Chceme mít stavy zvěře ve svých rukách
Ing. David Vaca, Ph.D.
Sčítání zvěře, plánování odstřelu, plnění odstřelu … stále stejná písnička. Zažité postupy, které se každý rok opakují, stejně jako se každoročně oživuje diskuse mezi myslivci a lesníky o stavech zvěře a škodách, které zvěř působí na lese. Zdá se však, že se nic neděje a že konec diskuse je v nedohlednu. Názorové střety na tato témata vždy byly a budou. Je však v pořádku brát tuto situaci jako fakt, který nemá smysl příliš řešit?
Lesníci v sousedním Sasku jsou opačného názoru. V tomto textu přinášíme informace, které u mnoha čtenářů jistě vyvolají „určitý stupeň“ nevole, protože principy, které v přístupu k myslivosti razí s. p. Saské lesy, se v mnohém naprosto neslučují s u nás zažitými postupy. To však není důvodem k nenapsání článku, protože jak záhy zjistíte, řada opatření našich německých kolegů má racionální jádro.STRUČNĚ O SASKU Z POHLEDU LESNICTVÍ A MYSLIVOSTI
Sasko je jednou ze 16 spolkových zemí Německa. Rozkládá se na výměře 18 414 km2 a žijí v něm 4,3 mil. obyvatel. Na jihovýchodě hraničí s ČR, konkrétně s kraji Karlovarským, Ústeckým a Libereckým. Státní hranice vede z velké části ve vrcholových partiích souvislého horského pásma Krušných hor, pokrytých převážně smrkovými porosty. Od Krušných hor se směrem na severozápad terén svažuje do nížinných oblastí, kde lesa ubývá a zvyšuje se podíl zemědělsky obdělávané krajiny. Na severozápadě země je zastoupení lesů vyšší díky lesním porostům v Lužici.
Lesy v Sasku pokrývají celkem 516 572 ha půdy, což představuje lesnatost území 28 %. Z hlediska vlastnictví zaujímají největší podíl soukromé lesy – 193 469 ha (37,5 %) a hned za nimi lesy patřící saskému státu – 193 331 ha (37,4 %). Zbytek tvoří lesy ostatních vlastníků. O lesy ve vlastnictví Svobodného státu Sasko pečuje s. p. Saské lesy, které disponuje též právem myslivosti.
Základními právními normami pro výkon myslivosti v Sasku jsou spolkový zákon o myslivosti a zemský zákon o myslivosti. Minimální výměra honiteb je 75 ha (honitba vlastní), resp. 250 ha (honitba společenstevní). Z celkové rozlohy honební plochy 1,48 mil. ha tvoří 74 % společenstevní honitby, 13 % vlastní honitby a 13 % režijní honitby Saských lesů. Myslivost řídí zemské ministerstvo životního prostředí a zemědělství, jeho prodlouženou rukou jsou okresní úřady.
Z pohledu myslivecké spolkové činnosti je v Sasku nejdůležitější Saský zemský myslivecký spolek (součást Německého mysliveckého svazu). Spolek má přibližně 6800 členů, což představuje asi 80 % držitelů loveckých lístků v Sasku. Roční členský poplatek činí 40-60 eur. Náplň práce zemského mysliveckého spolku je obdobná jako u naší českomoravské myslivecké jednoty.
V honitbách celého Saska bylo v mysliveckém roce 2005/2006 uloveno 4304 kusů jelení, 444 kusů daňčí, 35 222 kusů srnčí, 22 508 kusů černé a 750 kusů mufloní zvěře. Úlovky některých dalších druhů zvěře: zajíc – 1054 kusů, jezevec – 1683 kusů, liška – 26 583 kusů, kuna skalní – 2311 kusů, bažant – 541 kusů, kachny – 8618 kusů, husy 1039 kusů. Za pozornost stojí úlovky psíka mývalovitého (640 kusů), mývala severního (326 kusů), norka amerického (106 kusů) a též krkavcovitých (celkem 5177 kusů).
