Jaké stavy zvěře jsou opravdu únosné?
Hledání rovnováhy v hospodaření se zvěří, při níž početnost zvěře zajistí přiměřené lovecké využití a zároveň nebude docházet k netolerovatelnému poškozování prostředí, je jedním z nejkomplikovanějších problémů myslivosti. Značná proměnlivost podmínek honiteb, daná zejména konkrétním druhovým zastoupením zvěře a jejími stavy, zdroji potravy pro zvěř, způsobem hospodářského využívání krajiny a rovněž mysliveckou péčí, navíc téměř vylučuje možnost stanovit únosné stavy zvěře paušálně bez podrobného průzkumu podmínek každé honitby.
Přes tuto obtížnost se u nás k hospodaření se zvěří dlouhodobě používá systém založený na normovaných a sčítaných stavech tak, jak je stanovuje vyhláška č. 491/2002. Smyslem normovaných stavů je vyjádřit kvalitu prostředí a odpovídající maximální přípustnou početnost zvěře, která se na daném území bez problémů uživí. Teoreticky je tak zajištěno udržování přiměřených stavů zvěře a systému se nedá na první pohled skoro nic vytknout (únosný stav odpovídá možnostem prostředí a je udržován tak, že se každoročně uloví celý přírůstek, navíc rozdělený mezi obě pohlaví a věkové třídy). Výsledky hospodaření založeného na používání tohoto systému se však značně odchýlily od záměrů jeho tvůrců. Na mnoha místech se nepodařilo udržet početnost zvěře v rozumných mezích, což je nezpochybnitelné při retrospektivním pohledu na vývoj odstřelu a sčítaných stavů. Vedle neochoty a nezájmu některých uživatelů honiteb přistupovat k systému zodpovědně je hlavní příčinou tohoto stavu neschopnost valné většiny uživatelů přesně zjistit početní stav zvěře. Podhodnocení jejích stavů, příp. i nedodržení poměru pohlaví se však brzy projeví v mnohonásobném překročení „papírově“ vykazovaných stavů, jež následně vyprodukují vyšší přírůstek, který je složitější ulovit.
Přes tyto problémy jde o způsob hospodaření, který se v různých modifikacích a s různými výsledky používá řadě jiných států, přičemž některé zkušenosti by mohly být užitečné či inspirativní i pro podmínky naší republiky. Odlišnosti spočívají zejména ve způsobech určení kapacity prostředí (normovaných stavů), v metodikách sčítání zvěře a ve způsobech určení počtu kusů k odstřelu. Základ je ovšem stejný – jde o stanovení přijatelného množství zvěře v prostředí a o každoroční zhodnocení přírůstku a potřebné či reálné výše odstřelu.
U nás kapacitu prostředí uvádí příslušná vyhláška, která je výsledkem dosavadních zkušeností s chovem zvěře. Vychází se z toho, že navržené stavy by měly působit minimální škody. Bohužel však chybí prokazatelně objektivní zhodnocení vlivu různých hodnot početnosti zvěře na lesní prostředí a jasná metodika sčítání zvěře přinášející věrohodný výsledek. Přestože jde o zcela zásadní úkol mysliveckého hospodaření, nebyly k této problematice z našich podmínek publikovány podrobnější materiály. Vypadá to, jako by každý, kdo složí základní zkoušku z myslivosti, byl automaticky odborníkem na sčítání zvěře. O to cennější jsou některé zkušenosti ze zahraničí, kde bylo zpracováno několik poměrně rozsáhlých studií zaměřených na objektivní určení únosných stavů zvěře. Únosné stavy zvěře byly zjišťovány s ohledem na poškozování lesních porostů a význam nabytých poznatků spočívá především v tom, že byly získány na základě exaktně zjištěných dat a údajů o skutečných počtech zvěře.
JELENCI V SEVERNÍ AMERICE
Jedním z nejdůkladnějších výzkumů tohoto typu je studie z Pensylvánie (USA), kde se vědci zabývali stanovením maximálních únosných stavů jelence běloocasého v lesním prostředí (J. Wild. Manage., 1989: 524-532). Pensylvánie má jen o něco málo příznivější klimatické podmínky než střední Evropa, takže získané závěry mohou být cenným vodítkem i pro naše honitby.
