániti stav rolnický před úpadkem.

V časopisu tomto vyčítá se myslivci, že zabíjí zvířata a lstivě je chytá, ba týrá je štvaním psů, honěním, až vypustí ducha – to je prý „ušlechtilý sport“ a projevena radost nad tím, že aspoň někde rolnictvo již tak zmoudřelo a veškerou zvěř užitkovou vyhubilo.

Jaká to zmatenost pojmů! To vše činí jen pytlák a újedník, nikoli řádný myslivec. Pytláci chytají lstivě zajíce a jinou zvěř užitečnou, již lze zpeněžiti – nikdy ovšem škodnou – a to do ok neb jiných lapadel, kde často i několik dnů se trápí.

Z jakých kruhů rekrutují se tito humanisté?

Ze spořádaných rodin selských zajisté nikoli, nýbrž z oněch, ve kterých panuje lenivost a zahálka, z míst, kde lze viděti ladem ležící stráně, břehy a jiné pozemky, kde se nepřičiňují orbu, ovocnictví a pod. zlepšovati, na hospodářských přednáškách se poučovati a pod., nýbrž kde raději po polích a lesích se šourají, by se cizího majetku aneb ovoce, píle to cizí zmocnili a pak třeba s lehkým svědomím za polovici prodali, výtěžek v hospodě propili, za noční doby v kartách prohráli – zkrátka z takových kruhů, ve kterých by rádi bez práce sklidili a bez spořivosti hodovali.

Myslivec tak nečiní. Líčí-li některý myslivecký zřízenec na zvěř škodnou lapadla, zajisté k nim velmi často dohlíží, aby se chycené zvíře dlouho netrápilo, což ostatně činí i dbalí rolníci v domě svém. Myslivec také neštve nadarmo zvěř, jak se v mnohých obcích děje necvičenými domácími psy nepořádných majitelů polí, kteří jich, místo aby jim dali stavení hlídati, berou s sebou pokaždé na pole, zde si jich nevšímají, zhusta pak takové psy štvou a ničí zvěř a ptactvo lovné zvláště v době, kdy matky svá mláďata střeží, jmenovitě v čase, kdy zvěř pernatá na vejcích sedí; co takový pes udělá v revíru škody, žádný by ani neuvěřil. Takoví psi vytrpí často mnoho hladu, zimy a vůbec nelidského týrání.

I kočka mnohdykrát z hladu táhne od zahrady do pole a chytá, co jí do cesty přijde. Říkává se, z hladu kočka myši nechytá! Je to pravda! Ona ale z hladu chytá něco jiného a to je zvěř užitečná a zpěvné ptactvo. Kdo svá domácí zvířata řádně živí a ošetřuje, nedopouští se tato pytláctví, jen zřídka kdy.

Odbývají se sice štvanice jelenů a pod., avšak jich účelem jest výcvik a otužilost v jízdě na koni, což ostatně děje se někdy v celé zemi as jednou do roka, a ještě při nich štve se zvíře jen tak dlouho, než psem staveno jest a nikoli až ducha vypustí.

Nikdy se však neštve zvíře chorobné, staré, mladistvé neb slabé vůbec. Dále nezabijí myslivec zvěře, leda že by ji chtěl trápení ukrátiti.

Oběť myslivcova padne ve vzrušení přirozeném dobře mířenou, smrticí střelnou ranou. Nechá-li některý střelec dlouho zvěř trápiti, toť osobní jeho věcí a nesmí se na účet myslivosti klásti; ostatně neobratný neb necitelný řezník trápívá dobytče, neobratná hospodyňka drůbež.

Jest to tedy docela jiný způsob smrti, než když zvíře po celý věk svůj hýčkané a na člověka uvyklé vede se na porážku, při čemž již z daleka krev svých padlých soudruhů cítí a opravdu smrtelná muka vytrpěti musí a svým katanům vytrhnouti se snaží, jak se nedávno v Praze na ústředních jatkách, jakož i na Smíchovském nádraží stalo.

A co by se dalo říci o nejušlechtilejším domácím zvířeti, jež jest nenahraditelno pro blahobyt, jistotu, pohodlí i zábavu člověka, totiž koni, psu, jak s tímto se zachází; na koho by asi trpce žaloval, kdyby mluviti mohl?

Také řádný myslivec nestřílí nikdy zvěře, aby mláďata živitele zbavil, nač však pytlák, ani hrabivý „noční lovec“ neb újedník ohledu nebéře.

Tvrzení, že někde pokročilé rolnictvo zvěř hubí, jest to nejveselejší. To se děje jen ze ziskuchtivosti a lakoty, právě tak jako ničení selských lesů. Pracovitého rolníka zdravého, jenž jest zdravého ducha, je-li přičinlivý a šetrný v domácnosti své a žije-li ve spořádaných poměrech a svého stavu opravdu si váží, je s ním spokojen a proto nechová tajnou nenávist k stavům ostatním, což vlastně některý činí ze žárlivosti, že k nim sám nenáleží.

Tedy zajisté každého moudrého hospodáře právě ponejvíce těší niva zvěří oživená, jako každého pravého přítele přírody, neb niva beze zvěře a ptactva zove se pustinou zahalenou samým smutečním rouchem.

