Biotopy zvěře a jejich zkvalitňování
Nejen stav životního prostředí, ale též podmínky v konkrétní honitbě (mikroreliéf, mikroklima) a její vegetační pokryv ovlivňují kvantitu a kvalitu chované zvěře. Charakter vegetace má vliv i na druhové zastoupení živočichů a výrazně se podílí také na utváření jejich tělesné konstituce. Ovlivňuje i trofejovou hodnotu, která je pro mnohé uživatele honiteb z ekonomického hlediska velmi důležitá.
V současné době má na životní prostředí zvěře největší vliv člověk, a to jak v kladném, tak záporném smyslu. Kritika devastace životního prostředí před r. 1989 měla své opodstatnění, ale jeho poškozování dnes pokračuje místy stejným, ne-li větším tempem. Dochází k velkému záboru především zemědělské půdy pro výstavbu průmyslových zón, ale i komunikací, produktovodů atd. Přitom je smutné, že v krajině je řada rozsáhlých zchátralých průmyslových areálů či narušených ekosystémů, kde by se tyto stavby mohly budovat. Polní zvěř se dosud nevyrovnala s negativními změnami způsobenými kolektivizací zemědělství, rozvojem mechanizace a lokálně opět s narůstající chemizací a přitom už pro ni přichází nové změny.
Opačně, tedy pozitivně na životní prostředí a tím i na zvěř, působí zatravňování, zalesňování a uvádění zemědělské půdy do klidu. Přitom je však nutné používat takové rostlinné druhy, které jsou významné pro zvěř nejen z hlediska zajištění krytu, ale především jako zdroj druhově bohaté potravy rostlinného a sekundárně i živočišného původu (hmyz, hlodavci).
VÝZNAM ZELENĚ V KRAJINĚ
Zeleň v krajině lze dělit např. podle časového hlediska (trvalá – remíz, les; dočasná – travní porost, prutníky, topinambury), podle druhového složení, prostorového uspořádání, převažující funkce v krajině (tržně-produkční, estetická, hygienická, půdoochranná aj.) atd. Vzhledem k mysliveckému využívání krajiny je pro myslivce nejdůležitější hledisko ekologicko-stabilizační, hledisko poskytování potravních, krytových, klidových a orientačních příležitostí, hledisko ovlivnění lokálního mikroklimatu a též vodohospodářská, půdoochranná, hygienická a estetická funkce zeleně.
Trvalá zeleň
Do této kategorie patří veškerý rostlinný a dřevinný pokryv půdy, který na daném stanovišti vytrvá déle než jednu vegetační sezónu. Nečastěji se sem řadí lesní porosty, remízky a víceleté travní porosty (louky, meze), v agrární krajině též základní prvky Územních systémů ekologické stability (ÚSES).
ÚSES je propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozhodujícím kritériem pro vymezení ÚSES je biogeografická pestrost krajiny. ÚSES jsou tvořeny ekologicky významnými segmenty krajiny, které představují základ kostry ekologické stability. Mezi jednotlivé části ÚSES řadíme biokoridory, biocentra a interakční prvky.
Dočasná zeleň
V důsledku zásahů do krajiny (rozorávání mezí, chemizace, intenzifikace zemědělství) došlo v uplynulých 50 letech k podstatné redukci druhového zastoupení dříve běžně se vyskytujících planých rostlin. Většina jejich společenstev sloužila nejen jako zdroj potravy, ale zároveň plnila další vedlejší funkce (kryt, klid, orientační a hnízdní plochy) pro řadu živočichů.
K dočasné zeleni dnes řadíme zemědělské plodiny, rostlinná společenstva liniových a maloplošných prvků (meze, remízky) a agrotechnická protierozní opatření v krajině (průlehy, suché poldry). V dnešní době se tyto plochy často neudržují a postupným zarůstáním přestávají plnit část svých funkcí. Tam, kde chybí, je nutné je postupně obnovovat. Při zakládání ploch s dočasnou zelení nejsou vždy hlavním důvodem potřeby chované zvěře, ale zpravidla spíše zájmy člověka (např. ochrana majetku – poldry, zasakovací pásy). Pokud při jejich plánování a realizaci myslíme také na to, že je bude využívat zvěř, je nutné zvolit jejich odpovídající druhové složení.
ZELENÉ PLOCHY V KRAJINĚ A JEJICH ZAKLÁDÁNÍ
Trvalé travní porosty
Travní a bylinná společenstva hrají nezastupitelnou roli ve výživě každého býložravce a měly by být nedílnou součástí krajiny. Kvalitu takových porostů udává především jejich druhové složení a plošné zastoupení v krajině. Každý porost by měl obsahovat vyrovnaný poměr jak kulturních, tak „divokých“ trav, jetelovin a dalších bylin. Protože tyto porosty, stejně jako zemědělská půda ležící ladem, nebývají výrazně ošetřovány chemickými přípravky, přežívá v nich velké množství bezobratlých, kteří tvoří základní zdroj potravy pro celou řadu živočichů včetně drobné zvěře.
