Historie a současnost získávání dravců pro sokolnictví
V minulém dílu seriálu o sokolnictví (Svět myslivosti č. 5/2007) jsme se seznámili s dravci nejčastěji používanými k lovu zvěře. V tomto čísle časopisu navážeme tématem popisujícím způsob získávání loveckých dravců. Po tisíce let byla jejich jediným zdrojem příroda. V průběhu minulého století však došlo vlivem legislativní ochrany dravců kvůli prudkému snížení jejich početnosti v přírodě k hledání nových cest získávání.
Způsoby získávání dravců z přírody závisely na druhu a věku dravce. Sokolníci vždy preferovali dvě věkové kategorie, a to – sokolnicky řečeno – hnízdoše (mláďata vybraná z hnízd) a divochy (dravci v šatu mladých ptáků, již osamostatnění, chycení či – mysliveckou mluvou řečeno – lapení nejlépe na počátku podzimu). Každá z těchto skupin má své výhody, ale i nevýhody.
Výcvik hnízdošů je mnohem pracnější, ptáci se musí zdokonalovat v létání a učit se lovit. Oproti divochům však mají pevnější vazbu na sokolníka a nepřinesou si z přírody některé „zlozvyky“ (např. specializaci na kořist, kterou sokolník nezamýšlí lovit). Výhodami divochů jsou perfektně zvládnutý let a technika lovu, takže jejich výcvik trvá nepoměrně kratší dobu než v případě hnízdošů. Někteří ptáci jsou schopni lovu po dvou týdnech výcviku, dřemlíci ještě dříve.
Dravci chycení po prvním pelichání – hagardi – byli pro své již vytvořené návyky méně oblíbenou kategorií k výcviku pro sokolnický lov.
METODY CHYTÁNÍ DRAVCŮ
Chytání dravců bylo např. v Holandsku výnosnou živností, které se věnovala celá pokolení chytačů a jež přetrvala až do období přelomu 19. a 20. století. Jinde, např. v carském Rusku, bylo chytání dravců dokonce povinnou státní službou. V souvislosti s našim územím se traduje, že obzvlášť ceněni byli mladí sokoli stěhovaví chycení na tahu na Řípu. Tah byl ostatně vždy hlavním obdobím chytání dravců k sokolnickému výcviku.
Holandská metoda chytání sokolů spočívá v tom, že člověk byl ukryt v chýši, z níž ovládal pomocí dvou provázků chytací zařízení. První provázek vedl k živému holubovi, který sloužil jako návnada pro přetahujícího sokola, druhý k podražci, pod nějž člověk sokola s uloveným holubem opatrně přitáhl a poté jej podtrhl. Důležitou součástí při použití tohoto způsobu lovu byl ťuhýk zavřený v kleci, který svým křikem upozornil člověka na to, že sokol je na dohled. Člověk následně přiměl holuba taháním za provaz přivázaný jedním koncem na jeho stojáky k opakovaným pokusům o vzlétnutí. To působí na sokola jako magnet, takže ten neodolá a holuba uloví … Pod chycení byl sokol z podražce opatrně vyjmut, byla mu nasazena sokolnická výstroj – poutka a sokolnická čepička – a byl umístěn do klidné místnosti.
Arabská metoda chytání především rarohů velkých nezávisela na podražcích. Holubovi byl provázkem dlouhým několik metrů připoután na stojáky plátěný pytlík s pískem jako závaží. Na záda holuba byla připevněna malá lehká konstrukce opatřená množstvím volně se zatahujících oček. Raroh, jenž holuba ulovil, se zapletl svými prsty do oček, která se při dravcově snaze odletět utáhla. Závaží na holubových stojácích však dravci zabránilo odtáhnout daleko. Zakrátko se unavil a byl chycen.
Třetí z mnoha velmi vynalézavých metod chytání malých krahujců nebo dřemlíků pochází snad z Anglie z konce 19. století. Základem byl samospouštěcí mechanismus, který se instaloval na místech, kde tito dravci často sedali, vyhlíželi či již zpracovávali své úlovky.
