150 let od ulovení „posledního šumavského medvěda“
00HIST
150 let od ulovení „posledního šumavského medvěda“
Redakce
Před 150 lety, 14. listopadu 1856, byl po mnohaletém pronásledování uloven v želnavském revíru Jokuswaldu Janem Jungwirtem tzv. „poslední medvěd Šumavy a Čech“. Šlo o medvědici o váze 230 pfuntů (115 kg). Ze všech zpráv o medvědích lovech je právě tento lov popsán nejúplněji většinou přímými účastníky. Např. Zábavy myslivecké z r. 1857 otiskly článek Poslední medvěd, sepsaný na základě svědectví Johanna Heyrovského, vrchního lesmistra z Hluboké. Letošní výročí jsme se rozhodli pojmout jako vzpomínku, na níž naváže článek s informací o aktuálním výskytu medvědů na území ČR a další příspěvky.
V r. 1993 vydala Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava publikaci Ladislava Vodáka nazvanou Šumavští medvědi – jejich historie a perspektivy. Padesátistránková brožura obsahuje kromě jiného historii ulovení posledního šumavského medvěda. Úryvek přinášíme ve zkrácené a redakčně upravené podobě.
Co předcházelo ulovení
Kolem r. 1850 přikázal kníže Schwarzenberg, aby lesní personál ulovil „posledního medvěda“, aby tento nezašel stářím nebo nebyl upytlačen. Lesní personál dal knížeti typ – byla to medvědice žijící v želnavském polesí. Její druh byl zastřelen r. 1839. Bylo to v době, kdy se medvědí teritoria zmenšovala prosvětlováním pralesů, v Bavorsku vypsanými prémiemi a nárůstem venkovského obyvatelstva. A tak lesnímu personálu bylo přikázáno slíditi po medvědici, která měla brloh na březích Hučivého potoka, a přestože se na ní podniklo více menších loveckých výprav, stále unikala. V pozdním létě 1855 byla pozorována v noci „sedíc v ovesném poli, kde předníma tlapama snímala oves“. Téhož roku narazila žena stožeckého lesního na medvědici, která se bručíc proti ní postavila, ale pak se vrátila do lesa. Mnohokrát pak byly nalezeny její stopy a známky jejího výskytu. V zimě občas vycházela z doupěte a šplhala prý se na stromy (nejde o šplhání, ale o značení a získávání kambia). Medvědice se zdržovala na pravém břehu Vltavy v divokém pohoří želnavského revíru, odkud vycházela do revírů Nové Údolí, Stožec a Neustift. V létě přesazovala Vltavu do černoleského revíru, který s křišťanovským a želnavským tvořily komplex 20 000 jiter. Právě v těchto revírech se šumavští medvědi rádi zdržovali.
Úspěšný lov
V noci ze 7. na 8. září 1856 padlo hodně sněhu a byly obeznány stopy. Medvědice přespala v Hirschlagwaldu. Po obnově 10. 11. byly znovu nalezeny u Jokuswaldu stopy, podle kterých přesadila Hučinu. Dne 11. 11. v 9 hod. byl uspořádán hon s 27 střelci. Medvědice přešla k haferdorfskému pastvišti na severovýchodním úbočí Vltavy a prorazila řetěz střelců. Jednomu selhala zbraň, druhý ji
z 15 kroků zranil na tlapě a další rána z pěti kroků chybila a medvědice unikla do vltavské stráně, do svého Jokuswaldu. V noci na 12. listopadu napadlo 10 cm sněhu, ale nebylo stop. 13. 11. byla opětně nalezena stopa, která vedla ze Spáleného lesa do Jokuswaldu. Na noc medvědice zalehla u potoku Hučiny v místech s dřívějšími názvy Fünguldenbrücke a Hosenreisteig. K večeru byla obeznána v rozlehlém a nepřístupném porostu. Dále již citujeme účastníka lovu A. Ziefreunda:
„S Pánem 1856, 13. listopadu mě večer kolem 10. hodiny došlo pozvání k medvědímu honu do Želnavy. 14. listopadu ráno jsem vyrazil se svými adjunkty Trexlerem a Falkenbergem ve vichřici a sněhu na Jelení vrchy, kde bylo v 10 hodin shromáždění lovců a odkud se ve vší tichosti vyšlo za loveckou příležitostí. Medvědice byla zaležena v Jokuswaldu pod Blöchenwegem nedaleko Hutscheuschlangu. Bylo nás 46 střelců (31 hajných a 15 lesního personálu) a 75 honců, většinou zaměstnanců z blízké resonanční dílny ve Stožci. Střelci byli co do počtu rozestaveni tak, aby na pravém a levém křídle dosahovali k honcům, a aby medvědice byla tak v kruhu uzavřena. Nahánělo se ve vánici a po dvou hodinách byla medvědice vytlačena z lože směrem ke střelcům. Hon se přibližoval a z levého křídla, odkud honci natlačovali, vyrazila medvědice na dva střelce, kteří utekli. Pak padla rána na pravém křídle střelců, ale hajný ji ze 40 kroků chybil. Hned na to padly další dvě rány, když narazila na Johanna Jungwirtha, který ji druhou ranou střelil na komoru. Medvědice uběhla 30 kroků a zhasla