Pro výzkum byly vybrány čtyři lokality v nadmořské výšce 550-700 m v listnatých porostech ve věku 60-70 let. Dvě lokality byly zvoleny v lesních oblastech s větším výskytem přirozeného zmlazení pod starým porostem a další dvě v oblastech s více rozvinutým bylinným patrem, kde bylo přirozené zmlazení lesních dřevin z větší části potlačeno. Na každé lokalitě byla postavena obůrka o velikosti 65 ha, která byla rozdělena na čtyři různě velké části. Na všech plochách byly porosty upraveny tak, aby v nich bylo zastoupeno 10 % pasek a kultur s potravní nabídkou pro zvěř a 30 % mladých porostů. Zbytek tvořily nevytěžené mýtní porosty. Toto porostní schéma bylo využito pro podobnost s běžnými lesními porosty, v nichž se intenzivně lesnicky hospodaří. Na dílčí plochy byli vypuštěni jelenci tak, že bylo dosaženo početnosti v přepočtu 39, 77, 154 a 309 kusů na 1000 ha. V každé obůrce byl jednou za dva týdny kontrolován technický stav oplocení a počet zvěře. Pokud došlo k úniku nebo k úhynu zvěře, byl stav doplněn o jiný kus, aby bylo zachováno standardní zatížení prostředí po celou dobu experimentu. Uvnitř každé dílčí oplocenky bylo vytyčeno 60 pokusných plošek o výměře 40 m2 pro sledování okusu dřevin. Vyčleněny byly také kontrolní oplocené plochy, na něž zvěř neměla přístup, a nemohla tak ovlivňovat tamní vegetaci. Pokus trval celkem pět let. Zkusné plošky byly kontrolovány brzy v létě ve třetím a pátém roce. Pozornost byla zaměřena zejména na měření hodnot u přirozeného zmlazení listnatých dřevin.
Autoři podrobně analyzovali vliv početnosti zvěře v jednotlivých obůrkách na hospodářské i ostatní dřeviny. Z výsledků odrůstání zmlazení vyplynulo, že vysoká početnost zvěře (154 a 309 ks/1000 ha) vedla k silnému narušení složení keřového patra a zablokovala odrůstání zejména atraktivních dřevin. Např. v kulturách a mladých porostech s nízkou početností zvěře byly odrůstající dřeviny dvakrát vyšší a vyspělejší než dřeviny rostoucí pod vlivem vyšších stavů zvěře. Vysoce atraktivní dřeviny při vyšší početnosti zvěře po pěti letech zcela zmizely z pokusných ploch, v oblastech s rozvinutým přirozeným zmlazením je zvěř úplně potlačila již ve stádiu semenáčků. I výskyt bylinných druhů se pod vlivem vysoké početnosti zvěře snižoval, a to někdy až na třetinu. Pouze střemcha pozdní (Padus serotina) prokazatelně reagovala nárůstem své početnosti na zvýšený počet zvěře. Zvěř tuto dřevinu nijak nepoškozovala, vyšší stavy zvěře střemše naopak pomohly v jejím rozvoji tím, že potlačily jiné dřevinné druhy.
Vysoká početnost zvěře na sledovaných plochách se projevila nejen na poškození lesa, ale i na mortalitě zvěře v zimním období. Za pět let trvání experimentu uhynulo 57 % zvěře chované v početnosti 309 ks/1000 ha a 33 % zvěře chované v početnosti 154 ks/1000ha. Největší úhyny byly zaznamenány v předjarním období, kdy zvěř již spotřebovala veškeré zimní tukové zásoby a neměla přístup k vegetaci, která se ještě zcela nerozvinula. Ze zvěře chované v nižších početnostech uhynul za dobu pěti let pouze jediný kus. Autoři na základě zjištěných údajů konstatovali, že maximální přípustné stavy zvěře, kdy v dané oblasti nedochází k nadměrnému poškození vegetace, jsou 115 ks/1000 ha. Pro běžné hospodaření byl však tento teoretický počet ovšem zredukován na 60 ks/1000 ha ze tří hlavních důvodů: 1. při plánování se počítalo s jarními stavy, přičemž populace se následně rozroste o kolouchy, 2. byla provedena redukce na menší podíl otevřených ploch s bohatým podrostem, 3. navržené stavy byly zredukovány podle výsledků kontrolních sčítání, které ukázaly, že běžně používaná metodika podhodnocuje o 22 % skutečné stavy zvěře zjištěné kontrolní metodou sčítání trusu. Výsledkem je návrh normovaných stavů, který již zohledňuje i nepřesnost využívané metody sčítání.
Podobnou metodiku použili též autoři studie na ostrově Anticosti (7943 km2) v Kanadě (Oecologia, 2006: 78-88). Ostrov leží 70 km severně od hranice přirozeného výskytu jelence a podmínky v zimě jsou na něm výjimečně tvrdé. Přesto se tam jelenci po vysazení v letech 1896-1897 úspěšně rozmnožili a potlačili původní vegetaci. I v této oblasti byly využity oplocené plochy o velikosti 20 a 40 ha a byl testován vliv početnosti 75, 150, 270, resp. 560 kusů na 1000 ha na zmlazení dřevin. Po jeho vyhodnocení byly jako únosné určeny stavy do 150 kusů jelence na 1000 ha i v těchto málo příznivých podmínkách.
