Staré zlaté časy
Podpůrný spolek pytláků
V Assenu (v záp. Frýžsku v Nizozemí) zřízen spolek pytláků! Přihlásilo se již k němu přímo 17 údů. Jenom takoví pytláci přijati jsou do spolku, kteří se v pytláctví osvědčili a pro ně trestáni byli. Spolek se usnesl, že napříště odevzdávati bude zvěř překupníkům, hlavně zvěřinářům, za ceny tržní; tito jsou povinni věnovati jistý obnos ročně spolkové pokladně. Hlavním účelem spolku jest podporovati trestem stížené pytláky a jejich členy rodiny.
Usnešení spolkové ukládá svým členům též, aby nebylo pytlačeno v době šetření zvěře, čímž jenom škoda na zvěři se koná. Nizozemské listy ujišťují, že se tu nejedná o vtip nebo dokonce o mysliveckou latinu, nýbrž o neslýchanou pohanu nizozemského práva trestního, které stíhá pytláctví pokutami ode 3-100 zl. Ježto však peněžité pokuty vězením poměrně krátkým zaplatiti lze a to ještě podle libosti třeba v době šetření zvěře, jest patrno, že takovýto spolek pytlácký slabých stránek zákona dovedně využitkovati umí.
Lovecká besídka, roč. V, seš. IX, duben 1899
Konsum zvěřiny ve Vídni
Dle statistických výkazů spotřebovala Vídeň za rok 1893: srnců 2.534, div. vepřů výše 17 kg 844, div. sviň, srn a kamzičích koz 11.675, zajíců 441.843, zvěřiny 31.570 kg, bažantův a ptáků tetřevovitých 44.216, koroptví 177.520. Vídeň je zajisté nejzávažnějším místem pro odbyt zvěře ulovené v Čechách, na vývozu pak zahraničném největší má podíl má Francie, Německo, Velká Británie a Švýcarsko; méně Hamburk, Belgie.
Lovecká besídka, roč. V, seš. X, květen 1899
Ochočené spřežení jelení
Známo, že není snadnou věcí ochočiti jeleny. Než přece podaří se to časem, jako hraběti Oxfordovi v Anglii, který tak ochočil čtyři jeleny, že jich užíval ke spřežení místo koní. Ale málem byl by zvláštnost tuto zaplatil životem, neboť když kdysi vyjel na procházku, vládna sám tím originálním spřežením, splašili se jeleni, spatřivše psy a pádili v největším trysku, až stanuli kdesi ve vesnické zahradě. Od té doby přestal hrabě Oxford jezditi s jeleny.
Lovecká besídka, roč. V, seš. VIII, únor 1899
Zdivočelí koně
Zdivočelí koně, kteří původně z ohrad australských uskočili, rozmnožili se v pohraničních krajích Nového Jižního Walesu a Viktorie tou měrou, že ohrožovali sady a pastviny osadníků; praví se, že tu na svobodě více než 150 000 zdivočelých koní se prohání. Vláda již udělila osadníkům povolení, by směli sobě od nezvaných hostí honbou pomáhati. Sport zajisté vábivý dosti! – Obtíže s vyrocením divokých králíků v záp. okrscích Viktorie nejsou posud překonány. Mnohým osadníkům jest omeziti chov ovcí, poněvadž nemají pro ně pastvin. Králíci spásají je dříve, než si osadníci pomyslí. – Podobně rozplemenění vrabcův a drzost jejich dlužno omezovati v jižní Austrálii. Vláda zavázala se platiti 2.5 K za každé sto vrabčích vajec. Za měsíc odvedeno 40.000 vajec z jediné kolonie a vyplaceno za ně 1000 K.
Lovecká besídka, roč. V, seš. VII, únor 1899
Němec od Chomutova v souboji s medvědem
V jistém městě českém dával kdysi medvědář za výročního trhu představení za představením a korunou každého byla rvačka s medvědem, ve které vždy medvědář podlehl. Muž ten měl na těle kožený těsně přiléhající šat, medvěd pak na hubě koš. Jeden Němec od Chomutova, odkudž bývá nejvíce dragounů, díval se několikrát za sebou tomuto souboji člověka s medvědem a nešlo mu nikterak do hlavy, že by takový chlap, jako byl medvědář, musil pokaždé podlehnouti té hubené a vychrtlé potvůrce. Přistoupil tedy blíž a žádal medvědáře, před tváří obecenstva, by mu dovolil vzít tu příšeru do „křížku“, to že by se chtěl vsaditi, by tu starou mrchu na zemi nepovalil; medvědář se zdráhal, ale vida, že se lid k tomu „žertu“ sevšad sbíhá a že z toho míti bude dobrý výdělek, svolil konečně, ačkoliv nerad. Němec svlékl si kabát, naplil do dlaní a postavil se medvědu. Ten se vzpřímil, zamručel hněvivě a hrozivě a sápal se na nového soupeře, jenž bázlivě ustupovati počal. Ale medvěd dohoniv couvajícího, popadl jej tlapami a hňác – již válel se německý hrdina jako homolka na podlaze. Ale tím nebyl ještě žert ukončen; medvěd vrhl se nyní opravdově na Němce a jal se mu drápy svými nejen šaty, ale i maso z těla dráti. Medvědář přiskočil rychle a odtrhl medvěda od člověka pomoci se dovolávajícího. Ale medvěd jsa již rozvzteklen, vrhl se potom i na něho a zahnal jej mezi diváky, kteří s hrozným křikem na vše strany utíkati se jali a nevím, jak by celá ta „švanda“ byla se skončila, kdyby druhý medvědář a vlastně pán celé menažerie nebyl rychle přiběhl, medvěda za řetěz popadl a úsilným trháním jakož i hromovými slovy zase nepřivedl k rozumu. Němec dostal za vyučenou a od té doby prý mu zašla nadobro chuť učiniti si s medvědem ještě jeden „hosenlupf“.
Lovecká besídka, roč. V, seš. IX, duben 1899