Něco z prakse starých bažantníků

 

{mosimage}

00CASY

Něco z prakse starých bažantníků

Nejen opatrování bažantnice, vyhledávání bažantích vajec, nasazování jich pod kvočny, pěstování mladých bažantíků věnovali staří bažantníci všemožnou péči, nýbrž i udržování stále dobrého stavu bažantů.

Za tou příčinou chránili chov pastěmi a železy před škodnou a stále stav bažantů kontrolovali.

Ku kontrole užívali dvou prostředků: ochromení a kouře.

Byla-li bažantnice malá a bylo se co obávati, že bažanti přelétnou do sousedních revírů, což stávalo se obyčejně když kohouti spolu zápasili v době páření, že pak slabší kohout se vystěhoval a odvedl s sebou i několik slepic, tu bažantník mladé bažanty ochromil. Ostrým nožem uřízl jim přední článek křídla, tak zvanou ruku, v ohbí a ránu namazal máslem, smíšeným s pryskyřicí chvojovou. Zove se to „černé máslo“. Bažantíci dobře se vyhojili, ale na let byli špatní a drželi se pohromadě.

Který měl bažantnici rozsáhlou, neměl potřeby bažanty schromovati, ale naučil si je na kouření, aby je mohl kdykoli kontrolovati a o počtu jejich se přesvědčiti.

To byl hlavní „fundament“, aby bažantník dovedl stáhnouti bažanty na kouř.

Má bažant jemný čich a rád jde po dýmu, ale musí mu dým lahoditi. A to bylo tajemství bažantníků, jak poříditi dým těmto ptákům příjemně vonící. Dým zakládal se u základů, kde se bažanti krmili a celé umění záleželo v tom, aby bažanti přilákáni dýmem, našli u zásypu hojnost pšenice nebo ječmene. Pakliže si na to navykli, přišli pokaždé všichni k zásypu, jakmile se dým rozprostřel bažantnicí. Aby na dým si zvykli, nakuřoval bažantník už mladé vylíhlé bažantíky klada je do řešeta a drže nad dýmem.

Rozumí se, že kouření provádělo se tak, aby vítr roznesl kouř hodně daleko po bažantnici a nejlépe po ránu, když ještě rosa ležela, aby tato dýmem načichla.

Dýmiště založilo se takto: Několik kroků od zásypu vykopala se v zemi díra, při čemž bylo dlužno dbáti okolnosti, jakému stálému nebo alespoň po celý rok převládajícímu větru je bažantnice vystavena. Do díry vložila se nejprve vrstva ovesné slámy a nahnilé dříví vrbové, na to vrstva země z mraveniště a slupky ze semen konopných, pak dva loty kamfru, kadidlo, mastiksu tři loty, cukru pět lotů, několik kusů voštin, skořápky z bažantích vajec, hrst máty vodní nebo jiné, polní kmín, kventlík ambry a na to zase vrstva slámy ovesné, dřeva vrbového a plev ze semene konopného, jak nazývaly se slupky ze semene toho po vymlácení. Vrstvení opakovalo se, až byla díra plná.

Potom se to zapálilo a bažanti po dýmu stáhli se v určité místo. Plamenem to hořeti nemusilo, protože jednalo se jedině o dým, na který si měli navyknouti. Vyšlehl-li plamen, dusil se vrstvou sítí. Někteří bažantníci kouřili i v zimě, aby obhlédli stav zvěře.

Řekl jsem už, že kouření bylo tajemstvím jednotlivých bažantníků. Je jisto, že každý dodělal se výsledku jiným způsobem a pak byl přesvědčen, že jeho kouření je nejlepší. Bažantníci potom zkušenosti své si sdělovali, mladší dědili je po starších svých učitelích. Takový starý zkušenec staral se, aby dovednosti své nepochoval v mlčícím hrobě a staral se, aby byly jiným ku prospěchu.

Staří myslivci byli méně inteligentní dnešních, ale bez odporu byli upřímnější, milovali svůj stav a čeho vlastní pílí a zkušenostmi pracně se domohli, starali se, aby zůstalo pro budoucí a prospělo stavu celému. Sdělovali se tedy se svými zkušenostmi s jinými, kteří jich ještě v životě mohli užíti a mnozí pak takové zkušenosti napsali a uveřejnili tiskem v knihách mysliveckých, neuměle psaných a málo vědeckých, ale na tehdejší dobu přece dobrých, už proto, že jsou důkazem, jak pamatovali na soudruhy a snažili se, aby ta trocha zkušenosti nezahynula s nimi.

Proto i pro kouření bažantů v starých mysliveckých knihách nacházíme několik předpisů.

Zde několik ukázek:

Vezmi ječnou slámu, ovesnou slámu, konopné plévy, kamfr, anýz, hlínu, vrbové dřevo, pražený slad a koňský trus.

Jiný kouř: Kadidlo, fenykl, černý kmín (čistec), mraveniště, jedlovou pryskyřici, slámu z polního kmínu a ovesnou slámu.

Ještě jiný kouř: Hrachovinu, konopné plévy, kadidlo, kamfr, voskové kuličky a laskavec.

Jiný kouř: Kamfr, kadidlo, voštiny, konopné plévy, ovesnou slámu, dříví z mraveniště a březovou kůru.

Opět jiný kouř: Kadidlo, myrhu, divokou rozmarýnu, vosk, bílou tolitu a konopné plévy.

A konečně ještě jiný: Mraveniště, konopné plévy, ovesnou slámu, žlutokvět, kamfr, myrhu, anýz a voskové kuličky.

Znali však předkové naši také nemoci bažantí a uměli je hojiti.

Nejobyčejnější nemoc u bažantů je schnutí čili chřadnutí a hojila se takto: Bylo potřeba nemocného ptáka chytiti, otevříti mu zobák a vpraviti do něho kousek tvarohu, pak se mu vytrhla létka z křídla a provlékla se nozdrami a nechala se tam, až sama vypadla.

Měl-li pták puchýř nad ocasem, musel se tento otevříti a vymačkati.

Jiná nemoc je tipec. Ten se snímal jako u slepice domácí. Sejmul se jehlou nebo ostrým nožíkem s jazyka a místo natřelo se čerstvým máslem, kterému se přimísilo trochu šafránu.

Jiným způsobem se od tipce pomáhalo, že po sejmutí tohoto třel se zobák bažantovi smíšeninou z pryskyřice a česneku.

Stonali-li bažanti a bažantník nevěděl co je jim, roztloukl na drobno semena hořčice, smíchal s máslem a udělal malých kuliček, které potom pacientům předkládal nebo násilně jim je vpravoval.

Nastalo-li hromadné hynutí bažantů, dával jim do pití různé léčivé byliny, nejčastěji polní kmín a v ten čas pilně krmil hlavně pšenici a konopným semenem.

Sděluje K. Mudra, Lovecký obzor, červen, ročník VIII., 1905