Fenomén růstu srnčích parůžků (I.)
Pavel Scherer
Že srnci každoročně nasazují parůžky, které v podzimních a zimních měsících shazují, je jistě známo i nezasvěcenému laikovi. Málokdo však ví, co způsobuje tento impozantní, pravidelně se opakující proces a pouze málokterý myslivec jej umí přesně vysvětlit. Tuto „záhadu“ již před několika desetiletími dokázali objasnit naši i zahraniční odborníci. Ve svém článku si dovolím shrnout znalosti o vývoji srnčího paroží, které doplním o poznatky získané ve svém chovu srnčí zvěře v zajetí.
Parůžky jsou bezesporu nejvýraznějším pohlavním znakem srnců a obdobně tomu je u samců ostatní parohaté zvěře s výjimkou sobů, u nichž paroží dorůstá samicím i samcům. Parožím nazýváme kostnaté výrůstky, které se pravidelně každoročně vyvíjejí na dvou zvláštních výčnělcích čelní kosti zvaných pučnice.
PUČNICE A PARŮŽEK
V případě srnčí zvěře jsou pučnice založeny již u zárodků obojího pohlaví, ale nejsou na povrchu čelních kostí patrné. Jejich zjevně viditelný růst začíná u srnečků pod kůží na čelní partii lebky přibližně po druhém měsíci života a pokračuje do podzimních měsíců. Růst pučnice končí zpravidla asi po pěti měsících. Poté z pučnice vyrůstají první parůžky ve formě malých paliček krytých kůží. Jen vzácně bývají první parůžky srnečků delší než dva cm. Růst prvotních paliček končí zpravidla v osmém až devátém měsíci života, kdy je srneček vytluče. Po krátkém, asi dvouměsíčním nošení, bývají paličky přibližně v únoru shozeny a po zhojení obnažené plochy pučnice se pod lýčím začínají tvořit druhé parůžky, které mívají zpravidla tvar vyššího špičáka. Mnohdy jsou však lodyhy členěny na vidláka či šesteráka. Roční srnci tedy nosí zpravidla již druhé paroží (obr. 2-7).
U nejmladších srnců směřují pučnice svými konci zpravidla více či méně k sobě – jsou sbíhavé. Toto postavení se však jen zřídka zachová do vyššího věku. Růstem čelních kostí se pučnice až do doby, kdy lebka ukončí svůj růst, vzdalují a jejich osy současně mění vzájemnou polohu. Proto bývají v dospělosti přibližně rovnoběžné nebo méně či více rozbíhavé (obr. 8-11). U některých srnců vyrůstají pučnice dál od sebe, u jiných blíž. Postavení pučnic jako pomůcku při určování stáří uloveného srnce však nelze doporučit. Na vlastní oči jsem viděl trofej starého srnce s pučnicemi spíše sbíhavými a naopak mladého srnce s rozbíhavými pučnicemi. Je však nezpochybnitelné, že silné pučnice na zdravém a konstitučně silném srnci jsou zárukou hmotnatých a kvalitních parůžků.
OD RONĚNÍ PO VYTLUČENÍ
Proces tvorby parůžků od ronění po vytlučení se mi podařilo zaznamenat fotoaparátem u jednoho z mých srnců (obr. 12-24).
Parůžek vyrůstá z pučnice zprvu jako chrupavčitá hmota, tzv. předkostní tkáň, která se postupně zpevňuje. Tvoří se pod lýčím, které pokrývá parůžek a roste s ním. Lýčí je tvořeno kratší jemnou srstí a slouží jako mechanická a vyživující část parohu. Mezi lýčím a rostoucím parůžkem je rozvinuta bohatě rozvětvená síť tepen, jimiž krev přivádí do parůžku stavební látky. Nejjemněji jsou cévy rozvětveny v chrupavčité tkáni růstového vrcholu parůžku. Odtud vedou cévy odvádějící krev do dřeně parůžku a posléze do dřeně pučnice a čelní kosti a zčásti se vracejí stěnou parůžku do lýčí. Parůžek tedy roste přikládáním hmoty ke koncové části. Růže jsou jeho nejstarší částí a hroty jsou nejmladší, což je pravý opak růstu rohu u dutorohých přežvýkavců – např. muflona, u něhož je nejmladší část jeho rohu u kořene.
