Rovný, nerovný – chovný, nebo průběrný?
Pavel Scherer
Trofeje srnců jsou pro myslivce nejen trvalou vzpomínkou na zážitek spojený s lovem, ale především indikátorem kondice zvěře, její vitality, zdravotního stavu a celkové konstituce. Taktéž vypovídají o úrovni myslivecké péče o zvěř, o provádění průběrného odstřelu, o poměrech mezi početními stavy a věkovou strukturou. V neposlední řadě ukazují na úroveň životního prostředí a genetického založení zvěře. V tomto článku se zaměřím na určování chovnosti srnců v našich honitbách podle architektoniky paroží.
Na okresních přehlídkách trofejí vedou návštěvníci z řad myslivců četné diskuze o tom, zda „nositel“ těch či oněch parůžků byl průběrný, nebo nikoliv. Každý myslivec, který jde lovit srnce, by měl dobře znát kritéria chovnosti pro přidělování červených bodů v určitém okrese. Při návštěvě přehlídek si často všímám, že zeleným bodem jsou označeny parůžky mladých, trofejově silných srnců převážně II. věkové třídy, pouze za to, že jde o nerovné šesteráky, nebo protože mají jednu z výsad kratší, což neodpovídá chovným kritériím. Mnohokrát jde o srnce přesahující v trofeji i 90 b. CIC (obr. 1-7). Na druhé straně srnci téhož věku, slabí šesteráci s tenkými lodyhami a pučnicemi, sotva šedesátibodoví, jsou označeni za chovné (obr. 6). Posuzování chovnosti takových srnců – rovných a nerovných šesteráků – podle jediné chybějící výsady je nelogické.
NEROVNOST PARŮŽKŮ VERSUS CHOVNÁ KRITÉRIA
V jednom ze svých předchozích příspěvků jsem doložil, že k vzniku „nerovnosti“ parůžků stačí, když si srnec v době shazování urazí jeden z parůžků. Pučnici během krátké doby překryje kožní val a vzápětí z ní začne vyrůstat nový parůžek. Druhá pučnice, na níž může být v té době ještě „starý“ parůžek, již nemůže dohnat několikadenní ztrátu a vytvoří lodyhu např. bez jedné z výsad, s náznakem puku apod. Je tedy zřejmé, že růst parůžků z mozku je řízen asynchronně. Přesně taková situace nastala ve druhém roce života mého srnce Honzy (obr. 8a-c): parůžky shodil v časovém odstupu a další rok z něj byl nerovný šesterák. Chtěl by snad někdo říci, že mladý a trofejově silný srnec, jako je Honza, by byl za nerovnost parůžků označen za průběrného? Ano – stát se mu to ve třetím roce života, v němž by měl být podle kritérií již rovným šesterákem s výsadami dlouhými minimálně 2,5 cm, byl by označen za průběrného. To je ale přece demagogie! V dalším roce života (obr. 9) po časově synchronizovaném shození parůžků nasadí tito srnci opět rovného šesteráka, jak se také u Honzy stalo a k čemuž je ostatně většina srnců geneticky naprogramována.
Abych čtenářům dokázal, že nejde jen o náhodný a ojedinělý případ, připojuji fotografie shozů jiného srnce chovaného v zajetí. Ve druhém roce života také shodil jeden z parůžků rovného šesteráka dříve než druhý a ve třetím roce nasadil již nerovného šesteráka s krátkou zadní výsadou, nevyhovující chovným kritériím (obr. 11a). Ve čtvrtém roce opět nasadil rovného šesteráka (křižáka; obr. 11b). Časový rozdíl mezi shozením parůžků byl osm dní. Vím, že vyfotografovaný křižák není ideálním příkladem chovného srnce, ale dokazuje mé tvrzení, že nerovnost parůžků může být v konkrétním roce jen dočasná.
