STARÉ ZLATÉ ČASY

 

00CASY

Staré zlaté časy

Myslivec a turista (str. 38)

Myslivec a turista bývali kdysi velmi dobrými přáteli. Nejeden myslivec sloužíval ve vyšších horách turistům jako vůdce.

Počet turistů se rok od roku zvětšoval – lidé všech povolání sáhli k holi a baťochu, aby posvátné ticho přírody porušili a uvedli tam velkoměstský ruch. Že tímto přívalem měšťáků byla dřívější dobrá shoda mezi myslivci a turisty značně zeslabena, ví dnes snad každý.

V nejrůznějších časopisech objevily se oboustranné výtky; za turisty píše články do novin – rozumí se – zase jen turista a vytýká lesním úřadům nebo jednotlivým orgánům, že nedovolují sbírání jahod, malin, květin a t. d. Mnohdy bývá v těch článcích používáno takových výrazů, že je hned zřejmo, že pisatel je jednostranný a domnívá se míti v lese dovoleno vše, nač si jen pomyslí – zkrátka nečiní rozdílu mezi „mým“ a „tvým“.

Jen ten turista, který je zároveň milovníkem přírody, dovede rozhodnouti, je-li takový článek oprávněn, nebo nikoli. Musím bohužel konstatovati, že všude tam, kde je vstup do lesa zakázán, je této vyhlášky vždy vinen turista sám. Nemíním zde turisty milovníky přírody, kteří nikdy nezavdají příčiny k podobným ustanovením – tito neruší boží klid v přírodě a velice dobře s lesním personálem vždy a všude vycházejí. Takoví jdou tiše lesem – mohl bych je porovnati s šoulajícím myslivcem – jejich kroky jsou tak jisté, že nikdy neuslyšíme – aby na sebe větším svahu nějaký kámen uvolnili. Slyší-li snad na blízku společnost, která se hlučněji baví, přitlačí se ke skále a trpělivě čeká, až tento, pro něho nemilý zjev, zmizí a pak teprve pokračuje ve své cestě. Takových turistů je málo.

Jinak se má věc s těmi, kteří opouštějí města s napěchovanými baťochy, po jejichž vyprázdnění se pak rozlézají jako kobylky – cesta necesta – po celém širém okolí, rozdělávají ohně, pouští kameny se strání, rozbíjejí a odhazují lahve, jichž dříve již vyprázdněný obsah jim dodává tím větší odvahy, před každou větší skálou zkouší své hrdlo a plíce, čekajíce, uslyší-li ozvěnu. Takový turista patří do řady naháněčů zvěře.

Vyskytují se celé výpravy mužů, žen a dětí, které ničí nemilosrdně každé kvítko, jež se jim objeví v cestě, ulamují větvičky stromů a keřů, aby pak za několik minut, nabaživše se pohledem na tyto nevinné oběti, vše zahodili a zašlapali. Proti takovým turistům – a těch je bohužel dnes většina – musí se každý lesník a myslivec všemožnými prostředky bránit.

Přihodilo se mi, že jsem jedenkrát kráčel s menší společností lesní cestou a přeběhla nám přes cestu srna s mládětem, kterou jsme bezpochyby vyplašili. Jeden z přítomných zvolal: „To malé musím dostat!“ – a než jsme mohli protestovat, zmizel v lese. Za několik minut bylo slyšet, jak náš hrdina vítězoslavně volal: „Už je mám!“ To se rozumí, že jsme nemeškali jíti za ním, abychom mu zabránili snad únos srnčete. Jak milým mi bylo viděti toto malé stvořeníčko, tak mi toto znepokojení srnčí rodiny bylo protivným. Rozumí se, že jsme se hned tiše vzdálili; že matka po našem odchodu svého miláčka hned vyhledala, je samozřejmé. Zvěř, zvláště v čase kladení, potřebuje největšího klidu a proto se, milí turisté, nedivte, že tam, kde se myslivost intensivně provádí, je každému bez výjimky vstup do lesa přísně zakázán.

Máme také dostatek důkazů, že pod rouškou turistiky bývá provozováno nekalé řemeslo pytlácké.

Že jsou některé lesní oddíly obecenstvu nepřístupné, je docela správné a spravedlivé stanovisko.

Ludvík Zukal, nadlesní, Myslivecký obzor č. 2/1932

Jak se mluviti nemá

Jedné říjnové neděle vracel jsem se večer z venku do Prahy autobusem. Na jedné ze zastávek přistoupili do vozu dva páni v mysliveckých úborech s puškami, nesouce asi pět zajíců. Jeden z lovců nesl tři zajíce, pro které hledal místo pod lavicí. Při tom hlasitě hovořil, chtěje zřejmě na sebe upozorniti spolucestující a snad též předvésti přítomným svoji vtipnost. Při tom užíval takových výrazů, že se pravému myslivci dělalo z toho až špatně. Plná ústa měl „zabíjení, bouchání, krve“ a bůhví jakých ještě jiných výrazů a u většiny spolucestujících vzbudil spíše ten dojem, že není myslivec, ale nějaký řezník, vracející se v podnapilém stavu ze zabíjačky. V autobusu bylo přítomno mimo jiné i několik venkovských, pravděpodobně vysokoškolských studentů, vracejících se do Prahy, a právě na jejich tvářích bylo viděti pohrdlivé úsměvy nad ubohostí těchto dvou takémyslivců. Já sám jsem byl rád, že jsem nejel v loveckém úboru, neboť bych se musil jistě styděti před spolucestujícími za tyto dva pány, kteří se také hlásí do mysliveckých řad. Jistě každý z nás, kteří se považujeme za myslivce, když se stával myslivcem, neovládal dokonale mluvu a výrazy myslivecké, obyčejně mlčel a snažil se od starších a zkušenějších něco podchytiti a naučiti. Zvláště pak ve větší společnosti, neřku-li ve společnosti tak pestré, jako byla ve zmíněném autobusu. Činím tudíž vřelý apel na všechny, jmenovitě mladší myslivce, aby neznajíce správných výrazů mysliveckých, raději více mlčeli než mluvili a nezesměšňovali tak náš stav, zvláště před lidmi indiferentními.

J. Červenka, Stráž myslivosti č. 2, roč. XVI. (1938)