STARÉ ZLATÉ ČASY

 

00CASY

Staré zlaté časy

Anketa o černé zvěři na Slovensku

Zemský myslivecký svaz Čs. M. J. na Slovensku se připravuje na anketu o černé zvěři. Je to časová otázka, ale nepopulární. Na Podkarpatské Rusi byla pořádána anketa o černé zvěři v r. 1930. Jediná to anketa toho druhu, první snad vůbec na celém světě. Výsledek ankety byl shrnut v č. 4. – 1935 časopisu Lovec.

Na této anketě bylo tenkrát usneseno zříditi fond, do kterého by přispívali nájemci honiteb podle rozlohy honiteb odstupňovaně, zda 1. se tam černá zvěř zdržuje, nebo zda 2. tam jenom přechází, a konečně za 3. tam vůbec není. Byli jsme všichni ochotni prospěti tak udržení této zvěře. Mimo to se fond měl dotovat ještě ze zvláštních příplatků za zbrojní lístky a z příplatků za lístky hostů zavítavších na Podkarpatskou Rus lovit. Všechno bylo velice pěkně zpracováno, promyšleno, podáno úřadům a dnes – to vše kdesi leží buď v některém ministerstvu, nebo v jiném úřadě v šuplíku zaprášené. Můžeme však tvrditi, že jest dobře, že to leží kdesi zaprášené. Pomohl by vůbec nějaký fond černé zvěři? Stačilo by těch pár tisíc korun na úhradu škod způsobených černou zvěří? Černá zvěř přebíhavá udělá tolik škody, že toliko jeden kus by byl s to způsobiti, že by celý i stotisícový fond nestačil na uhrazení škod jím způsobených. Vždyť škoda a škoda jest rozdíl. Jsou zemědělci, kteří považují za škodu každou šlápotu zvěře na poli, každé porytí neúrodné meze a pod. Kdo by se vyznal v odhadech škod a zjišťování? Je nebezpečí, aby nevyrostla dokonce nová „živnost“, jak těžit z fondu. Černá není zajíc, ani jelen! Kdyby nájemce měl hradit škody za černou, nechtěl by takovou honitbu ani zdarma, poněvadž by na ni krvavě doplácel. Byly starosti, jak vyhubiti, respektive jak aspoň omeziti stavy zvěře černé. Dnes přichází otázka, jak zachovati černou zvěř. Nevěřím tomu, že by černá zvěř u nás podlehla, jak se mnohý domnívá. Na Podkarpatské Rusi např. kolovaly fantastické zprávy, že byla černá zvěř infikována vepřovým morem, zavlečeným z Maďarska, a pod. Byly uváděny dokonce místa, polesí a lesní revíry, kde prý padlo mnoho kusů černé zvěře. Informoval jsem se hned a bylo mi sděleno, že dosud není nic známo a slíbeno, že každý padlý kus bude dán k prozkoumání. Dosud nikdo ničeho neposlal a ani neoznámil. Zahyne-li kus někde ve sněhu, nelze mluvit o ohrožení zvěře černé, jako se nemluví o nebezpečí hynutí jelení zvěře, když v zimě zajde nějaký slabý kus. Každoročně se musí počítati s úbytkem zvěře, i když je řádně krmena, protože jde o kusy slabé, pro chov nežádoucí, které se měly odstřeliti při přeběrném odstřelu, nebo jinak je příroda odstraní sama. Ještě nikde zvěř vysoká nevyhynula hladem, protože i při největší bídě si vždycky najde nějakou potravu. S černou jest to již horší, ale také nevěřím vyhynutí hladem. Pud sebezáchovy jest větší než aby se mohlo počítat na vyhynutí z hladu. Zvěř černá se stěhuje tam, kde má potravu. Úbytek zvěře černé dlužno přičítati však našim myslivcům, kteří honí a pronásledují tuto krásnou zvěř od vánoc a místy až do března. A to dělají i velcí myslivci! Kolik je ubíjeno na př. jen plných bachyň? To by byla statistika zajímavá, ale smutná. Měla by být ale doplněna fotografiemi šťastných lovců. To by byl účinný prostředek k zachování černé zvěře. Honební zákon z r. 1883 jest velice liberální, zvěři černé neuškodí, toliko jí hrozí úředním honem. Kdo zná tuto vymoženost, jistě uzná, že úřední hon je nevinná zábava z rozkazu úřadu, jelikož se na něm skoro nikdy ničeho nestřelí. Proto není obavy vyhubení černé s této strany. Ale myslivec má v rukou osud zvěře černé. Ty odstřelené plné bachyně to dokazují. Přimlouvám se za omezení stavů černé zvěře natolik, aby nebyla metlou venkovanů. To hlídání chudých horských políček od jara do sklizně není nic příjemného; bude-li černé zvěře méně, zmizí i to hlídání, ač ani to hlídání polí není prý tak zlé, jak tvrdil veřejně na anketě jeden známý podkarpatoruský myslivec. Tvrdí, že je to zábava venkovských legiňů, kteří s divočkami se vyjdou na poloniny a tam zpívají a baví se, zrovna tak, jako v zemích historických chodívají mladí lidé po silnicích a pozpěvují si. To prý se už vžilo na Podkarpatské Rusi a jest to národní zvyk. Pro každý případ radím však nerozviřovat otázku černé zvěře. Jest to předčasné. Ponechme ji zatím tak, jak je. Každá snaha prospěti této rytířské zvěři může jí dosud více uškoditi než prospěti. A pak by bylo pozdě bycha honiti.

H., Stráž myslivosti č. 6/1935 (roč. XIII.)

Zajíc prohlášen za škodnou

Ne sice u nás, ale v jižním Štýrsku. Tamnější zemský výbor podal sněmu předlohu, dle které prohlašují se veškeří tamní ušáčkové ve 23 okresích jihoštyrských (vinařských krajinách) za lupiče a ničitele vinné révy, kterou prý svým stálým ohlodáváním z větší části zničí a tak majitelům vinic po celý rok hrozné škody činí. Zemskému výboru po zdravém uvážení těchto důvodů nezbylo nic jiného, než vyhověti tak naléhavému přání a všeobecným steskům hospodářů, dáti tak nenáviděné ušáčky ihned do klatby. Od tohoto schválení smí každý hospodář a majitel vinic zajíce po celý rok ničiti. Jsme věru zvědaví, kolik jich střelí při hlavní honbě? (Pozn. red.) Že i u nás již v letech minulých podobné pokusy se strany mnohých zaječích nepřátel se staly, jest všeobecně známo a referovaly již o tom jiné odborné listy velmi často.

Česká myslivost č. 1/1900 (roč. IV)