Dalším příkladem střídání nerovnosti parůžků je můj – již popsaný – letos čtyřletý srnec Honza. Chronologický vývoj jeho parůžků v minulých letech byl následující: jako roček nasadil rovného šesteráka, jako dvouletý nerovného šesteráka, jako tříletý opět rovného šesteráka (obr. 10) a jako čtyřletý nerovného dvanácteráka (obr. 12j). Současné parůžky nerovného dvanácteráka s velice zajímavou architektonikou nevznikly, jak by se mnohým mohlo zdát, jako následek mechanického poranění v době růstu. Jako důkaz připojuji fotodokumentaci růstu těchto parůžků, pořízenou přibližně v týdenních periodách (obr. 12a-j). Mezi mysliveckou veřejností je totiž dlouhodobě zakořeněn názor, že abnormální parůžky nebo bohatě členěné lodyhy způsobuje jejich mechanické poranění v době růstu nebo jde o nežádoucí dědičnou dispozici určitého jedince. Jak je však zřejmé, nemusí to být vždy pravda. Podle současných kritérií chovnosti by byly Honzovy parůžky na přehlídce označeny za průběrné kvůli jejich nežádoucí architektonice (není to rovný šesterák s výsadami dlouhými minimálně 3 cm, jak by se jinak od chovného srnce v tomto věku očekávalo). Snad ve všech honitbách se promíjí nebo povoluje lovit srnce s abnormálními parůžky bez ohledu na jeho věk, konstituci či jinak vyjádřenou chovnou hodnotu. Pokud by srnec, jako je Honza, s jeho současnými parůžky žil ve volné honitbě, měl by pramalou šanci dožít se dalšího roku života, a to i přes svůj dosud nízký biologický věk. Z hlediska genetiky a předání parožních dispozic dalším generacím by však bylo velkou chybou takového srnce ulovit.
Z výše popsaného tedy vyplývá, že nerovnost parůžků nemusí být dědičná, ale může být způsobena nesjednocenou časovou synchronizací shazování parůžků v určitém roce (obr. 8a-c, obr. 9, obr. 11a-b) či jinými, těžko odhadnutelnými faktory ovlivňujícími parožení. Podle mého názoru a získaných zkušeností by se při odstřelu srnců mělo k nerovnosti parůžků přihlížet pouze okrajově, a to i v případech, že srnec v příslušném roce nemá výsady odpovídající chovným kritériím. Při průběrném odstřelu bych pohlížel z hlediska věku na celkový objem parůžků, což by se mělo stát vždy prioritou při posuzování chovnosti srnce. Tímto poznatkem si dovoluji apelovat na členy hodnotitelských komisí, aby se zamysleli nad chovnými kritérii srnců, posoudili je, a podle okresu, v němž takové zkušenosti s těmito srnci také mají, částečně kritéria upravili. Neměl by to být zásadní problém.
Dostal jsem otázku, jak poznávat silné a nerovné srnce podle let, tedy mezi pátým a šestým rokem života, kde již končí všeobecně hranice chovnosti. Samozřejmě je to složitější než správně posoudit průběrného srnce I. věkové třídy. Obzvlášť důkladně musíme vyhodnotit všechna kritéria věku srnce (celková konstituce postavy, síla krku, čelní maska, výraz obličeje, parůžky, chování srnce, přebarvování aj.), která jsem se pokusil popsat v jednom z minulých příspěvků. Je zřejmé, že takové srnce by měli lovit pouze zkušení myslivci, kteří znají danou problematiku, pravidelně chodí do honitby a dokáží správně posoudit chovnou hodnotu srnců. Byla by škoda vyřadit kvalitní silné srnce z chovu jen kvůli nerovnosti parůžků a čekat, že ti slabí, podle pravidel však chovní, převedou na své potomstvo lepší genetický potenciál. Toho bychom se asi nikdy nedočkali. Již dlouhou dobu je prokázáno, že většina trofejově nejsilnějších kusů v našich honitbách představuje zároveň nejkvalitnější zvěř v celé srnčí populaci. Jejich trvalým neuváženým odstraňováním z honiteb, zvláště před říjí, bráníme přenosu nejcennějších genetických dat na další generace.