Radovati se z oživené přírody milo každému, i pravému myslivci, jenž vždy rád počet zvěře v míře neškodné udržuje, ostatně jest v nynější době k vykonávání myslivosti každý řádný rolník připuštěn a je-li k tomu způsobilý, jest u myslivců vždy ve vážnosti.

Ještě nepřišel žádný hospodář na mizinu, ba ani nezchudl z toho, co mu „ušáček“ tu a tam uhryzl, ovšem ale velmi často upadl v nouzi z nevšímavosti ve své živnosti, z nešetrnosti, lenivosti, hry v karty, nemírného pití, holčičky a – flinty – chopí-li se jí z náruživosti právě jmenovaných neb z fúrie a lakoty v domnění, že pečlivě hájená zvěř jeho předchůdců bude se i za jeho bezstarostnosti množiti.

Kdož by si nevzpomněl na přísloví: „Nestůj o cizí, nepřijdeš o své!“ a „Člověče přičiň se a Bůh ti požehná!“ a konečně „Přej, bude i tobě přáno!“

Také každému vzdělanému rolníku jest známo, že zvěř jest mu užitečná hubením škodného hmyzu a plevele, na př. koroptev a j., a že tento druh zvěře jen pravý myslivec – třeba by byl i rolníkem – luhům i lesům nejlépe zachovati dovede.

Poněvadž ve zmíněném listě byla i okresnímu hejtmanství výtka činěna pro zápověď noční honby, uvádíme jeden pozoruhodný případ na důkaz, že byl takový zákaz od politického úřadu zcela oprávněn.

V obci těchnické vyšel si večer jeden náruživý rolník na čekání, aby daňka z vedlejších panských lesů, vycházejícího na louku ulovil. Večer pak na místo daňka zastřelil sousedovu jalovici, kterou jistý občan z téže vesnice z pastvy domů hnal. Avšak toto číhání na zvěř sousedovu má i tu vadu, že tím část rolníků trpí, taktéž v případech, kde činí obecní honební výbor a občanstvo vůbec, přemrštěné nároky na náhradu za škodu zvěří způsobenou, kde honitbu svou jinému pronajali. Že asi každý myslivec neb nájemce honitby pamětliv jsa těchto šmejdů „zuby nehty“ své zájmy při tom hájí, nemůže se žádnému ve zlé vykládati, činí tak svou povinnost; vždyť jest známo, že v mnohých honitbách páchané škody dobytkem domácím vůbec způsobené, zvěři se přičítaly, ba i naschvál spáchány byly. Když uvážíme, že dle statistických výkazů, které podrobně udávají množství ulovené zvěře, nepočítaje v to pytláctvím ulovenou zvěř aneb tu, která se u majitelů honitby doma spotřebuje, vypočítán jest roční průměrný výtěžek zvěře střelené, srstnaté i pernaté na 877 700 kusů, která váží úhrnem 1 679 930 kg.

Odhadne-li se zvěřina dle průměrné ceny masa jednoho kilogramu jen za 60 kr., činí roční výtěžek českých honů více jak jeden milion zlatých, mimo vedlejších výtěžků, jakých poskytuje kůže, parohy, peří, tuk a pod.

Značná část zvěřiny spotřebuje se ve vlasti naší za chutný, výživný a velmi prospěšný zdravý pokrm. Velké množství zvěře co vzácné obchodní zboží vyváží se do ciziny za hranice, čímž těžba peněz se zvětšuje. Z toho patrna jest zajisté velká důležitost myslivosti v národním hospodářství. Každému hospodáři byla zvěř vždy nepřátelskou, maříc jeho snahy, a časté stížnosti i odpor proti značnému rozmnožení zvěře jsou zajisté zcela odůvodněny. Protož pravím, není-li množství zvěře přes přiměřený počet, jest zajisté potrava, kterou spotřebuje, celkem nepoznatelná a má tak nepatrné hodnoty i ceny, že o skutečné, znatelné škodě nemůže býti ani řeči, protože zvěř většinou sžírá rostliny jinak nepotřebné a na polích a lukách jen jistou dobu roční působí snad nějakou malou škodu. Za tj. však užitek z ulovené zvěře mnohem větší, nežli škoda způsobená.

Při tom dlužno dle zásluhy též oceňovati i rozkoše a příjemnosti spojené s honbou.

Vždyť všeobecně uznáno jest, že občerstvení a otužení těla, jehož nebývá se provozováním myslivosti, jakož i příjemné rozčilení a rozjaření, které honba a lov zvěře způsobuje, má pro ty, kteří jinak namáhavější práci nekonají, důležitost nejméně takovou jako tělocvik.

Myslivec je snad vždy mysli veselé a bujaré, zdravý a otužilý; šlechetnou povahou svou získává si cti a vážnosti svých spoluobčanů.

Ačkoli známi jsou myslivci co „latináři“, přece každému bývají milými a příjemnými společníky a zvláště pak v záležitostech lásky vyznají se převýborně.

Dívky nezapírajíce přízně svojí ku mladým fešným „latinářům“ často přiznávají se zjevně:

„Panímámo má zlatičká,

já mám ráda myslivečka!“

Česká myslivost č. 10, 1897, ročník I.