ROLE MYSLIVOSTI U STÁTNÍHO PODNIKU SASKÉ LESY
V r. 2006 byl zemskou vládou v Sasku založen podnik Saské lesy, obdoba našich Lesů české republiky, s. p. Je řízen zemským ministerstvem životního prostředí a zemědělství a má dvoustupňovou organizační strukturu: ředitelství a 15 lesních správ. Území spravované lesními správami se člení na revíry, a to revíry státní (celkem 125, průměrná výměra 1500 ha) a revíry jiných vlastníků, kteří svěřili jejich správu Saským lesům (celkem 95, průměrná výměra 3000 ha).
Jak již bylo uvedeno, Saské lesy obhospodařují přibližně necelou třetinu lesní půdy v zemi. Jde především o monokulturní smrkové porosty pokrývající Krušné hory. V nižších polohách má významné zastoupení borovice. Mezi hlavní strategické cíle saských lesníků patří postupná přeměna současných jehličnatých lesů v horách na lesy smíšené s bukem a jedlí, přičemž zásadním faktorem majícím vliv na uskutečnění této přeměny a zvýšení podílu přirozené obnovy jsou podle dr. Dirka-Rogera Eisenhauera z ředitelství s. p. Saské lesy vysoké početní stavy spárkaté zvěře (v podmínkách Krušných hor zejména jelení). Hlavní příčinou nadměrných škod působených jelení zvěří jsou její vysoké stavy (současný odhad 60 kusů na 1000 ha) a rovněž její neustálé zneklidňování, především v důsledku loveckých aktivit.
Saské lesy přistupují k myslivosti ve svých režijních honitbách (celková výměra přibližně 195 000 ha) jako k velmi důležitému nástroji efektivního řešení přeměny lesa, ke snížení škod na lese atd. Při tom však nepřehlížejí ani ekonomickou stránku věci – sledují se náklady na myslivost (včetně nákladů na ochranu proti škodám působeným zvěří) a výnosy z ní plynoucí, s cílem dosažení ziskovosti.
OD R. 2002 PODLE NOVÝCH PRAVIDEL
Za důležitý vypovídající údaj o stavu lesa považují Saské lesy procento stromů nově poškozených loupáním. V r. 1995 bylo novým loupáním poškozeno 1,5 % jedinců, ale v r. 1998 přes intenzivní lovecký tlak jiÏ 4 % a v r. 2002 celkem 3 % nových jedinců. Tento fakt vyvolal u podniku velkou diskusi nad systémem lovu. Bylo konstatováno, že tradiční individuální způsoby lovu jsou málo účinné, nevedou k potřebnému snižování stavů zvěře a vytvářejí permanentní lovecký tlak na zvěř v průběhu celého roku. V důsledku toho se zvěř zdržuje v mlazinách či na okrajích porostů a poškozuje les.