v houštině. Bylo to v 1 hodinu odpoledne pod cestou Blechenweg nedaleko lesní partie Hutschenschlag. Jásot a salva výstřelů oznámila konec honu. Nato se střelci a honci shromáždili kolem uloveného medvěda, aby tak obdivovali neobvyklý exemplář – domněle posledního medvěda Šumavy. Šťastným střelcem, který medvědici teprve druhým výstřelem kulí složil, je lesní strážce z chalupy v černoleském revíru Johann Jungwirth vulgo Hüttenhansl. Počasí během tohoto lovu bylo strašlivé, bouře bičovala polesím hrozně, rachot vyvrácených a částečně zlomených stromů byl k neposlouchání, sníh se sypal v proudech a přinášel takovou tmu, že nebylo na deset kroků vidět, a to vše bylo kulisou tohoto nevšedního dramatu. Ojedinělá honba korunovaná velkým úspěchem zanechala vše nepříjemné v zapomenutí. Padl tak poslední „meister Braun“ a lov byl ukončen. Medvědice byla pak na saních dovezena do želnavské myslivny a odtud 16. 11. do Horní Plané, kde byla u Grünweberovy hospody přeložena na další saně směrem na Krumlov a Hlubokou. Večer zde byla velká slavnost a medvědici byla vzdána pocta. Za svitu pochodní myslivci držených a hlaholu lesních rohů podal vrchní myslivec hlášení o lovu a kníže odměnil statečného střelce.“
Ulovení medvěda těžce nesli knížecí myslivci, jimž měla náležet pocta ulovení „posledního medvěda“, kterou si nechali ujít šťastnějším mysliveckým mládencem. Od té doby dostal Johann Jungwirth přezdívku „Bärenhanzl“ a měl mnoho nepříjemností. Ale lid, který neměl rád knížecí myslivce, to věděl lépe. Svědčil o tom nápis na trámu horalské usedlosti na Špičáku u Horní Plané, který jsem si zapsal: „An den Tod des letzten Bären ist der Hüttenhanzl genz unschuldig“.
Bavorský zoolog Jaeckel napsal po složení medvěda v r. 1856: „Šumava ztratila jednu ze svých výjimečností, notabilitu, o které se v knihách a žurnálech hodně psalo.“
Poslední nebyl poslední ...
Lesníkům na knížecích polesích bylo předem jistě dobře známo, že ulovená medvědice nebyla posledním šumavským medvědem, už z důvodů migrace z Horní a Střední Šumavy a Bavorského lesa. Označení poslední medvěd, které se vžilo pro exemplář želnavský, mu z toho důvodu nepřísluší (Andreska, 1966). Lesmistr John knížeti sdělil, že v pasovských novinách byly vysloveny pochyby, že by želnavská medvědice byla posledním šumavským medvědem. Medvěda vycpal knížecí bažantník Václav Špatný pro lovecké muzeum na Ohradě. Na místě zástřelu byl později postaven pomníček s datem 14. 11. 1856.
Dne 1. 2. 1860 souhlasně uvádějí Wenzig, Chadt a John vystopování dvou mladých medvědů v pomezním Bavorském lese. Roku 1864 zaznamenává pamětní kniha zátoňského polesí nález medvědí stopy dne 26. února ve volarské Erlenau (Olšina). Dne 28. února ověřuje tuto stopu vimperský nadlesní Josef John.
V korespondenci s Františkem Špatným píše John: „Přišel od jihu ze Schullerbergu mezi Kušvardou a Českými Žleby, prošel stožecké hájenství, kde se několik dní toulal, než ještě čtvrt hodinu pod Lenorou přes Vltavu přešel a v šatavské hájenství se dostal. V této Erlenau obcházel a šel několikrát zpět a často dělal skoky. Protože nebyl sníh, stopy nebyly, zdá se, že se vrátil do stožeckého hájenství a za čtyři dny se jeho stopa na sněhu našla u Krustlbergu v šatavském hájenství. Tím alespoň potvrzeno jest, že se na Šumavě prastaré plemeno medvědí zachovalo, což náleží mezi znamenitosti naší vlasti.“
Dne 15. 4. 1864 znovu potvrzuje Josef John, že se tento medvěd toulá v Bavorském lese u Finsterau (Špatný 1864). Vzhledem k zjištění Chadta z 28. 2. 1864 o pozorování medvěda v polesí šatavském a souhlasného sdělení lesmistra Vodičky o polapení medvěda pytlákem z Volar do smyčky, rovněž r. 1864 (kůže medvěda byla prodána obchodníkovi s kožemi ve Volarech), se zdá, že obě tyto zprávy se týkají jednoho exempláře.
R. 1875 byla údajně nalezena poslední stopa medvěda na Šumavě bez udání místa (Ottův slovník naučný 1901).
Z r. 1889 pochází sdělení o upytlačení medvěda do smyčky u Včelné, nalezené Jaroslavem Hubálkem v pozůstalosti prof. dr. Julia Komárka. František Seidl však sděluje, že to bylo v r. 1898. Medvědí kůže byla prý prodána vimperskému tiskaři
J. Steinbrennerovi (Pinc 1963). Podle vyprávění prášilských pamětníků byly nalézány medvědí stopy ještě koncem 19. století v roklinách jižního a jihozápadního svahu Plesné.