HISTORIE A SOUČASNOST ODCHOVŮ
Ty tam jsou doby, kdy si sokolník mohl bez problémů opatřit dravce z hnízda nebo lapit dospělého ptáka v přírodě. Přestože i dnes lze výjimečně získat na základě úředního povolení dravce z přírody (u nás např. jestřába), téměř všichni lovečtí dravci pocházejí z umělých odchovů. Příslušné státní orgány zbytečně trvají na byrokratických postupech při získávání jestřábů nebo krahujců z volnosti, ačkoliv stavy těchto dravců jsou stabilizované a odebrání několika mláďat ročně z přírody pro nekomerční sokolnické účely by nemohlo ovlivnit jejich současné populace, a to ani minimálně. Jiná situace je např. ve Spojených státech amerických, kde legislativa povoluje bez problémů získat z přírody pro sokolnictví sokoly stěhovavé, rarohy prérijní, rarohy lovecké a jiné dravce. Samozřejmě v omezeném množství a – jak již bylo napsáno – pro nekomerční účely. Je to výsledek celospolečenského vnímání sokolníků jako těch, kteří měli obrovský podíl na záchraně sokola stěhovavého v 70. letech minulého století.
Umělý odchov dravců je disciplínou v porovnání s délkou historie sokolnictví velmi mladou. Její počátky se datují do r. 1942, kdy byly v Německu publikovány první zkušenosti s odchovem sokolů stěhovavých. Tento i následující případy občasného odchovu dravců však byly spíše náhodnými chovatelskými pokusy než systematickou činností.
Obrat nastal v již zmíněných 70. letech, kdy stavy celosvětově rozšířeného sokola stěhovavého klesly především vlivem nadměrného používání DDT pod kritickou hranici a v některých částech světa byl tento dravec dokonce vyhuben. Tehdy byla v USA založena nadace The Peregrine Fund, která měla za úkol mimo jiné vypracovat metodiku rozmnožování sokolů v péči člověka. Tým složený z odborníků z řad zoologů a sokolníků vypracoval návody na umístění chovných ptáků, režim krmení, motivace k chovu, použití umělé inseminace a inkubace. Podobným počinem, i když v mnohem skromnějších podmínkách, se u nás v 80. letech stal státní výzkumný úkol „Komorový chov dravců v zajetí“. Ve fázi rozmnožování šlo o aplikaci amerických zkušeností do našich podmínek a rozšíření o chov raroha velkého. Řešitelem tohoto úkolu se stal Klub sokolníků při ČMS, jehož pokračovatelem je dnešní Klub sokolníků ČMMJ.
Rozvoj chovatelství postupně vyústil ve zvýšení počtu projektů chovu dravců, ale i v zakládání komerčních farem. Tyto dva typy chovů dnes celosvětově pokrývají poptávku sokolníků a též požadavky ochrany přírody na dravce určené k reintrodukcím do volné přírody.
S rozvojem chovu pod hlavičkou Klubu sokolníků ČMMJ se všichni dravci stali pro jeho současné členy běžně dostupní. Členové klubu odchovají ročně velké množství mláďat nejrůznějších druhů, a to jak dravců žijících v našich zeměpisných podmínkách (např. sokol stěhovavý, jestřáb lesní, orel skalní), tak dravců cizokrajných (v posledních letech např. sokol šahin, raroh lovecký, káně rudochvostá). Např. v loňském naši sokolníci odchovali 73 mláďat sokola stěhovavého a 68 rarohů velkých. Letos se očekávají u těchto druhů přibližně obdobné výsledky, přičemž se počítá s odchovem asi 20 orlů skalních nebo královských a stejného počtu jestřábů lesních. Sokola, který byl ještě před 20 lety nedostupný, si dnes může dovolit každý sokolník za cenu pod úrovní průměrného platu. To vše přispívá celosvětovému rozvoji sokolnictví.
JAK JSOU DRAVCI ODCHOVÁVÁNI?