Nikdo o sobě nemůže říci, že je v lovu průběrných srnců neomylný, každý někdy chybuje. Jde o to, jak často se to stává. Spousty trofejí silných a mladých srnců, které jsou na přehlídkách označeny červeným bodem, svědčí buď o neznalosti provádění průběrného odstřelu v návaznosti na chovnou hodnotu kusu, ale spíše po touze o trofeji. V hlavách převážné většiny takových lovců se při pohledu na objemné parůžky „nastartují“ myšlenkové pochody a začne bilancování: takovou trofej ve své sbírce ještě nemám, pokud ho teď nestřelím já, zajisté ho střelí sousedé nebo se v období říje nějak „ztratí“ či padne za oběť pytlákovi. Sebezapření a etika by však měly v těchto případech vždy zvítězit.
JAK S ROČNÍMI ŠPIČÁKY?
Stálou polemiku u myslivecké veřejnosti vyvolává téma ročních špičáků s výškou parůžků do 10 cm. Šetřit je, či nikoliv? Na toto téma bylo již mnoho napsáno, a přesto se stále
vracíme k diskusi. Odpověď na otázku by měli znát především myslivci z honiteb či z okresů, kde mají převahu, nebo naopak nedostatek takových špičáků.
Při posuzování chovnosti srnců, zejména ročků, je třeba přihlížet také ke kvalitě místní populace a obecně k parožení v příslušném roce. Pokud chceme zachovat odpovídající zastoupení věkových tříd, bez vyřazení určitého podílu nejslabších ročních srnců to nepůjde. Před odstřelem by bylo dobré seřadit si v paměti podle kvality všechny ročky (od nejhůře založených až po nejnadějnější), které jsme toho roku v honitbě viděli. Podle toho, kolik mladých srnců je plánováno k odstřelu, je třeba ze stavu vyřadit potřebný počet těch nejslabších. Bylo by zásadní chybou vyřazovat dobré ročky a špatné nechávat ve stavu v klamné naději, že snad v budoucnu budou „dobrými“ srnci. Na druhé straně je pravda, že podle chovných kritérií našeho okresu Blansko je špičák s délkou lodyh od 5 do 10 cm sice hodnocen jako průběrný, ale do budoucna to nemusí být špatný srnec. Pokud má přinejmenším částečné genetické dispozice a pučnice dorostlé do průměru alespoň 10 mm, je možné, že ztrátu v parožení může v dalších příznivých letech „dohnat“. Mnou chovaný srnec Joklík měl jako roček pučnice o průměru 10 mm a vyrostl z něj „slušný“ srnec. Nikdo z myslivců přitom nemůže zcela s jistotou určit, co způsobilo „opoždění“. Může to být nepříznivý rok pro parožení, dlouhá a tuhá zima, málo slunečního svitu, špatná výživa, ztráta matky či invaze parazitů.
O problému napadení parazity jsem se zmínil ve svém loňském příspěvku. Ruku na srdce: kolik poctivých myslivců odebralo u svých krmelišť vzorky trusu a odneslo je ke koprologickému vyšetření? Myslím, že jich není moc. Potom se divíme, proč někteří srnci špatně paroží, přestože je přikrmujeme kvalitně a pravidelně. Každoroční antiparazitární akce dokáže více či méně eliminovat invazi vnitřních parazitů. Letošní neobvykle teplé zimní počasí však ve volných honitbách zkomplikovalo důkladné předkládání antiparazitárních přípravků. Chybějící sněhová pokrývka, vysoké denní i noční teploty a dostupnost velkého množství přirozené potravy způsobily, že zvěř málo navštěvovala krmná zařízení a předložená krmiva brala nedostatečně. Věřme, že příští rok bude pro efektivní antiparazitární akci příznivější.