Zemědělsky využívaná půda
Primární funkcí intenzivně zemědělsky využívané půdy je maximální produkce hlavní pěstované plodiny. Jiný rostlinný druh je vůči její monokultuře považován za plevelný. Je obtížné chtít po vlastníkovi či nájemci takového pozemku, aby bez náhrady pěstoval jiné plodiny než ty, které mu zajišťují finanční zhodnocení. Měly by se však vyhledávat a aplikovat kompromisní varianty, mezi něž patří např.:
- domluva při tvorbě osevního plánu, přičemž myslivcům má jít o to, aby se vedle sebe pokud možno nepěstovaly dvě plodiny s přibližně shodnou agrotechnickou lhůtou sklizně. Je důležité, aby zvěř kvůli sklizni určitého druhu plodiny nepřišla na velkém území o veškeré potravní zdroje a kryt. Je však třeba brát v potaz, že k nejčastěji monokulturně pěstovaným plodinám u nás patří obiloviny a že dochází k nárůstu vstupních cen do zemědělství. To nutí hospodařící subjekt šetřit náklady (nafta, oleje), konkrétně např. snižovat pojezdové vzdálenosti strojů. Za těchto podmínek je obtížné chtít po zemědělcích, aby na sebe nenavazovaly osevní plochy jedné plodiny.
- zmenšení polních bloků, což v dnešní době zajistí většinou až komplexní pozemkové úpravy, při nichž dochází k deblokaci honů a k návrhům ekostabilizačních opatření (výsadby dřevin).
Vlastníky a nájemce zemědělské půdy je vhodné informovat o možnosti získat dotaci na cílenou péči o ekologickou stabilitu a rozmanitost krajiny.
Ozeleňování zemědělských ploch
Pozemky vytipované k některému ze způsobů ozeleňování zemědělské půdy můžeme osévat buď travní a plodinovou směskou, nebo je osázet dřevinami a keři.
Při umělém zakládání nových pastevních ploch pro zvěř je vhodné dodržet optimální podíl jetelovin a trav (20-25 %). Jetelové porosty jsou největším zdrojem bílkovin, vápníku a fosforu ve formě, která je z hlediska výživy zvěře nejlépe přijatelná.
Při plánování druhového složení budoucí zelené plochy je vhodné konzultovat postup s orgánem ochrany přírody a krajiny (např. Agentura ochrany přírody a krajiny), který pomůže při volbě travní směsky a jednotlivých druhů dřevin vhodných pro dané stanoviště. Zvláště při žádosti o poskytnutí dotací na jednotlivé výsadby není možné sázet na jakékoliv stanovištně nepůvodní dřeviny (jírovec maďal, americké druhy topolů aj.).
STRUKTURA A ZPŮSOB VÝSADBY REMÍZKŮ A LINIOVÝCH SPOLEČENSTEV
Podle funkce, kterou bude porost později plnit (protierozní, krytová, rekreační), volíme jeho druhové složení a prostorové uspořádání. Druhy vysazovaných dřevin je nutné posoudit z více hledisek. Nejdříve je třeba zvážit, za jakým účelem budeme výsadbu zakládat. Výběr vhodných dřevin a keřů je třeba posoudit nejen z hlediska účelu, který po nich budeme požadovat, ale také z pohledu vhodnosti pro dané stanoviště, odolnosti a jejich další případné využitelnosti. V nově zakládaných prvcích je vhodné uplatňovat původní druhy dřevin a keřů. Při jejich výsadbě bychom se měli snažit přidávat k nim různé druhy melioračních dřevin (olše lepkavá, bříza bělokorá, habr obecný, lípa srdčitá aj.), které jsou nenáročné na stanovištní podmínky a mohou růst i v podúrovni. K zakládání zvěřních políček a remízků vybral Hromas (1992) 238 druhů dřevin významných nejen pro zvěř, ale také pro včely a ostatní volně žijící živočichy (kryt, potrava).
Při výsadbě dřevin a keřů se snažíme o to, aby založený porost měl v dospělosti střechovitý tvar. Ve středu vysazujeme dřeviny, které dosahují nejvyššího vzrůstu („kosterní“ druhy – duby, modřín, borovice, topol aj.) a směrem k okraji dřeviny s nižším vzrůstem (habr, bříza, líska, ovocné stromy). Do porostních okrajů sázíme keře.
Základním sadebním materiálem by měly být prostokořenné lesní sazenice 2/0, 2/1 o výšce 40-50 cm a minimální tloušťce kořenového krčku přibližně 7 mm, s udaným původem a garantovanou kvalitou. Stromky sázíme nejčastěji do jamek rozměrů 0,35x0,35x0,35 m ve sponu 1x1 m nebo 1,5x1 m. Z praktického hlediska je vhodné volit spon podle způsobu další ochrany a případně použité mechanizace (vyžínání, výchova). Vysazované sazenice je dobré opatřit kůly a individuálně ochránit nebo celý pozemek oplotit kvůli zamezení poškození zvěří. Podrobný postup výsadby a technologii jsem popsal v příloze časopisu Myslivost č. 11/2004.
NEZAPOMEŇTE, ŽE …
Zásadním aktem při zalesňování zemědělské půdy je její převod na lesní nebo ostatní půdu, a to zápisem do katastru nemovitostí, což je záležitost vlastníka pozemků. Veškeré změny kultur, ale i aktuální změny v užívání a převodech pozemků, může provádět jen vlastník pozemků, příp. jím pověřená fyzická či právnická osoba. Tím, že před realizací změn kultur či užívání pozemku nezajistíme souhlas vlastníka, se i při nejlepší vůli konaném ozeleňovacím zásahu můžeme vystavit i trestnímu stíhání.
Autor působí ve Středoevropském institutu ekologie zvěře Wien–Brno–Nitra.