V r. 2002 proto podnik přepracoval pravidla pro provozování myslivosti ve svých honitbách, která jsou v mnohém diametrálně odlišná od přístupu k nakládání s honitbami u LČR. Zatímco u nás LČR většinu vlastních honiteb pronajímají, Saské lesy již od začátku 90. let nepronajímají nic, ale zájemcům o lov prodávají povolenky
k lovu (systém převzatý z některých západoněmeckých spolkových zemí). Jde tedy spíše o licenční způsob lovu. Podle dr. Eisenhauera bylo rozhodnutí nepronajímat honitby zcela zásadní, protože státní podnik si tím zachoval dominantní vliv na myslivecké hospodaření. „Pokud honitbu na deset let pronajmete, můžete se dostat do problému s dodržováním smlouvy, byť je jakkoliv dobře napsána,“ říká dr. Eisenhauer. „Proto jsme zvolili jiný přístup ke komerčnímu využití myslivosti.“
Povolenka k lovu na rok stojí v honitbách s jelení zvěří 500 eur a v honitbách s drobnou a srnčí zvěří 350 eur. Za paušální poplatek může lovec ve vymezeném úseku
honitby (přibližně 150 ha nebo podle nařízení lesní správy) lovit veškerou zákonem povolenou zvěř a má možnost odkoupit i získanou zvěřinu. V uplynulém roce evidovaly Saské lesy téměř 800 těchto poplatkových lovců (491 v honitbách s jelení zvěří a 303 se zvěří drobnou a srnčí). Protože cílem podniku je snížit stavy spárkaté zvěře, snaží se lovce finančně motivovat k plnění plánu lovu. Od r. 2002 se od v pořadí šestého uloveného kusu jakékoliv spárkaté zvěře po částech vrací roční poplatek, přičemž kdo splní celý plán lovu (kolem 25 kusů) ve vyhrazeném úseku, dostane zpět celý poplatek. V r. 2005 získalo celý poplatek zpět 18 lovců a částečně 239 lovců z honiteb s jelení zvěří, resp. 5 a 98 z honiteb se zvěří srnčí a drobnou. Od
r. 2007 se finanční motivace vztahuje jen k jelení, srnčí a lokálně k daňčí zvěři.
Roční výnos z hektaru honební plochy se pohybuje od 3 do 7 eur bez nákladů na ochranu proti zvěři. „Někomu se to může zdát málo, protože za pronájem by se získalo více peněz. Je to ale jen zdánlivé,“ upozorňuje dr. Eisenhauer. „V případě pronájmu sice získáte relativně slušné peníze na ruku, ale ztratíte přinejmenším část vlivu na dění v honitbě. Navíc oddělujete přímý výnos z myslivosti od celkových
nákladů. Pokud vzrostou stavy zvěře, což je u pronajímaných honiteb velmi pravděpodobné, protože nájemce chce mít dostatek loveckých možností, narostou
náklady na ochranu lesa, budou vznikat škody atd. V konečném důsledku tedy více ztratíte než získáte.“
Jelení zvěř se loví od 1. srpna do 31. prosince (dříve se lovila i v červnu, červenci, lednu a únoru). V případě potřeby je lov prodloužen do konce ledna. Přístup Saských lesů k lovu je velmi liberální, rozhodující je splnění plánu lovu podle pohlaví a věkové struktury. U jelenů se např. trofejová kvalita či chovná hodnota v našem pojetí zohledňuje u Saských lesů výrazně méně, rozhodnutí, zda stisknout spoušť, je na základû velmi zjednodušených pravidel ponecháno na lovci a jeho etice. Sleduje se pouze věková struktura a poměr pohlaví. Základním cílem je dosažení rovnováhy mezi stavy zvěře a lesa. Sčítání zvěře pro účely stanovení výše odstřelu se neprovádí, jediným kriteriem je trend ve vývoji stavu lesa a poměr k minulému plánu lovu (stav lesa se zlepšuje – stagnuje – zhoršuje, odstřel je třeba snížit – zachovat – zvýšit). Kontrola početních stavů spárkaté zvûfie obecnû probíhá pomocí zpětného propočtu. Protože se do statistiky odstřelu uvádí nejen lov mláďat, ale i samic v druhém roce života a ročních samců, lze zpětným propočtem poměrně přesně kontrolovat přírůstek a účinnost lovu.
Plán lovu se stanovuje na tři roky na základě výsledků inventarizace škod působených zvěří, prováděné rovněž v tříletých intervalech. Podle pravidel Saských lesů představuje únosný stav 1 % jedinců poškozených loupáním a 20 % okusem. Přitom je třeba říci, že 1 % loupání v Sasku bylo vyčísleno na škodu vlivem postupného znehodnocení dřeva na přibližně jeden milion eur. „Skutečně objektivně plánovat lov je téměř nemožné. Na nevyhnutelnost náhrady „stacionárního chovu zvěře“ lovem na biocenotickém základě upozornil již např. prof. Bubeník na začátku 70. let minulého století. V tomto smyslu považuji náš systém za kompromisní řešení, přičemž získáváme exaktní evidenci struktury odstřelu,“ říká dr. Eisenhauer.