ZKUŠENOSTI Z NIZOZEMSKA
Jako třetí příklad je možné uvést studii z Nizozemských vřesovišť (Biological Conservation, 2002: 65-74), kde byly dlouhodobě udržovány vysoké stavy spárkaté zvěře. Na 1000 ha žilo 96 ks jelení, 32 ks černé, 20 ks srnčí, 80 ks daňčí a 64 ks mufloní zvěře. Celkem tedy 580 ks spárkaté zvěře na 1000 ha (odhadovaná celková živá hmotnost této zvěře 25 880 kg). Protože tyto stavy zvěře vedly k drastickému poškozování dřevin a téměř znemožňovaly obnovu lesa, byly zredukovány přibližně na pětinu. Po redukci zbylo ve sledované oblasti 48 ks jelení, 24 ks černé a 64 ks srnčí zvěře, celkem tedy 136 ks zvěře na 1000 ha (daňčí a mufloní zvěř byla zcela vystřílena). Údaje pocházejí z oblasti o výměře 9000 ha porostlé borovými lesy (60 % plochy) a vřesovišti. Poškození dřevin se sledovalo na párových oplocených a kontrolních plochách o velikosti 40x40 m (obdoba nám známých kontrolních srovnávacích ploch). Po zredukování stavů zvěře došlo k prudkému rozvoji ostružiníku a k výraznému zlepšení odrůstání buku, dubu i borovice v lesním prostředí. Naopak na vřesovištích, která postupně zarůstají lesem, se redukce zvěře na růstu dřevin nijak neprojevila. Snížení početnosti zvěře na přibližně 140 ks/1000 ha stačilo na přirozenou regeneraci borovice a buku. Některé atraktivní listnaté dřeviny však okus nadále omezoval.
Ve všech třech studiích byl zjištěn významný vliv početnosti zvěře na odrůstání přirozeně obnovovaných dřevin a byly ověřeny početní stavy, jejichž udržování postačuje k vývinu bohatého bylinného a keřového patra. Zvyšující se úživnost prostředí následně zvýší i množství zvěře, která se v něm uživí. Dalším významným poznatkem je to, že i při poctivé snaze je početnost zvěře při sčítání podhodnocena.
A CO NAŠE HONITBY?
Pro naše podmínky vyplývá z výše popsaných výzkumů především to, že i běžné lesní prostředí „unese“ poměrně vysoké stavy zvěře v porovnání s těmi, jež jsme zvyklí vykazovat. To platí zejména pro první dva příklady, kdy zvěř navíc neměla možnost v zimě migrovat na příznivější lokality, ani se nemohla napást na polích a loukách mimo les a nikdy neviděla krmelec. Veškerou potravu proto našla jen v porostech dřevin, a přesto byly únosné stavy někde mezi 60 a 150 kusy na 1000 ha. Je zřejmé, že intenzivním přikrmováním je tento počet možné výrazně zvýšit. I v našich podmínkách by tedy mohlo být teoreticky možné udržovat v lese stavy spárkaté zvěře kolem 150 ks na 1000 ha, aniž by se to muselo příliš projevit na poškození dřevin. Přesto je v ČR řada lokalit, kde se podle výkazů vyskytují pouze normované stavy zvěře a stejně je veškeré zmlazení listnatých dřevin zredukováno. To by znamenalo, že naše zvěř je buď extrémně hladová a spotřebuje daleko více přirozené potravy než jelenci v Americe, nebo jsou naše lesy mnohem méně úživné, nebo náš systém sčítání a plánování skutečné stavy podhodnocuje. Ať už je situace ve vašich honitbách jakákoliv, určitě by bylo vhodné věnovat objektivnímu stanovení početnosti zvěře mnohem vyšší pozornost než dosud a změnit zažitý nesoulad mezi skutečností a výkazy. Pravdou ovšem je, že současná legislativa neposkytuje držitelům ani uživatelům honiteb příliš možností jak stav změnit a spíše nutí myslivecké hospodáře vyplňovat vše tak, jak to vyžaduje úřední šiml a znění příslušného předpisu.
Věříme, že myslivecké hospodaření založené na objektivních informacích prospěje nejen zvěři a lesu, ale zlepší i věrohodnost nás myslivců ve společnosti.
Autoři působí v Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně a na Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně.