Nenaplněný sen

 

00LEC

Nenaplněný sen

Jan Hofmeister

Jak velké bylo mé překvapení, když jsem si vloni přečetl své jméno ve Světě myslivosti: Jan Hofmeister z Horšovského Týna vyhrává ve velké předplatitelské soutěži Světa myslivosti odstřel jelena 1. věkové třídy v honitbě Krušnohorských lesů, a. s. Čtenáři – myslivci – určitě pochopí, jakou obrovskou radost má z této výhry mladý člen mysliveckého sdružení, v jehož honitbě tato nádherná zvěř nežije. Ve 22 letech dostat povolenku na svého prvního jelena! Věřte, je to nádherný pocit.

Odpočítával jsem dny do začátku jelení říje. Konečně. Po telefonické domluvě s ředitelem společnosti jsem dojednal potřebné formality. Povolenku k lovu mi na místě měl předat můj lovecký průvodce. V zaměstnání jsem si zajistil týden dovolené. Byl to sice trochu problém, ale můj nadřízený je také vášnivý myslivec, takže pochopil, co to pro mne znamená.

Nastal den odjezdu. S otcem jsme vyjeli z Horšovského Týna do Krušných hor. Byli jsme ubytováni v krásném penzionu, které nám zajistil průvodce. Za ranního rozbřesku jsme vyrazili do honitby. Pro mne to bylo něco úžasného. Kotouče mlhy stoupaly vzhůru a odhalovaly mladé vzrostlé stříbrné smrky, jimiž byla tato drsná krajina osázena. V dálce zatroubil jelen. Bylo to poprvé, co jsem slyšel tento nádherný zvuk, při němž až zamrazí v zádech. V duchu jsem si říkal, co to se mnou udělá, až opravdu spatřím tohoto krále naší zvěře na vlastní oči. Ten den nám Diana nepřála. Ani druhý. Ani ten další. Obdivoval jsem klid svého loveckého průvodce a pomyslel si, že mě chce asi ještě více napínat. Když se blížil konec mé dovolené a poslední čekaná, mé napětí bylo až neuvěřitelné.

Poslední den. Poslední vycházka. V dálce se ozvalo slabé zamrmlání. Pomalu jsme se vydali po hlase, mé srdce bušilo jako zvon. Doufal jsem, že tlukot mého srdce jelena nezradí. Po hlase jsme došli až na dostřel, ale stále jsme nic neviděli. „Můj vytoužený“ stál v husté mlazině. Průvodce ho zkušeným okem obeznával. Ano, byl to ON. Opřel jsem si svůj kulobrok o strom a čekal na krok nebo dva, abych s jistotou viděl v zaměřovacím dalekohledu komoru. Bylo to neuvěřitelné. Ještě krok, natahuji napínáček. V tom za mými zády zazní zvuk moderní komunikace! Jelen mizí v dáli ... V očích mám slzy ...

Domů jsem odjel s pocitem: daroval jsem „svému životnímu“ život!