LOVECKÁ STRATEGIE
Změna nastala i v „lovecké strategii“. Od r. 2002 je zakázáno lovit holou zvěř v noci za úplňku, protože je to neúčinné a dochází k velkému zneklidňování zvûfie, která
zůstává co nejdéle v krytu, kde působí škody. Cílem změny je ovlivnit denní rytmus zvěře tak, aby se co nejvíce blížil přirozenému, tj. aby zvěř vycházela na pastviny a tam získávala potravu podle svých potřeb.
V jeleních honitbách se nesmí vnadit černá zvěř. Na vnadištích se podle dr. Eisenhauera loví zpravidla v noci, takže dochází ke zneklidňování jelení zvěře lovci procházejícími honitbou.
Z důvodu efektivity vynaloženého času podporují Saské lesy společné lovy. Jde jak o naháňky, o nichž ještě bude řeč, tak o „společné čekané“ za účasti více lovců (v některých případech až 30-40 osob najednou). Naopak se neloví šoulačkou, opět kvůli snížení zneklidňování zvěře.
Posedy pro společný lov se často staví do tyčkovin, příp. do mlazin s hvězdicovitě vyřezanými linkami, nebo do náletů a podsadeb. Je snaha lovit zvěř na jejích ochozech, po nichž v klidu a poměrně pomalu opouští kryt během společných lovů.
Na pastevních plochách je lov omezen, aby zvěř mohla v klidu přijímat potravu a neškodila v lese. K lovu Saské lesy přistupují velmi pragmaticky: přísně trvají na dodržování zákonných a etických zásad při lovu, ale jinak lovce téměř v ničem neomezují.
Efektivním prostředkem snižování stavů spárkaté zvěře se v honitbách s příhodnými podmínkami staly velké naháňky se slíděním, na nichž se během několika hodin uloví více kusů než při tradičních způsobech lovu (přepočteno na počet návštěv na ulovení jednoho kusu). V honitbě navíc dochází k menšímu zneklidňování zvěře. Naháńky se pořádají nejčastěji od října do prosince na výměrách v průměru kolem 1000 ha, s účastí několika desítek střelců. Loví se veškeré druhy spárkaté zvěře. Lovci jsou rozsazeni jak na stálých, tak na mobilních posedech. Vše je velmi pečlivě připraveno a řízeno. Jednou ze základních podmínek úspěchu jsou dobří psi. Podnik je ochoten zaplatit za účast na naháňce „soukromému“ psovodovi s kvalitně vycvičenými psy (je potřeba přibližně jeden pes na 30 ha lesa). „Trvalo nám určitou dobu, než jsme naše lidi přesvědčili o smysluplnosti toho způsobu lovu. Nyní, když vidí, že se výsledky dostavují, tento způsob respektují,“ tvrdí dr. Eisenhauer.
Z hlediska dosažení vytčených cílů mají podle dr. Eisenhauera pro Saské lesy význam „hegegemeinschafty“, obdoby našich oblastí chovu zvěře. Na jejich jednání pravidelně docházejí zástupci státních lesů a vysvětlují myslivcům postoje podniku. „Tam, kde tyto oblasti nejsou, je třeba je zakládat a aktivně komunikovat s místními myslivci. Pod hlavičkou oblasti chovu lze sestavovat pružné skupinové plány lovu, reagovat na migrace zvěře během roku atd. Myslivci, kteří se do těchto aktivit zapojují, dokazují, že mají zájem společně řešit současné problémy. A naopak – státní lesy prokazují, že uznávají smysl této platformy a její význam pro lesnictví a myslivost.“
JAKÁ JE SOUČASNÁ SITUACE A ČEHO SE DOSÁHLO?
