Zamyšlení nad jedním ustanovením zákona o myslivosti
JUDr. Ing. Jiří Staněk, CSc.
Mezi orgány státní správy myslivosti a orgány ochrany přírody vznikl zajímavý názorový spor o to, jak v praxi realizovat ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Připomeňme si, že podle zmíněného zákonného ustanovení „pokud orgán ochrany přírody rozhodne o odlovu živočichů, kteří nejsou zvěří, může tento odlov provést za stanovených podmínek osoba oprávněná podle tohoto zákona (držitel loveckého lístku)“.
Toto na první pohled srozumitelné ustanovení zákona však v sobě skrývá hned několik nejasností, které vyvstanou ve chvíli, kdy se ho orgán ochrany přírody odhodlá aplikovat v praxi.
OTÁZKA PŘÍSLUŠNOSTI
Především je třeba zdůraznit, že jde o jediné ustanovení zákona, které svěřuje věcnou působnost rozhodnout podle zákona o myslivosti (v daném případě konkrétně o odstřelu živočichů, kteří nejsou zvěří), jinému orgánu než orgánu státní správy myslivosti, v tomto případě orgánu ochrany přírody.
Všechny druhy a stupně orgánů ochrany přírody jsou vyjmenovány v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kde je rovněž (v odst. 2) uvedeno, že orgány ochrany přírody vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle tohoto zákona, tedy podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Působnost, kterou orgánu ochrany přírody svěřuje ustanovení § 42 odst. 1 zákona o myslivosti, musí mít v soustavě orgánů ochrany přírody konkrétního adresáta, tedy orgán ochrany přírody, který bude věcně příslušný ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Věcnou příslušnost lze jen nepřímo dovodit z příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, a to z ustanovení § 77 odst. 3, které svěřuje věcnou působnost k výkonu státní správy v ochraně přírody obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody a nejde-li o území národního parku (NP), chráněné krajinné oblasti (CHKO) nebo jejich ochranného pásma.
Na území NP, CHKO nebo jejich ochranného pásma pak, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody, vykonávají státní správu v ochraně přírody správy NP a správy CHKO (§ 78 odst. 1).
Má-li být určena místní příslušnost orgánu ochrany přírody, je třeba zabývat se otázkou, na jakém území může být ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona aplikováno.
U některých druhů živočichů by se mohlo jistě uvažovat o odstřelu na celém území státu. Logicky však musí být místní příslušnost v relaci s příslušností věcnou, tzn. že věcně příslušný orgán ochrany přírody může rozhodnout o odstřelu živočichů, kteří nejsou zvěří, jen v rámci obvodu své územní působnosti.
Za samozřejmé je třeba považovat to, že odstřel živočichů podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona může být prováděn pouze na honebních pozemcích. Je tomu tak proto, že odstřel, resp. lov živočichů na nehonebních pozemcích je výslovně upraven v ustanovení § 41 zákona s tím, že takový lov může povolit nebo nařídit jen orgán státní správy myslivosti, byť jen po dohodě s orgány ochrany přírody (§ 66 zákona).
KDO MŮŽE PROVÁDĚT ODSTŘEL
Velmi důležité je vyjasnit si, kdo může provádět odstřel živočichů podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona. Zákon používá přinejmenším nejasnou formulaci „osoba oprávněná podle tohoto zákona (držitel loveckého lístku)“. Kdo to tedy v praxi je, resp. má být?
Názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ je uživatel honitby, na jejímž území má být proveden odstřel živočichů, by snad obstál v případech, kdy je uživatelem honitby česká fyzická osoba. Neobstojí však v ostatních případech (a těch je většina), kdy jsou uživateli honiteb právnické osoby, zejména myslivecká sdružení (MS), protože žádná právnická osoba nemůže být držitelem loveckého lístku.
Rovněž názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ je pouze myslivecká stráž, není udržitelný již proto, že každá myslivecká stráž musí být držitelem loveckého lístku (§ 12 odst. 3, písm. h/ zákona). Pak by tedy na konci ustanovení § 42 odst. 1 nemuselo být znovu uváděno „(držitel loveckého lístku)“.
Zřejmě je třeba akceptovat názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ se v § 42 odst. 1 zákona rozumí každý držitel loveckého lístku, který na místě, kde má být na základě rozhodnutí orgánu ochrany přírody a za stanovených podmínek proveden odstřel živočichů, je oprávněn provádět právo myslivosti. V praxi to znamená, že odstřel živočichů budou oprávněni provádět členové MS, které je uživatelem honitby, na jejímž území má být odstřel proveden, resp. zaměstnanci právnické osoby, která je uživatelem takové honitby a kteří jsou držiteli loveckého lístku, a samozřejmě i česká fyzická osoba v honitbě, jejímž je uživatelem.
Zde je třeba výslovně zdůraznit, že orgán ochrany přírody musí v rozhodnutí o povolení odstřelu živočichů, vydaném podle § 42 odst. 1 zákona, specifikovat osoby oprávněné provést odstřel. Není-li možné, resp. účelné uvést tyto osoby jmenovitě, pak alespoň tak, že uvede např., že osobami oprávněnými provést odstřel jsou držitelé loveckých lístků, kteří jsou ke dni provádění odstřelu členy konkrétního MS, uvedeného v rozhodnutí.
Nebylo by vhodné, aby oprávnění k odstřelu živočichů bylo možno přenést povolenkou k lovu na lovecké hosty.
Pokud by orgán ochrany přírody ve výroku rozhodnutí o odstřelu živočichů podle § 42 odst. 1 zákona neupřesnil okruh osob oprávněných provést odstřel, mohl by vzniknout dojem, že za podmínek stanovených v rozhodnutí je oprávněn provést odstřel kterýkoli držitel loveckého lístku, což je jistě nepřijatelné.
KTEŘÍ ŽIVOČICHOVÉ MOHOU BÝT ULOVENI
Odpověď na otázku, kteří živočichové mohou být podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona uloveni, je jednoduchá jen zdánlivě. Nepochybně to mohou být všichni živočichové, kteří nejsou zvěří (§ 2 písm. c/ a d/ zákona), a o jejichž odstřelu rozhodne orgán ochrany přírody.
Představme si však, že orgán ochrany přírody ve výroku rozhodnutí, vydaného podle § 42 odst, 1, věta druhá, zákona uvede, že mají být uloveni mýval severní, psík mývalovitý, norek americký, nutrie říční a toulaví psi a kočky, tedy živočichové, kteří nejsou zvěří, ale jsou uvedeni v ustanoveních § 14 odst. 1, písm. e) a f) zákona jako živočichové, jež může za podmínek stanovených zákonem usmrcovat pouze myslivecká stráž, resp., pokud jde o psy a kočky, i myslivecký hospodář (§ 35 odst. 3, písm. e/ zákona).
Teoreticky vzato, není takový postup v rozporu se zákonem, prakticky však jde o obcházení zákona, jehož výsledkem by bylo rozšíření okruhu osob, které by mohly uvedené živočichy lovit a usmrcovat.
Z hlediska ochrany myslivosti, resp. omezení šíření nepůvodních a invazních druhů živočichů (např. na území NP) by šlo ze strany orgánu ochrany přírody o pochopitelnou snahu. Z hlediska zákona se však nutně nabízí otázka, zda je takový postup přijatelný, když oprávnění usmrcovat uvedené živočichy svěřil zákonodárce výslovně jen omezenému okruhu subjektů, tedy mysliveckým strážím, resp. mysliveckým hospodářům.
STANOVENÍ PODMÍNEK
Ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona předpokládá, že odstřel živočichů, kteří nejsou zvěří, bude proveden „za stanovených podmínek“, tzn. že orgán ochrany přírody, který o odstřelu rozhodne, musí ve výroku svého rozhodnutí současně stanovit podmínky, za nichž bude odstřel živočichů proveden.
Po stránce formální je třeba uvést, že ke stanovení podmínek odstřelu živočichů v rozhodnutí postačuje ustanovení § 42 odst. 1 zákona. Není tedy třeba, aby orgán ochrany přírody v rozhodnutí, vydaném podle § 42 odst. 1 zákona opíral stanovení podmínek odstřelu o další zákonná ustanovení, např. o ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Po stránce věcné by v rámci stanovení podmínek odstřelu mělo být ve výroku rozhodnutí orgánu ochrany přírody, vydaného podle § 42 odst. 1 zákona, uvedeno zejména, resp. alespoň:
- vymezení území, na němž může být odstřel živočichů proveden, když toto území nemůže samozřejmě přesahovat obvod územní působnosti orgánu ochrany přírody, který rozhodnutí vydává,
- vymezení doby, po kterou je odstřel živočichů povolen, a to jak doby časové platnosti rozhodnutí, tak podle potřeby i doby, kdy lze v době časové platnosti rozhodnutí odstřel živočichů provádět (např. jen po část roku, pouze ve dne apod.), dále např. forma lovu živočichů (odstřel, odchyt) atd.
Jak vidět, na jediném odstavci jednoho paragrafu zákona lze nalézt hned několik aplikačních problémů. Praxe si s nimi jistě poradí, bylo by však lepší, kdyby zpřesněním textu zákona byly takové problémy odstraněny.
