Jak jsme filmovali vlka v Karpatech

 

00HIST

Jak jsme filmovali vlka v Karpatech

Dr. Julius Komárek a ing. Jiří Sekera

Musíme se předem přiznati, že se nám podařilo nafilmovati ulovení karpatského vlka jen čirou náhodou a že náš skutečný plán byl nafilmovat medvěda na újedi uprostřed pravého karpatského pralesa. Vybrali jsme si jedno z nejromantičtějších míst v Karpatech, daleko široko od posledních vesnic, ale při tom místo zvolené v takové divočině a pustině, aby se medvěd nebál přijíti k újedi ani za dne.

Připomínáme všem lovcům s puškou, že lov kamerou je mnohem těžší a obtížnější, než se obyčejně zdá. Vše musí býti předem do detailů připraveno a promyšleno, protože s 20 kg strojem nelze běhati v Karpatech po pralese a choditi na šoulačky, nebo čekati každý den jinde. Natáčení filmu vydává slabý harašivý zvuk, který však v božském tichu pralesa je daleko slyšeti. Musíte tedy býti dokonale ukryti tak, abyste nemohli býti ani navětřeni, ani slyšeni a při tom nesmíte býti od újedě vzdáleni více než 50 kroků. Pomohl nám svými velikými zkušenostmi pan lesmistr Sevelda, který pro operační terén zvolil rafinovaně místo na jednom boku prudké bystřiny, kde na otevřeném místě položena byla újeď, kdežto na druhém boku hluboko v zemi byla vybudována kaverna, spojená podzemní chodbou se stezkou, vedenou na protilehlé stráni tak, aby příchod do kaverny nebyl viděn, ale aby bylo vidět dobře na újeď. V kaverně bylo malé okénko a před ním postavena byla kamera, jejíž teleobjektiv směřoval právě na újeď. Operatér a lovec spali asi 1/2 km níže v obyčejné dřevařské kolibě a přicházeli tam vlastně jen pojísti a vyspati se. Ostatek času proseděli v úkrytu kaverny. Čtyři neděle denně se opakoval tento monotónní program, ať pršelo nebo padal sníh, ať bylo teplo nebo zima.

K filmování zvolena byla doba, kdy stáda dobytka s hor odešla a poloniny ztichly, a začínal pravý podzim. Poslední jelen odtroubil a medvědi začali si těžko sháněti živobytí a sádlo pro zimní spánek.

Po všelijakých trampotách dostali jsme se konečně s celou aparaturou do koliby. Trvalo to dva dny po malé stezce, několikrát přes vodu až po pás, jindy po mostech nebo houpavých kládách, ale náš operatér pan Zika byl stará vojna, který se ničeho nelekl a byl v pravém slova smyslu kamerový sportsman.

Byl začátek října a počasí dosud dobré a kolibové kanadské žerty, různé životní elixíry a „francouzská“ kuchyně nás držely v dobré náladě. Újedě byly položeny a tak jsme zde žili jako praví trampové poustevníci a čekali jsme na medvěda. V okolí našeho medvědince, jak jsme naší kaverně říkali, měli být tři medvědi, mezi nimiž jeden kapitální. Skutečně, právě za týden po položení újedě dostavil se medvěd a sežral polovičku koňské mršiny a udělal kolem újedě celé cesty, jak se snažil vnitřnosti odtáhnouti. Medvěd se vždycky snaží újeď odvléci a proto jsme byli nuceni předložené koně přitlouci do země dvoumetrovými koly, protože síla zvířete je úžasná. Zajímavé jest, že medvěd nerad jde na úplně čerstvou mršinu. Vždycky uplyne řada dní, než újeď pořádně voní, a pak medvěd přichází. Na jedno posedění, je-li medvěd statný, zmizí skoro polovina koně. Proto jsme byli nuceni míti v zásobě nové koně, a největší potíž byla dopraviti tyto živé zvířecí trosky 40 km vzhůru do hor, často několikrát přes dravou řeku. Je úžasné, jak dovedou židovští povozníci sedříti tyto beztoho již vyřazené koně tak, že je ani řezník nemůže koupiti. Čas utíkal, a ježto jsme měli v této krajině ještě nevyřízené účty se smečkou vlků z doby říje, položili jsme jednu mršinu na jiné odlehlé místo v hlubokém pralese. A skutečně za několik dní přiběhl náš rusínský hlídač velmi rozčilený, že viděl u mršiny brzo zrána pět nebo sedm vlků. Tito nešťastní vlci zde byli v počtu asi 14 kusů již druhý rok, a nejvíc jimi trpěli rusínští gazdové, kterým sežrali na poloninách asi 60 hříbat, nepočítaje celou řadu kusů zvěře vysoké, kterou strhli po lesních roklích.

Ale také u naší medvědí mršiny se něco v noci dálo. Zbytky položených koní mizely a každý den ráno byl nový kus sežrán. Na medvěda to byly příliš malé porce a proto jsme i zde začali míti podezření na vlky. Stopy vám však nejsou nic platné, protože se do sousedství újedě nesmíte přiblížiti, leda kdybyste se brodili řekou.

Ještě za tmy jsme vystoupili k mršinám, kde byli den předtím viděni. Umístili jsme opatrně kameru v optickém dosahu újedi a tak, abychom měli bezvadný vítr dolů údolím. Seděli jsme dlouho a dlouho, když konečně jsme zahlédli nějaké šedé stíny. Objevily se a zase zmizely, až konečně jsme bezpečně rozeznávali, že to jsou dva vlci. Upozornil jsem tiše operatéra, aby na mne nedbal a točil jen, co bude teleobjektivem viděti. Bylo již kolem 10. hodiny dopoledne. Vlci se konečně jak hyeny poznenáhlu přikrádali a slídili po zemi směrem k újedi. Tu jsem se již přestal starati o operatéra a upozornil jej jen, že budu stříleti, aby filmoval dále. Nebylo to tak snadné stříleti. Vlci byli pohybliví a stále jsem je musel v dalekohledu sledovati. Konečně se jeden postavil a tu jsem stiskl. Vlci po ráně odskočili bleskurychle každý na jinou stranu a nastalo hrobové ticho. Byli jsme oba rozčilení, ale přece jsme se ovládli a čekali, až na smluvené znamení přijde polesný.

Zdálo se mi, že vím na centimetr přesně, kde vlk stál, a přece jsme v hustém lopuchu a trávě nemohli najíti nástřel a barvu. Konečně jsme ji měli. S počátku málo, ale pak stále více, až konečně u starého buku spatřil polesný již ze zdáli zhaslého vlka. Ale nyní zase zakročila kamera.

Pak přišel transport. Ale ten jsme rádi přenechali našim milým gazdům, protože z vlka vycházel hrobový zápach. A i kdyby toho nebylo, nebylo nic lehkého odnésti 16 km daleko bestii, která vážila přes 50 kg. Smrad z vlka, který žral naše mršiny, byl takový, že bylo nutné jej navléci na pořádnou kládu a tak daleko od těla unášeli jsme jak filmového herce, tak kořist skutečnou do daleké myslivny. Až uvidíte tento film, vzpomeňte si, že daleko snáze jest filmovati tři Grety Garbo v Hollywoodu, než jednoho vlka na Dodiasce.

Stráž myslivosti č. 5/1935