Základní metodou odchovu dravců je chov v párech. Páry určené pro reprodukci se umísťují do tzv. chovných komor, což jsou stavby z různého materiálu, nejčastěji však ze dřeva, které musí splňovat určité parametry. Prvním důležitým parametrem je velikost komory, která by měla zajišťovat požadavky dravců na let. Další požadavky vyplývají z umístění správných odsedávek, z výběru hnízdního místa, ze zajištění přístupu k vodě, ke slunci, stínu a závětří. K úspěšnému zahnízdění musí být splněna řada dalších podmínek z oblasti genetiky a etologie dravců vč. způsobu jejich krmení.
Některé hnízdní páry jsou schopny bez problémů zahnízdit a vyvést mláďata, u jiných mohou nastat potíže. Někdy není pár schopen produkovat oplozená vejce, jindy je může při jejich inkubaci rozbíjet. K druhému případu dochází především kvůli vnějším rušivým vlivům (např. pokud nad hnízdem přetahují čápi, samice dravce může při „obraně hnízda proti velkému ptáku“ na obloze svá vejce rozbít). V případech neúplného hnízdního cyklu se pro zvýšení úspěšnosti používají umělé metody reprodukce. Pokud jde o nekopulující pár nebo samec není plodný, lze provést umělou inseminaci samičky. Tím získáme oplozená vajíčka a pár má vysokou šanci odchovat mláďata. Jestliže nastanou problémy s přirozenou inkubací vajec, je možné vejce líhnout uměle v inkubátorech, přičemž pár mezitím „inkubuje“ vejce umělá. Po vylíhnutí se mláďata vymění za vejce v hnízdě. Dravci obecně velmi dobře přijímají takto podložená mláďata a nebývá problém s vytvořením vztahu mezi rodiči a potomstvem.
Mláďata dravců se vyznačují velkou rychlostí růstu. Např. sameček raroha loveckého mající při vylíhnutí hmotnost 40 g, dosáhne ve věku 30 dnů hmotnosti kolem 1200 g, což představuje téměř třicetinásobný nárůst. Je pouze na chovateli, aby zajistil dostatek kvalitní potravy, která se základem pro zdárný vývoj mláďat.
K zahájení výcviku odebírají sokolníci mláďata dravců velikosti sokola stěhovavého, raroha velkého nebo jestřába lesního ve věku 50-60 dnů. V tu dobu mají mladí dravci již plně dorostlá péra a jsou schopní letu. U orlů trvá tělesný růst déle, např. orel skalní je připraven k výcviku přibližně ve věku 100-120 dnů.
Výcvik loveckých dravců je však téma dalšího pokračování našeho sokolnického seriálu.
Autor je členem výboru Klubu sokolníků ČMMJ.
Světový sokolnický festival Englefield 2007 v Anglii
Ve dnech 14.-15. července 2007 proběhne v Anglii historicky první celosvětový sokolnický festival. Místem konání je Englefield Estate, Reading v hrabství Berkshire, 30 km západně od Londýna. Jde o ojedinělou událost, která je pro sokolnictví v mnoha ohledech významná. Očekává se účast několika tisíc sokolníků z 30 států světa, jakož i návštěvníků z řad veřejnosti. Velký zájem budí očekávaná účast příslušníků královské rodiny z Arabských emirátů, jejichž sokolnický klub se bude prezentovat autentickou beduínskou vesničkou včetně sokolů, chrtů a velbloudů. Festivalu se zúčastní i zástupci UNESCO, aby shlédli prezentaci arabského sokolnictví, které bylo navrženo vládou Arabských emirátů pro zapsání na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Přislíbena je též účast sokolníků z Kazachstánu, Mongolska, Kirgizie i Turkmenistánu, kteří se budou prezentovat národním sokolnickým folklórem. Klub sokolníků ČMMJ se představí expozicí věnovanou historii sokolnictví u nás. Aktuální informace lze nalézt na stánkách www.falconryfestival.com.