Slovo o chovu zajíců

 

{mosimage}

00CASY

Slovo o chovu zajíců

Zajícům daří se v Čechách velmi dobře, nejlíp v rovinách bez lesního porostu s úrodnou půdou. Zdar zaječí honitby závisí pak především: 1. na povětrnosti, 2. na počtu škůdců dvou i čtyřnohých, 3. na poměru mezi zaječicemi a zajíci.

Povětří jest dle názoru četných myslivců pro dochov, rozmnožení zajíců hlavní věcí; většina pak revírníků tvrdí, že se uvede jen málo zajíčat, je-li jaro studené a rok vlhký vůbec.

S tím nesouhlasím. Povětrnosť hraje při chovu zajíců ovšem roli důležitou, ale jenom pokud se týče zimy a je-li zima tuhá a krutá, leží-li sníh velmi vysoko, má-li kůru ledovou, aneb panuje-li dokonce náledí, tak že zajíci, nejsou-li soustavně a dostatečně krmeni, hladem zahynouti musí. Že také na jaře následkem vlhka a zimy mnohá zajíčata zaniknou, jest rovněž pravda, leč sychravé jarní počasí nemá takového vlivu, by přivodilo neúrodu a nedostatek zajíců. Střídavě vlhké a studené počasí máme každého téměř jara a přece bývá tam, kde se racionálně pěstují, zajíců nadbytek.

Mnohem zhoubnější, než vlhké a studené počasí, jest zajíčkům na jaře škodná zvěř. Jsou to jmenovitě lišky, kuny, kolčavy a tchoři, kteří každé noci horlivě prohledávají všecka pole svého sousedství a výtečným svým čenichem vyslídějí každou zaječí násadu, jež ovšem se stává obětí jejich krvelačnosti.

Mnozí majitelé revírů jsou mýlného náhledu, že jehličnaté mlází ve stráním a polnostích zajícům jde velice k duhu. Jestliže se velice nepřihlíží k hubení zvěře, stává se takováto jehličnatá, v polích osamělá houštinka hrobem mladé užitečné zvěře, neboť všecka škodná havěť: liška, kuna, tchoř i kolčava těkají nejraději takovýmto mlázím, jež stává se hlavně jen útočištěm dravců. Jinak se má věc s trnitými hustými remízy listnatými, v nichž jednak ostnité, husté větvoví škodnou zvěř odpuzuje, jednak suchý, po zemi rozestlaný list každý pohyb lišky, kuny nebo tchoře zvučným šelestem prozrazuje.

Velice nebezpečným nepřítelem mladých zajíců jest jmenovitě letní doby jestřáb. Neměla by tudíž v žádném větším revíru bedna na jestřáby chyběti. Téměř všichni dravci opeření, zvláště ale vrány a straky, škodí nemálo mladým zajícům; dlužno je tedy pilně odstřelovati.

Rovněž důležitá jako předeslané jest otázka poměru mezi zaječicemi a zajíci. Jest pravidlem, že má býti v revíru mnohem více „ramlic“ než „ramlíků“.

Samice vrhá od 5 k 5 týdnům, v jednom roce 12 až 20 zajíčat.

Z okolnosti té dalo by se souditi, že by se chudé honitby pouhým šetřením zajíců velice snadno v bohaté daly proměniti. Že se však toho pouhým šetřením docíliti nedá, jest mnohokráte dokázáno. Kde se na příklad v revírech i několik let nestřílí, anebo při střílení nepřihlíží k zachování ramlic, tam zřídka bývá mnoho zajíců, poněvadž převážné množství ramlíků se stává zkázou ramlic. Zajíc žije jak známo v mnohoženství jako na př. ovce. Každý hospodář poví, co by zbylo ze stáda ovcí, kdyby sobě berani a ovce byli počtem rovni.

Zkušení myslivci souhlasí v tom, že dva tři ramlíci jedinou zaječici na smrt uhoní, poškrabou a utlukou. Rovněž jest známo, že ramlíci, nemají-li dostatek zaječic, malá zajíčata k smrti ukoušou.

Zaječice vrhají mnoho zmetků a nestvůr, což nemálo ztenčuje počet dorostu. Že trpívá zvěř zaječí přijíčnými nemocemi, jest ovšem neméně známo a dá se vysvětliti přílišným množstvím samečků. Upraviti poměr mezi pohlavím jest ovšem dosti nesnadno. Po honbě jest nesnadno říci, skládá-li se zbývajících sto zajíců z 80 ramlíků a 20 ramlic, poměr to, který nepřipouští pražádné rozmnožení, anebo z 80 ramlic a 20 zajíců, což by ovšem byl poměr příznivý.

Po praksi mnoholeté podařilo se mi vynalézti způsob, jimž každý revír potřebnými ramlicemi opatřen býti může. Je to způsob dosti levný a při tom naprosto spolehlivý. Jedná se o výchov zajíců následujícími zajímavými prostředky, bez velikého nákladu, ovšem ale ne bez práce.

Někde uprostřed revíru, kde zajíci se nejvíce zdržují, zříditi jest nutno po žních krmiště, jež se obežene tak zvanými stavadly. Uprostřed stavadel nechá se růsti oblíbená zeleň, anebo se zakládá vhodné krmivo. Stavadla upraví se tak, aby zajíci vždy volně tam i nazpět jíti mohli, a teprve, když veškerá zaječí zvěř choditi se tam navykla, pozmění se stavadla tak, aby zajíci tam, ne však odtamtud jíti mohli.

Na to se veškeří zajatí zajíci schytají. Jsou-li mezi nimi ramlice, uříznou se jim slechy, tak aby je snadno bylo rozeznati od ramlíků. Posléze se opět veškeří zajíci vypustí na svobodu.

V revírech lesnatých netřeba stavadel k nachytání zajíců. Zde vykonají stejnou službu tenata zaječí v déli 200 až 300 metrů. Přenosná tenata postaví se v huštinách, tam, kde zajíců se nejvíce zdržuje, načež huštiny se náležitě projdou a zajíci v nich se nalézající do tenat se veženou.

U polapených ramlic vykoná se svrchu naznačená procedura, načež veškerá zvěř se vypustí na svobodu.

Při honech třeba ovšem přísně střelcům naříditi, aby ušetřili zajíců bez slechů (matek takto poznamenaných).

Tímto jednoduchým způsobem lze každoročně před zaječími hony dle libosti nebo velikosti revíru větší počet matek schytati a uvedeným snadným způsobem uchrániti. Tím docílí se na každém větším panství velice znamenitý, takřka k neuvěření hojný stav zvěře zaječí. Za vnadidlo ku schytání zajíců co nejlépe mohu doporučiti vařenou řepu cukrovku.

Píše lesník Quido Hořovský, Myslivec č. 5/1898, roč. II.