Trofeje srnců jsou pro myslivce nejen trvalou vzpomínkou na zážitek spojený s lovem, ale především indikátorem kondice zvěře, její vitality, zdravotního stavu a celkové konstituce. Taktéž vypovídají o úrovni myslivecké péče o zvěř, o provádění průběrného odstřelu, o poměrech mezi početními stavy a věkovou strukturou. V neposlední řadě ukazují na úroveň životního prostředí a genetického založení zvěře. V tomto článku se zaměřím na určování chovnosti srnců v našich honitbách podle architektoniky paroží.
Na okresních přehlídkách trofejí vedou návštěvníci z řad myslivců četné diskuze o tom, zda „nositel“ těch či oněch parůžků byl průběrný, nebo nikoliv. Každý myslivec, který jde lovit srnce, by měl dobře znát kritéria chovnosti pro přidělování červených bodů v určitém okrese. Při návštěvě přehlídek si často všímám, že zeleným bodem jsou označeny parůžky mladých, trofejově silných srnců převážně II. věkové třídy, pouze za to, že jde o nerovné šesteráky, nebo protože mají jednu z výsad kratší, což neodpovídá chovným kritériím. Mnohokrát jde o srnce přesahující v trofeji i 90 b. CIC (obr. 1-7). Na druhé straně srnci téhož věku, slabí šesteráci s tenkými lodyhami a pučnicemi, sotva šedesátibodoví, jsou označeni za chovné (obr. 6). Posuzování chovnosti takových srnců – rovných a nerovných šesteráků – podle jediné chybějící výsady je nelogické.
NEROVNOST PARŮŽKŮ VERSUS CHOVNÁ KRITÉRIA
V jednom ze svých předchozích příspěvků jsem doložil, že k vzniku „nerovnosti“ parůžků stačí, když si srnec v době shazování urazí jeden z parůžků. Pučnici během krátké doby překryje kožní val a vzápětí z ní začne vyrůstat nový parůžek. Druhá pučnice, na níž může být v té době ještě „starý“ parůžek, již nemůže dohnat několikadenní ztrátu a vytvoří lodyhu např. bez jedné z výsad, s náznakem puku apod. Je tedy zřejmé, že růst parůžků z mozku je řízen asynchronně. Přesně taková situace nastala ve druhém roce života mého srnce Honzy (obr. 8a-c): parůžky shodil v časovém odstupu a další rok z něj byl nerovný šesterák. Chtěl by snad někdo říci, že mladý a trofejově silný srnec, jako je Honza, by byl za nerovnost parůžků označen za průběrného? Ano – stát se mu to ve třetím roce života, v němž by měl být podle kritérií již rovným šesterákem s výsadami dlouhými minimálně 2,5 cm, byl by označen za průběrného. To je ale přece demagogie! V dalším roce života (obr. 9) po časově synchronizovaném shození parůžků nasadí tito srnci opět rovného šesteráka, jak se také u Honzy stalo a k čemuž je ostatně většina srnců geneticky naprogramována.
Abych čtenářům dokázal, že nejde jen o náhodný a ojedinělý případ, připojuji fotografie shozů jiného srnce chovaného v zajetí. Ve druhém roce života také shodil jeden z parůžků rovného šesteráka dříve než druhý a ve třetím roce nasadil již nerovného šesteráka s krátkou zadní výsadou, nevyhovující chovným kritériím (obr. 11a). Ve čtvrtém roce opět nasadil rovného šesteráka (křižáka; obr. 11b). Časový rozdíl mezi shozením parůžků byl osm dní. Vím, že vyfotografovaný křižák není ideálním příkladem chovného srnce, ale dokazuje mé tvrzení, že nerovnost parůžků může být v konkrétním roce jen dočasná.