Mezi orgány státní správy myslivosti a orgány ochrany přírody vznikl zajímavý názorový spor o to, jak v praxi realizovat ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Připomeňme si, že podle zmíněného zákonného ustanovení „pokud orgán ochrany přírody rozhodne o odlovu živočichů, kteří nejsou zvěří, může tento odlov provést za stanovených podmínek osoba oprávněná podle tohoto zákona (držitel loveckého lístku)“.
Toto na první pohled srozumitelné ustanovení zákona však v sobě skrývá hned několik nejasností, které vyvstanou ve chvíli, kdy se ho orgán ochrany přírody odhodlá aplikovat v praxi.
OTÁZKA PŘÍSLUŠNOSTI
Především je třeba zdůraznit, že jde o jediné ustanovení zákona, které svěřuje věcnou působnost rozhodnout podle zákona o myslivosti (v daném případě konkrétně o odstřelu živočichů, kteří nejsou zvěří), jinému orgánu než orgánu státní správy myslivosti, v tomto případě orgánu ochrany přírody.
Všechny druhy a stupně orgánů ochrany přírody jsou vyjmenovány v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kde je rovněž (v odst. 2) uvedeno, že orgány ochrany přírody vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle tohoto zákona, tedy podle zákona o ochraně přírody a krajiny.
Působnost, kterou orgánu ochrany přírody svěřuje ustanovení § 42 odst. 1 zákona o myslivosti, musí mít v soustavě orgánů ochrany přírody konkrétního adresáta, tedy orgán ochrany přírody, který bude věcně příslušný ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
Věcnou příslušnost lze jen nepřímo dovodit z příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, a to z ustanovení § 77 odst. 3, které svěřuje věcnou působnost k výkonu státní správy v ochraně přírody obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody a nejde-li o území národního parku (NP), chráněné krajinné oblasti (CHKO) nebo jejich ochranného pásma.
Na území NP, CHKO nebo jejich ochranného pásma pak, není-li příslušný jiný orgán ochrany přírody, vykonávají státní správu v ochraně přírody správy NP a správy CHKO (§ 78 odst. 1).
Má-li být určena místní příslušnost orgánu ochrany přírody, je třeba zabývat se otázkou, na jakém území může být ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona aplikováno.
U některých druhů živočichů by se mohlo jistě uvažovat o odstřelu na celém území státu. Logicky však musí být místní příslušnost v relaci s příslušností věcnou, tzn. že věcně příslušný orgán ochrany přírody může rozhodnout o odstřelu živočichů, kteří nejsou zvěří, jen v rámci obvodu své územní působnosti.
Za samozřejmé je třeba považovat to, že odstřel živočichů podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona může být prováděn pouze na honebních pozemcích. Je tomu tak proto, že odstřel, resp. lov živočichů na nehonebních pozemcích je výslovně upraven v ustanovení § 41 zákona s tím, že takový lov může povolit nebo nařídit jen orgán státní správy myslivosti, byť jen po dohodě s orgány ochrany přírody (§ 66 zákona).
KDO MŮŽE PROVÁDĚT ODSTŘEL
Velmi důležité je vyjasnit si, kdo může provádět odstřel živočichů podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona. Zákon používá přinejmenším nejasnou formulaci „osoba oprávněná podle tohoto zákona (držitel loveckého lístku)“. Kdo to tedy v praxi je, resp. má být?
Názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ je uživatel honitby, na jejímž území má být proveden odstřel živočichů, by snad obstál v případech, kdy je uživatelem honitby česká fyzická osoba. Neobstojí však v ostatních případech (a těch je většina), kdy jsou uživateli honiteb právnické osoby, zejména myslivecká sdružení (MS), protože žádná právnická osoba nemůže být držitelem loveckého lístku.
Rovněž názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ je pouze myslivecká stráž, není udržitelný již proto, že každá myslivecká stráž musí být držitelem loveckého lístku (§ 12 odst. 3, písm. h/ zákona). Pak by tedy na konci ustanovení § 42 odst. 1 nemuselo být znovu uváděno „(držitel loveckého lístku)“.
Zřejmě je třeba akceptovat názor, že „osobou oprávněnou podle tohoto zákona“ se v § 42 odst. 1 zákona rozumí každý držitel loveckého lístku, který na místě, kde má být na základě rozhodnutí orgánu ochrany přírody a za stanovených podmínek proveden odstřel živočichů, je oprávněn provádět právo myslivosti. V praxi to znamená, že odstřel živočichů budou oprávněni provádět členové MS, které je uživatelem honitby, na jejímž území má být odstřel proveden, resp. zaměstnanci právnické osoby, která je uživatelem takové honitby a kteří jsou držiteli loveckého lístku, a samozřejmě i česká fyzická osoba v honitbě, jejímž je uživatelem.