Již bylo zmíněno, že za současným přístupem k regulaci početních stavů především jelení zvěře stojí u Saských lesů vliv na přeměnu lesa a vysoké škody. Stavy jelení zvěře se v uplynulých desetiletích prudce zvyšovaly. Zatímco v r. 1965 bylo v režijních honitbách uloveno kolem 500 kusů jelení zvěře, na počátku 90. Let se lovilo již téměř 6000 kusů. Odstřel následně klesl a od r. 2000 se pohybuje na stabilně vysoké úrovni 4300-4800 kusů.
Přes trvalý tlak na zvýšení odstřelu se však stavy jelení zvěře po r. 2002 výrazněji nesnížily, celkový odstřel v posledních pěti letech víceméně stagnuje. Zdá se, že se daří lovit přírůstek, ale to podle dr. Eisenhauera při současných stavech nestačí. Jedním z důvodů tohoto stavu je fakt, že režijní honitby spolu často nesousedí, jsou mozaikovitě rozloženy a vlastníci či nájemci ostatních honiteb mohou mít (a často mají) na stavy zvěře a myslivost zcela jiný názor. Tyto honitby jsou pak zásobárnou zvěře. Početní stav jelení zvěře, k němuž by se ředitelství Saských lesů chtělo dopracovat, je 1-2 kusy zvěře na 100 ha. V současné době je zvěře odhadem přinejmenším třikrát více, ale existují výrazné regionální rozdíly. V mnoha oblastech ve správě Saských lesů se smrk a buk sice zmlazují a odrůstají bez ochrany, ale na hřebenech Krušných hor a u hranic s ČR stále dochází u buku k silnému poškozování zvěří. Ostatní listnáče a jedli je třeba nadále oplocovat.
Naši myslivci, kteří by se zajímali o trofejovou kvalitu zvěře z honiteb Saských lesů, se toho moc nedozvědí. Trofej je totiž podle dr. Eisenhauera jednou z posledních věcí, které se sledují. Podobně odlišný názor ve srovnání s naší republikou je i na další zavedené principy myslivosti. Saské lesy např. prosazují velmi restriktivní přístup k péči o zvěř. V zimním období je zvěř jen minimálně přikrmována, a to pouze senem. Opatření, jako jsou přezimovací obrky, zvěřní políčka nebo předkládání antiparazitárních přípravků zvěři, se nepoužívají vůbec. Dochází pouze k extenzivní
péči o louky poskytující přirozenou pastvu. Nejdůležitější je podle dr. Eisenhauera, aby zvěř měla v zimě klid. „Je přece fyziologicky přizpůsobena i na tvrdé zimy.“ „Jestliže si chceme v našich honitbách zachovat vliv na stavy zvěře a její působení na les, nedovedu si zatím představit jinou cestu, než tu, pro niž jsme se rozhodli, přičemž je třeba systematicky ji rozvíjet na základě známých i nových poznatků z biologie jelení zvěře,“ hodnotí situaci dr. Eisenhauer. „Pokud jsou naším cílem zdravé lesy s přiměřenými stavy zvěře, je námi zvolená cesta jediným řešením, jak toho dosáhnout. Mnozí myslivci nám náš způsob obhospodařování zvěře vyčítají. Kromě faktu, že pěstování zdravého lesa nám ukládá lesní zákon, by si však měli uvědomit, že v současnosti je velký tlak ochránců přírody a veřejnosti na lesníky a myslivce ve vztahu k činnostem, které v krajině vykonávají, resp. jak je vykonávají. Proč to říkám? Také proto, že se objevuje názor, že to, co dnes dělají lesníci či myslivci, by – přinejmenším u státních lesů – mohli vykonávat jiní ... Trvám na lovu na biocenotickém základě.“