Stavbu parůžku řídí nervová soustava, přičemž růst každé lodyhy je řízen samostatně. Případ, kdy srnec shodil jeden z parůžků rovného šesteráka dříve než druhý a následně nasadil nerovného, jsem popsal v příspěvku ve Světě myslivosti č. 5/2006.
Vrchol narůstající lodyhy má schopnost rozdělit se, čímž vzniká základ přední výsady. Lodyha se zpravidla na vrcholu posléze nadále větví v zadní výsadu a koncový vrchol. U některých srnců dochází výjimečně k dalšímu větvení (nerovný osmerák apod.). Směrem od pučnice k vrcholu se parůžek postupně vystužuje minerálními látkami a mění se v kost, která má již konečný tvar. Povrchové dotvoření parůžku, zejména perel, probíhá zejména při dokončování jeho růstu.
Chrupavčitý vrcholek parůžku je během růstu v délce přibližně l,5 cm pružný a ohebný.
Po celou dobu růstu až do doby krátce před vytlučením jsou parůžky v lýčí na pohmat příjemně teplé a kdo měl možnost „osahat si“ u srnce chovaného v zajetí jeho budoucí ozdobu ve fázi ronění, cítil kromě tepla i srncův tep. Způsobuje to cirkulace krevního oběhu. Jakmile parůžek doroste do konečného stavu, postupně zmineralizuje až do konců výsad a dotvoří se jeho povrch s rýhami a perlami. Podélné rýhování na lodyhách jsou otisky vyživujících cév. Krevní oběh procházející dření parůžku se vlivem mineralizace hrotů výsad postupně omezuje, až se nakonec zcela přeruší a parůžek i lýčí ztrácejí přísun výživy. Lýčí se začne odlupovat od již zmineralizovaného parůžku, což u srnce patrně vyvolá nutkání k odírání parůžků o tvrdé části rostlin a keřů. Lýčí se postupně sloupne v celých cárech, zpravidla od špičky až k růži, odpadne a obnaží se zprvu bílá parožní kost, která je potřísněna barvou z odumřelých tepen. Letitým pozorováním délky vytloukání parůžků mých srnců mohu věrohodně konstatovat, že celý proces většinou netrvá déle než tři až čtyři hodiny.
Často se uvádí, že srnec lýčí po vytlučení zkonzumuje. Toto tvrzení nemohu potvrdit. U mých srnců vysely cáry lýčí dlouho nedotknuty na větvích vegetace, na níž příslušný jedinec vytloukal, až úplně zaschly. Srnec ve volnosti může tuto činnost provádět snad proto, aby neupozorňoval na svou přítomnost případné predátory.
ZBARVENÍ PARŮŽKŮ
V pórech povrchu čerstvě vytlučené parožní kosti se zachycují zbytky barvy, které vytvářejí spolu se šťávami dřevin, na nichž srnec vytlouká a za působení oxidace barvivo dávající parůžku výsledné zbarvení. Zbytky barvy a rostlinných šťáv mají na zbarvení parůžků pravděpodobně největší vliv. Parůžkům polních srnců, jimž je do jisté míry zabráněno vytloukat na dřevinách, zůstává většinou špinavě bílé zbarvení, kdežto srnci z lesa mají parůžky zpravidla tmavé, výjimečně až černé. Na zbarvení parůžků se do jisté míry podílejí též zbytky kůry, lýka, pryskyřice a jiných částí rostlin, o něž srnec vytlouká a které uvíznou mezi perlami. Jsou-li parůžky dosti pórovité, zachytí se na nich hodně barviva a jsou tmavší. Tvrdé kompaktnější parůžky bývají naopak zpravidla většinou světlejší.
ROLE DOBRÉ VÝŽIVY
Mají-li se parůžky jako útvar vznikající z přebytku látkové výměny dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin k jeho výstavbě. Tímto navazuji na své předešlé příspěvky (např. Svět myslivosti č. 5/2006), kde dokazuji souvislost mezi kvalitou srnčích parůžků a vyváženou výživou, resp. celoroční péčí o zvěř. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor, které zajišťují dobré vystužení rostoucího parůžku. Je-li v přijímané potravě nadbytek hodnotných živin, může je srnec za příznivých okolností využít k vytvoření mohutných a bohatě perlených parůžků. V případě nedostatku potřebných živin mohou vyrůst jen podprůměrné, hmotou chudé, slabě členěné parůžky.
Dokončení v příštím čísle.
Že srnci každoročně nasazují parůžky, které v podzimních a zimních měsících shazují, je jistě známo i nezasvěcenému laikovi. Málokdo však ví, co způsobuje tento impozantní, pravidelně se opakující proces a pouze málokterý myslivec jej umí přesně vysvětlit. Tuto „záhadu“ již před několika desetiletími dokázali objasnit naši i zahraniční odborníci. Ve svém článku si dovolím shrnout znalosti o vývoji srnčího paroží, které doplním o poznatky získané ve svém chovu srnčí zvěře v zajetí.
Parůžky jsou bezesporu nejvýraznějším pohlavním znakem srnců a obdobně tomu je u samců ostatní parohaté zvěře s výjimkou sobů, u nichž paroží dorůstá samicím i samcům. Parožím nazýváme kostnaté výrůstky, které se pravidelně každoročně vyvíjejí na dvou zvláštních výčnělcích čelní kosti zvaných pučnice.
PUČNICE A PARŮŽEK
V případě srnčí zvěře jsou pučnice založeny již u zárodků obojího pohlaví, ale nejsou na povrchu čelních kostí patrné. Jejich zjevně viditelný růst začíná u srnečků pod kůží na čelní partii lebky přibližně po druhém měsíci života a pokračuje do podzimních měsíců. Růst pučnice končí zpravidla asi po pěti měsících. Poté z pučnice vyrůstají první parůžky ve formě malých paliček krytých kůží. Jen vzácně bývají první parůžky srnečků delší než dva cm. Růst prvotních paliček končí zpravidla v osmém až devátém měsíci života, kdy je srneček vytluče. Po krátkém, asi dvouměsíčním nošení, bývají paličky přibližně v únoru shozeny a po zhojení obnažené plochy pučnice se pod lýčím začínají tvořit druhé parůžky, které mívají zpravidla tvar vyššího špičáka. Mnohdy jsou však lodyhy členěny na vidláka či šesteráka. Roční srnci tedy nosí zpravidla již druhé paroží (obr. 2-7).
U nejmladších srnců směřují pučnice svými konci zpravidla více či méně k sobě – jsou sbíhavé. Toto postavení se však jen zřídka zachová do vyššího věku. Růstem čelních kostí se pučnice až do doby, kdy lebka ukončí svůj růst, vzdalují a jejich osy současně mění vzájemnou polohu. Proto bývají v dospělosti přibližně rovnoběžné nebo méně či více rozbíhavé (obr. 8-11). U některých srnců vyrůstají pučnice dál od sebe, u jiných blíž. Postavení pučnic jako pomůcku při určování stáří uloveného srnce však nelze doporučit. Na vlastní oči jsem viděl trofej starého srnce s pučnicemi spíše sbíhavými a naopak mladého srnce s rozbíhavými pučnicemi. Je však nezpochybnitelné, že silné pučnice na zdravém a konstitučně silném srnci jsou zárukou hmotnatých a kvalitních parůžků.
OD RONĚNÍ PO VYTLUČENÍ
Proces tvorby parůžků od ronění po vytlučení se mi podařilo zaznamenat fotoaparátem u jednoho z mých srnců (obr. 12-24).
Parůžek vyrůstá z pučnice zprvu jako chrupavčitá hmota, tzv. předkostní tkáň, která se postupně zpevňuje. Tvoří se pod lýčím, které pokrývá parůžek a roste s ním. Lýčí je tvořeno kratší jemnou srstí a slouží jako mechanická a vyživující část parohu. Mezi lýčím a rostoucím parůžkem je rozvinuta bohatě rozvětvená síť tepen, jimiž krev přivádí do parůžku stavební látky. Nejjemněji jsou cévy rozvětveny v chrupavčité tkáni růstového vrcholu parůžku. Odtud vedou cévy odvádějící krev do dřeně parůžku a posléze do dřeně pučnice a čelní kosti a zčásti se vracejí stěnou parůžku do lýčí. Parůžek tedy roste přikládáním hmoty ke koncové části. Růže jsou jeho nejstarší částí a hroty jsou nejmladší, což je pravý opak růstu rohu u dutorohých přežvýkavců – např. muflona, u něhož je nejmladší část jeho rohu u kořene.
Stavbu parůžku řídí nervová soustava, přičemž růst každé lodyhy je řízen samostatně. Případ, kdy srnec shodil jeden z parůžků rovného šesteráka dříve než druhý a následně nasadil nerovného, jsem popsal v příspěvku ve Světě myslivosti č. 5/2006.
Vrchol narůstající lodyhy má schopnost rozdělit se, čímž vzniká základ přední výsady. Lodyha se zpravidla na vrcholu posléze nadále větví v zadní výsadu a koncový vrchol. U některých srnců dochází výjimečně k dalšímu větvení (nerovný osmerák apod.). Směrem od pučnice k vrcholu se parůžek postupně vystužuje minerálními látkami a mění se v kost, která má již konečný tvar. Povrchové dotvoření parůžku, zejména perel, probíhá zejména při dokončování jeho růstu.
Chrupavčitý vrcholek parůžku je během růstu v délce přibližně l,5 cm pružný a ohebný.
Po celou dobu růstu až do doby krátce před vytlučením jsou parůžky v lýčí na pohmat příjemně teplé a kdo měl možnost „osahat si“ u srnce chovaného v zajetí jeho budoucí ozdobu ve fázi ronění, cítil kromě tepla i srncův tep. Způsobuje to cirkulace krevního oběhu. Jakmile parůžek doroste do konečného stavu, postupně zmineralizuje až do konců výsad a dotvoří se jeho povrch s rýhami a perlami. Podélné rýhování na lodyhách jsou otisky vyživujících cév. Krevní oběh procházející dření parůžku se vlivem mineralizace hrotů výsad postupně omezuje, až se nakonec zcela přeruší a parůžek i lýčí ztrácejí přísun výživy. Lýčí se začne odlupovat od již zmineralizovaného parůžku, což u srnce patrně vyvolá nutkání k odírání parůžků o tvrdé části rostlin a keřů. Lýčí se postupně sloupne v celých cárech, zpravidla od špičky až k růži, odpadne a obnaží se zprvu bílá parožní kost, která je potřísněna barvou z odumřelých tepen. Letitým pozorováním délky vytloukání parůžků mých srnců mohu věrohodně konstatovat, že celý proces většinou netrvá déle než tři až čtyři hodiny.
Často se uvádí, že srnec lýčí po vytlučení zkonzumuje. Toto tvrzení nemohu potvrdit. U mých srnců vysely cáry lýčí dlouho nedotknuty na větvích vegetace, na níž příslušný jedinec vytloukal, až úplně zaschly. Srnec ve volnosti může tuto činnost provádět snad proto, aby neupozorňoval na svou přítomnost případné predátory.
ZBARVENÍ PARŮŽKŮ
V pórech povrchu čerstvě vytlučené parožní kosti se zachycují zbytky barvy, které vytvářejí spolu se šťávami dřevin, na nichž srnec vytlouká a za působení oxidace barvivo dávající parůžku výsledné zbarvení. Zbytky barvy a rostlinných šťáv mají na zbarvení parůžků pravděpodobně největší vliv. Parůžkům polních srnců, jimž je do jisté míry zabráněno vytloukat na dřevinách, zůstává většinou špinavě bílé zbarvení, kdežto srnci z lesa mají parůžky zpravidla tmavé, výjimečně až černé. Na zbarvení parůžků se do jisté míry podílejí též zbytky kůry, lýka, pryskyřice a jiných částí rostlin, o něž srnec vytlouká a které uvíznou mezi perlami. Jsou-li parůžky dosti pórovité, zachytí se na nich hodně barviva a jsou tmavší. Tvrdé kompaktnější parůžky bývají naopak zpravidla většinou světlejší.
ROLE DOBRÉ VÝŽIVY
Mají-li se parůžky jako útvar vznikající z přebytku látkové výměny dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin k jeho výstavbě. Tímto navazuji na své předešlé příspěvky (např. Svět myslivosti č. 5/2006), kde dokazuji souvislost mezi kvalitou srnčích parůžků a vyváženou výživou, resp. celoroční péčí o zvěř. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor, které zajišťují dobré vystužení rostoucího parůžku. Je-li v přijímané potravě nadbytek hodnotných živin, může je srnec za příznivých okolností využít k vytvoření mohutných a bohatě perlených parůžků. V případě nedostatku potřebných živin mohou vyrůst jen podprůměrné, hmotou chudé, slabě členěné parůžky.
Dokončení v příštím čísle.