STARÉ ZLATÉ ČASY

 

00CASY

Staré zlaté časy

Adeptky Dianiny (str. 38)

V  posledních letech stalo se modou, že dámy v bezvadném loveckém úboru súčastňují se honeb. U nás i jinde ozvaly se pošklebné hlasy proti tomu, jakoby tento druh sportu ženám neslušel, ba přímo v rozporu stál s vrozenou ženskostí. Kdyby se na lov pohlíželo z tohoto stanoviska, byl by každý lovící muž rovněž krvežíznivcem a na lov nesmělo by se pak pohlížeti jako na ušlechtilou zábavu a neobyčejnou dovednost.

Náklonnost k lovu je člověku vrozena a je tedy přirozeno, že má ji stejnou míru muž jako žena. Vždyť u národů výhradně jen lovem své životní potřeby hradících, jsou ženy výtečnými pomocnicemi mužům při lovu. Od předloňska již pařížský list „Figaro“ přináší občas vzletné články o ženách lovkyních. Chválí při nich dovednost, klid a opatrnost. Dle „Figara“ není pravdou, že by ženy holdovaly lovu jenom z pouhé mody. Vzdaly by se jistě mody, která vyžaduje namáhání tělesného, neobyčejného duševního napjetí, zručnosti a odvahy. Naopak tvrdí „Figaro“, že lovkyně ženy v mnohém ohledu slouží mužům za příklad. Tak není prý znám ještě žádný případ, aby žena lovkyně z neopatrnosti postřelila honce nebo soudruha střelce. Pováží-li se, že jistý americký nájemce honitby ve Skotsku během jednoho loveckého období „položil“ sedmnáct honců, musíme se diviti, že všechny lovící dámy dohromady ještě ani jednoho nepostřelili. – Tolik o dámách „Figaro“. U nás je tomu naopak. My provázíme každou ženu na honu s ručnicí se objevivší výsměchem a nevtipnými vtipy. Výminkou snad mlčíme jen, je-li lovkyně rodu vysokého a proto vtip nám selže. Ovšem Francouzi jsou nás galantnější a trochu bychom měli se od nich učiti.

Lovecký obzor č. 1, 1905, roč. VIII

Pytlák (str. 38)

 V  jedné obci blíže Paříže ve Francii stal se před nedávnem pozoruhodný případ zmocnění se pytláka. Pytlák Frant. Roy řádil v jednom bohatém revíru a přes to, že byl již několikráte přistižen a myslivci poznán, spasil se pokaždé útěkem. Aby unikl svému zatčení, zabarikádoval se totiž ve svém domku právě před příchodem četnictva. Ve svém domku bránil se po celých 10 dnů nejen četnictvu, ale i celé setnině vojska, která byla četnictvu na pomoc povolána. Další obléhání bylo však marné a usneseno povolati ženijní oddělení, aby domek i s pytlákem vyhodilo do povětří, poněvadž týž na vojáky střílel otvorem ve zdi stavení. K tomu účeli dodáno 15 melinitových patron, jež umístěny podle zdi.

Česká myslivost č. 7/1905, roč. IX

Fotografování zvěře (str. 39)

Africký cestovatel Schillings sestrojil velice důmyslné zařízení, jímž uskutečnil fotografování divokých zvířat v přírodě. Dobře a zároveň lehce konstruovaný aparát fotografický, opatřen jest dvěma uzavírkami, jichž pohyb je docílen pákami. Vedle aparátu fotografického s jeho jednou uzavírkou šňůrou spojený, stojí přístroj osvětlovací. Zvíře přilákáno masem, přiblíží se ku vnadidlu, a jakmile se ho dotkne, otevře tím prvou uzavírku, poněvadž od této vedena je šňůra až k vnadidlu a nad ní je napjata. Zároveň se dotkne zvíře dlouhé šňůry  a přivede tím k pádu sáček s pískem naplněný. Pádem sáčku (jeho tíhou) vznítí se zápalka a od ní rozsvítí se osvětlovací směs a v témž okamžiku otevře se druhá uzavírka a následuje fotografie ostře osvětleného zvířete.

Lovecký obzor č. 5, 1906, roč. IX

Liščí jaternice

Z  různých mysliveckých zvyků a žertů, které bujely zejména v osmnáctém století, udrželo se jich mnoho přes polovici minulého století, více jich upadlo však v úplné zapomenutí, mezi nimi také pravý myslivecký pokrm: „liščí jaternice“. Dle obvyklého slohu kuchařských receptů připravovaly se takto: „Vezmi liščí srdce, plíce a játra, přidej soli, kmínu a zázvoru; k tomu dej stejné množství masa krotkého, rozsekej, dobře promíchej, nabij do liščího střeva a dej vařiti jako obyčejnou jaternici s jinými.“ – Komu se liščí jaternice dostalo, byl středem pozornosti celé společnosti; jakmile si však pochutnal a vidličku odložil, zazněly lovecké trubky, troubily „halali“ a ostatní společnost pak za všeobecného smíchu napodobila štěkot lišek. Labužník se sice zlobil, ale pravidelně se brzy uklidnil, mysle si: „Dnes vy mne – podruhé já vám“ a pomýšlel na taškařici, kterou by se za „jaternici“ vydatně pomstil. – „Ach to byl krásný čas; však ten – se nevrátí zas!“

Podorebský, Lovecký obzor č. 10, 1905, roč. VIII