Dalším příkladem střídání nerovnosti parůžků je můj – již popsaný – letos čtyřletý srnec Honza. Chronologický vývoj jeho parůžků v minulých letech byl následující: jako roček nasadil rovného šesteráka, jako dvouletý nerovného šesteráka, jako tříletý opět rovného šesteráka (obr. 10) a jako čtyřletý nerovného dvanácteráka (obr. 12j). Současné parůžky nerovného dvanácteráka s velice zajímavou architektonikou nevznikly, jak by se mnohým mohlo zdát, jako následek mechanického poranění v době růstu. Jako důkaz připojuji fotodokumentaci růstu těchto parůžků, pořízenou přibližně v týdenních periodách (obr. 12a-j). Mezi mysliveckou veřejností je totiž dlouhodobě zakořeněn názor, že abnormální parůžky nebo bohatě členěné lodyhy způsobuje jejich mechanické poranění v době růstu nebo jde o nežádoucí dědičnou dispozici určitého jedince. Jak je však zřejmé, nemusí to být vždy pravda. Podle současných kritérií chovnosti by byly Honzovy parůžky na přehlídce označeny za průběrné kvůli jejich nežádoucí architektonice (není to rovný šesterák s výsadami dlouhými minimálně 3 cm, jak by se jinak od chovného srnce v tomto věku očekávalo). Snad ve všech honitbách se promíjí nebo povoluje lovit srnce s abnormálními parůžky bez ohledu na jeho věk, konstituci či jinak vyjádřenou chovnou hodnotu. Pokud by srnec, jako je Honza, s jeho současnými parůžky žil ve volné honitbě, měl by pramalou šanci dožít se dalšího roku života, a to i přes svůj dosud nízký biologický věk. Z hlediska genetiky a předání parožních dispozic dalším generacím by však bylo velkou chybou takového srnce ulovit.
Z výše popsaného tedy vyplývá, že nerovnost parůžků nemusí být dědičná, ale může být způsobena nesjednocenou časovou synchronizací shazování parůžků v určitém roce (obr. 8a-c, obr. 9, obr. 11a-b) či jinými, těžko odhadnutelnými faktory ovlivňujícími parožení. Podle mého názoru a získaných zkušeností by se při odstřelu srnců mělo k nerovnosti parůžků přihlížet pouze okrajově, a to i v případech, že srnec v příslušném roce nemá výsady odpovídající chovným kritériím. Při průběrném odstřelu bych pohlížel z hlediska věku na celkový objem parůžků, což by se mělo stát vždy prioritou při posuzování chovnosti srnce. Tímto poznatkem si dovoluji apelovat na členy hodnotitelských komisí, aby se zamysleli nad chovnými kritérii srnců, posoudili je, a podle okresu, v němž takové zkušenosti s těmito srnci také mají, částečně kritéria upravili. Neměl by to být zásadní problém.
Dostal jsem otázku, jak poznávat silné a nerovné srnce podle let, tedy mezi pátým a šestým rokem života, kde již končí všeobecně hranice chovnosti. Samozřejmě je to složitější než správně posoudit průběrného srnce I. věkové třídy. Obzvlášť důkladně musíme vyhodnotit všechna kritéria věku srnce (celková konstituce postavy, síla krku, čelní maska, výraz obličeje, parůžky, chování srnce, přebarvování aj.), která jsem se pokusil popsat v jednom z minulých příspěvků. Je zřejmé, že takové srnce by měli lovit pouze zkušení myslivci, kteří znají danou problematiku, pravidelně chodí do honitby a dokáží správně posoudit chovnou hodnotu srnců. Byla by škoda vyřadit kvalitní silné srnce z chovu jen kvůli nerovnosti parůžků a čekat, že ti slabí, podle pravidel však chovní, převedou na své potomstvo lepší genetický potenciál. Toho bychom se asi nikdy nedočkali. Již dlouhou dobu je prokázáno, že většina trofejově nejsilnějších kusů v našich honitbách představuje zároveň nejkvalitnější zvěř v celé srnčí populaci. Jejich trvalým neuváženým odstraňováním z honiteb, zvláště před říjí, bráníme přenosu nejcennějších genetických dat na další generace.