Zde je třeba výslovně zdůraznit, že orgán ochrany přírody musí v rozhodnutí o povolení odstřelu živočichů, vydaném podle § 42 odst. 1 zákona, specifikovat osoby oprávněné provést odstřel. Není-li možné, resp. účelné uvést tyto osoby jmenovitě, pak alespoň tak, že uvede např., že osobami oprávněnými provést odstřel jsou držitelé loveckých lístků, kteří jsou ke dni provádění odstřelu členy konkrétního MS, uvedeného v rozhodnutí.
Nebylo by vhodné, aby oprávnění k odstřelu živočichů bylo možno přenést povolenkou k lovu na lovecké hosty.
Pokud by orgán ochrany přírody ve výroku rozhodnutí o odstřelu živočichů podle § 42 odst. 1 zákona neupřesnil okruh osob oprávněných provést odstřel, mohl by vzniknout dojem, že za podmínek stanovených v rozhodnutí je oprávněn provést odstřel kterýkoli držitel loveckého lístku, což je jistě nepřijatelné.
KTEŘÍ ŽIVOČICHOVÉ MOHOU BÝT ULOVENI
Odpověď na otázku, kteří živočichové mohou být podle § 42 odst. 1, věta druhá, zákona uloveni, je jednoduchá jen zdánlivě. Nepochybně to mohou být všichni živočichové, kteří nejsou zvěří (§ 2 písm. c/ a d/ zákona), a o jejichž odstřelu rozhodne orgán ochrany přírody.
Představme si však, že orgán ochrany přírody ve výroku rozhodnutí, vydaného podle § 42 odst, 1, věta druhá, zákona uvede, že mají být uloveni mýval severní, psík mývalovitý, norek americký, nutrie říční a toulaví psi a kočky, tedy živočichové, kteří nejsou zvěří, ale jsou uvedeni v ustanoveních § 14 odst. 1, písm. e) a f) zákona jako živočichové, jež může za podmínek stanovených zákonem usmrcovat pouze myslivecká stráž, resp., pokud jde o psy a kočky, i myslivecký hospodář (§ 35 odst. 3, písm. e/ zákona).
Teoreticky vzato, není takový postup v rozporu se zákonem, prakticky však jde o obcházení zákona, jehož výsledkem by bylo rozšíření okruhu osob, které by mohly uvedené živočichy lovit a usmrcovat.
Z hlediska ochrany myslivosti, resp. omezení šíření nepůvodních a invazních druhů živočichů (např. na území NP) by šlo ze strany orgánu ochrany přírody o pochopitelnou snahu. Z hlediska zákona se však nutně nabízí otázka, zda je takový postup přijatelný, když oprávnění usmrcovat uvedené živočichy svěřil zákonodárce výslovně jen omezenému okruhu subjektů, tedy mysliveckým strážím, resp. mysliveckým hospodářům.
STANOVENÍ PODMÍNEK
Ustanovení § 42 odst. 1, věta druhá, zákona předpokládá, že odstřel živočichů, kteří nejsou zvěří, bude proveden „za stanovených podmínek“, tzn. že orgán ochrany přírody, který o odstřelu rozhodne, musí ve výroku svého rozhodnutí současně stanovit podmínky, za nichž bude odstřel živočichů proveden.
Po stránce formální je třeba uvést, že ke stanovení podmínek odstřelu živočichů v rozhodnutí postačuje ustanovení § 42 odst. 1 zákona. Není tedy třeba, aby orgán ochrany přírody v rozhodnutí, vydaném podle § 42 odst. 1 zákona opíral stanovení podmínek odstřelu o další zákonná ustanovení, např. o ustanovení § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Po stránce věcné by v rámci stanovení podmínek odstřelu mělo být ve výroku rozhodnutí orgánu ochrany přírody, vydaného podle § 42 odst. 1 zákona, uvedeno zejména, resp. alespoň:
- vymezení území, na němž může být odstřel živočichů proveden, když toto území nemůže samozřejmě přesahovat obvod územní působnosti orgánu ochrany přírody, který rozhodnutí vydává,
- vymezení doby, po kterou je odstřel živočichů povolen, a to jak doby časové platnosti rozhodnutí, tak podle potřeby i doby, kdy lze v době časové platnosti rozhodnutí odstřel živočichů provádět (např. jen po část roku, pouze ve dne apod.), dále např. forma lovu živočichů (odstřel, odchyt) atd.
Jak vidět, na jediném odstavci jednoho paragrafu zákona lze nalézt hned několik aplikačních problémů. Praxe si s nimi jistě poradí, bylo by však lepší, kdyby zpřesněním textu zákona byly takové problémy odstraněny.