Úvodník
myslivost je činnost, která vždy byla ovlivňována společností, jež rozhodovala, jak se bude hospodařit se zvěří, kdo bude oprávněn myslivost vykonávat, kdy a jakým způsobem. V minulosti to byla vládnoucí vrstva, která o tom rozhodovala. Dnes je tomu jinak: hlavním činitelem jsou volení zástupci lidu, kdo podle mínění většiny voličů o tom rozhodují. Kdo získá širokou podporu voličů, může prosadit své zájmy. Minulé události spojené s přípravou zákona o myslivosti jsou dosud v dobré paměti.
Zdá se, že ne všichni myslivci chápou, že je to společnost, kdo rozhoduje o osudu myslivosti a její budoucnosti, a že právě na mínění veřejnosti velice záleží. A tu se nabízí otázka: co jsme, každý z nás jednotlivě, udělali pro to, abychom veřejnost seznámili s naší činností, s našimi záměry, s výsledky našeho mysliveckého snažení nebo s problémy přemnožených populací zvěře, s jejím životním prostředím, s druhovou diverzitou a ve svých důsledcích s životním prostředím člověka. Tento problém je nesporně velmi významný pro všechny, kdo rozhodují o tom, zda i budoucím generacím bude možné nabídnout hodnotné životní podmínky.
Převážný podíl lidí žije ve stále větších městech a je zaměstnán v technicky vyspělých průmyslových podnicích a společenských zařízeních. Ty formují osobní vlastnosti, v nich se získávají životní zkušenosti a názory. Urbanizací pracovních příležitostí dochází ke stále většímu odcizení člověka od přírody. Pokud většina obyvatel žila na venkově nebo aspoň byla s venkovským obyvatelstvem v těsnějším styku, mnozí znali zvěř, její lov a myslivost vůbec z vlastní zkušenosti. Někdy se dokonce zúčastnili honů a poznali, že než se, obecně řečeno, kousek masa dostane na stůl, musí se zvíře usmrtit, že smrt neoddělitelně patří k životu. Dnes si veřejnost nechce uvědomit, že každý den musíme zabíjet, abychom měli co jíst. Tak dochází k nesprávnému hodnocení lovu a myslivosti jako celku.
Usmrcování zvířat, mezi jiným i zvěře, bylo součástí denní zkušenosti venkovského obyvatelstva. Jeho život se však od 2. světové války rychle změnil. Stále více lidí se soustřeďuje do měst a průmyslových center a tím ztrácí stálý styk s venkovem. Hospodářský rozvoj, rychlé pracovní tempo, zvyšování produktivity, neustálý pokrok, to vše je příčinou ztráty bezprostředního styku s přírodou. Tu městským obyvatelům stále více zprostředkují média, především televize, která nahrazují osobní zkušenost nebo aspoň vyprávění starších v několika generačních rodinách, jak tomu bylo dříve.
Dříve žili lidé více s přírodou, znali ji, byli s ní v souladu. Sedlák při obdělávání půdy a při sklizni našel mláďata zvěře nebo snůšky, slyšel zpět ptactva, poznával přírodu – stejně jako každý obyvatel venkova – všemi smysly. Děti při pastvě hus nebo jiné drobné práci získávaly poznatky z přírody. Dnes obrovské a rychlé zemědělské stroje sklízejí plodiny a obdělávají půdu v krátkém čase. Není čas se rozhlédnout ani zaposlouchat. Média sice umožňují, abychom viděli z přírody více, ale není to opravdová příroda, není to přírodní zážitek.
Že městskému člověku chybí bližší styk s přírodou, dokládají psi, kočky, různí drobnější hlodavci, andulky a jiní ptáci, akvarijní rybky, plazi, pavouci a další tvorové, které městský člověk chová v bytě. Neuvědomuje si však, že tato zvířata, chovaná po generace v zajetí, ztratila své přirozené chování a často se změnila i tělesně. Z jejich pozměněného chování pramení také neporozumění životu volně žijících zvířat.
Myslivost je jedním ze způsobů trvalého využívání přírodních zdrojů a je v tom směru srovnatelná se zemědělstvím, rybářstvím a lesnictvím. Také u nich je základním principem hospodaření využívat pouze to, co naroste. Ale z hlediska zásahů do přírody je myslivost z uvedených využivatelů přírody nejšetrnější.
Jedním z projevů odcizení člověka od přírody je nesprávné chápání významu myslivosti, zejména závěrečné fáze lovu, usmrcení zvěře. Není proto divu, že se objevují názory, zda má v dnešní době myslivost, tato starodávně působící činnost, své oprávnění. V kulturní krajině, jako je naše, se myslivosti nemůžeme zříci. Šlo by o budoucnost lesa, kdybychom přestali lovit jeleny. Jak by to dopadlo se zemědělstvím, kdybychom nelovili černou zvěř, na to si může odpověď dát každý sám.
Odcizení od přírody vede nejen k chybnému hodnocení světa, ale také k nepochopení přírodních zákonů, ve svých důsledcích pak k lhostejnosti, neodpovědnosti, někdy k pocitům bezmoci a k frustraci. Právě myslivci se snaží překonat odcizení od přírody. Ochrana a lov zvěře se nevylučují, ale vzájemně podmiňují. Předním úkolem dnešních myslivců je snaha o druhově pestrý a prostředí přiměřený stav zvěře. Proto přebírají odpovědnost za volně žijící zvěř a za udržení jejích životních podmínek. A v tom se shodují s ochránci přírody. Bez práce myslivců by byla naše krajina chudší.
Myslivost může mít jen tehdy budoucnost, když se myslivcům podaří jejích činnost a jejich příspěvek k naší kultuře veřejnosti představit. Myslivost musí být pro veřejnost průhlednější. Myslivci jí musí ukázat svůj odpovědný poměr k přírodě. Proto by se měly zveřejňovat příklady úspěšné spolupráce myslivců s ochránci přírody při tvorbě biotopů.
Myslivci mohou být hrdí na svou nehonorovanou činnost. Jako málo jiných si plně uvědomují příslušnost člověka k přírodě a své spojení s ní. Jako první zaznamenávají změny v přírodě, pozitivní i negativní. V pravém smyslu slova sledují tep přírody. Myslivecká praxe, odborné znalosti a dlouholetá zkušenost je naučily sledovat nepříznivé změny a zmirňovat je, a kde je to nezbytné, hájit a chovat.
Naše společnost potřebuje myslivce jako pečlivé a pozorné pozorovatele přírody a důležité spolupracovníky ochrany přírody. Záleží na nás všech, aby nás tak viděla a naši činnost chápala také ta část obyvatel, která se přírodě odcizila.