Nikdo o sobě nemůže říci, že je v lovu průběrných srnců neomylný, každý někdy chybuje. Jde o to, jak často se to stává. Spousty trofejí silných a mladých srnců, které jsou na přehlídkách označeny červeným bodem, svědčí buď o neznalosti provádění průběrného odstřelu v návaznosti na chovnou hodnotu kusu, ale spíše po touze o trofeji. V hlavách převážné většiny takových lovců se při pohledu na objemné parůžky „nastartují“ myšlenkové pochody a začne bilancování: takovou trofej ve své sbírce ještě nemám, pokud ho teď nestřelím já, zajisté ho střelí sousedé nebo se v období říje nějak „ztratí“ či padne za oběť pytlákovi. Sebezapření a etika by však měly v těchto případech vždy zvítězit.
JAK S ROČNÍMI ŠPIČÁKY?
Stálou polemiku u myslivecké veřejnosti vyvolává téma ročních špičáků s výškou parůžků do 10 cm. Šetřit je, či nikoliv? Na toto téma bylo již mnoho napsáno, a přesto se stále
vracíme k diskusi. Odpověď na otázku by měli znát především myslivci z honiteb či z okresů, kde mají převahu, nebo naopak nedostatek takových špičáků.
Při posuzování chovnosti srnců, zejména ročků, je třeba přihlížet také ke kvalitě místní populace a obecně k parožení v příslušném roce. Pokud chceme zachovat odpovídající zastoupení věkových tříd, bez vyřazení určitého podílu nejslabších ročních srnců to nepůjde. Před odstřelem by bylo dobré seřadit si v paměti podle kvality všechny ročky (od nejhůře založených až po nejnadějnější), které jsme toho roku v honitbě viděli. Podle toho, kolik mladých srnců je plánováno k odstřelu, je třeba ze stavu vyřadit potřebný počet těch nejslabších. Bylo by zásadní chybou vyřazovat dobré ročky a špatné nechávat ve stavu v klamné naději, že snad v budoucnu budou „dobrými“ srnci. Na druhé straně je pravda, že podle chovných kritérií našeho okresu Blansko je špičák s délkou lodyh od 5 do 10 cm sice hodnocen jako průběrný, ale do budoucna to nemusí být špatný srnec. Pokud má přinejmenším částečné genetické dispozice a pučnice dorostlé do průměru alespoň 10 mm, je možné, že ztrátu v parožení může v dalších příznivých letech „dohnat“. Mnou chovaný srnec Joklík měl jako roček pučnice o průměru 10 mm a vyrostl z něj „slušný“ srnec. Nikdo z myslivců přitom nemůže zcela s jistotou určit, co způsobilo „opoždění“. Může to být nepříznivý rok pro parožení, dlouhá a tuhá zima, málo slunečního svitu, špatná výživa, ztráta matky či invaze parazitů.
O problému napadení parazity jsem se zmínil ve svém loňském příspěvku. Ruku na srdce: kolik poctivých myslivců odebralo u svých krmelišť vzorky trusu a odneslo je ke koprologickému vyšetření? Myslím, že jich není moc. Potom se divíme, proč někteří srnci špatně paroží, přestože je přikrmujeme kvalitně a pravidelně. Každoroční antiparazitární akce dokáže více či méně eliminovat invazi vnitřních parazitů. Letošní neobvykle teplé zimní počasí však ve volných honitbách zkomplikovalo důkladné předkládání antiparazitárních přípravků. Chybějící sněhová pokrývka, vysoké denní i noční teploty a dostupnost velkého množství přirozené potravy způsobily, že zvěř málo navštěvovala krmná zařízení a předložená krmiva brala nedostatečně. Věřme, že příští rok bude pro efektivní antiparazitární akci příznivější.