LČR pokračují v záchraně dravců
Reintrodukcím, tj. vypouštění mláďat odchovaných v zajetí, na podporu kriticky ohrožených populací sokola stěhovavého a raroha velkého se státní podnik Lesy České republiky věnuje již od r. 1995. Tehdy byli vypuštěni mladí rarozi a sokoli na Broumovsku. Od té doby LČR vrátily do volné přírody více než tři desítky těchto dravců.
V letošním roce bylo rozhodnuto vypustit tři rarohy velké v těsném sousedství ředitelství LČR v Hradci Králové. Šlo o dvě samice a jednoho samce, přibližně dva měsíce staré, které odchovali členové Klubu sokolníků ČMMJ. K vypuštění byla použita metoda volného letu z vypouštěcí klece. Tato metoda využívá možnosti fixace dravců na místo vypouštění pomocí předkládané potravy. Praktické řešení spočívá v umístění mladých dravců do zamřížované vypouštěcí klece asi deset dnů před dosažením vzletnosti (schopnosti létat). Denně se jim do klece předkládá čerstvá potrava. Během pobytu v kleci si dravci vizuálně zafixují svoji polohu podle výhledu na okolní orientační body. Díky tomu se po vypuštění dokáží vrátit a nakrmit se nadále předkládanou potravou. Zpočátku létají těžkopádně a neznají nástrahy okolního prostředí. Není proto divu, že i v přirozených podmínkách dochází v období opouštění hnízda k největším ztrátám.
OBAVY Z PRVNÍHO LETU A PÁD DO KOMÍNA
Naši rarozi po otevření klece nějakou dobu otáleli se vzlétnutím, jako by se jim ani do velkého neznámého světa nechtělo. Pak odletěla starší samice a samec. Po opsání nevelkého oblouku se vrátili a usadili se na okolních stromech. Mladší samička, benjamínek skupiny, se poté také odhodlala k letu. Plně však potvrdila předchozí slova o počáteční neobratnosti těchto jinak nepřekonatelných letců. Namířila si to přímo k budově ředitelství. Nedokázala se však zachytit na okenním parapetu a snesla se dolů na parkoviště. Naštěstí zůstala nezraněna a po dvou dnech odpočinku byla opět vypuštěna.
Další problém nastal třetího dne večer, kdy tato samice byla při telemetrickém monitoringu lokalizována v komíně sousední budovy. Záchranná akce připomínala scénu z akčního filmu. V kotelně jsme museli vytrhnout ze zdi větrací mřížku, která kryla jediný přístupový otvor do větrací šachty v komínovém tělese. Pak bylo třeba protáhnout se dlouhým otvorem a pomocí košile přivázané na provázku, do níž se raroh zasekl pařáty jako do domnělého nepřítele, vytáhnout dravce z dvoumetrové hloubky úzké komínové šachty. Nakonec se vše podařilo a nezraněná (!) samice byla zachráněna.
OSAMOSTATŇOVÁNÍ
Od té doby se zatím nic mimořádného nepřihodilo. Rarozi se neustále zdokonalují v letu a již brzy nastane den, kdy se ke kleci s připravenou potravou přestanou vracet. Budou z nich soběstační dokonalí letci živící se přirozeným způsobem. Snad se jim podaří překonat všechny nástrahy, které na ně číhají na každém kroku. A nejde jen o ohrožení predátory nebo nemocemi, ale též o nástrahy, které jim připravujeme my, lidé. Ať už jde o jedy, jež zanášíme do jejich potravního řetězce, nebo o zařízení, která jim stavíme do cesty. Především jde o smrtelně nebezpečná nadzemní elektrická vedení a velké prosklené plochy.
Pokud naši rarozi všechna nebezpečí překonají a dožijí se dospělosti, mohou přibližně ve třech letech zahnízdit a vyvést potomstvo. To je také hlavním a konečným cílem jejich reintrodukce. Spolu s LČR se na ní letos podílela celá řada institucí, organizací, spolků i jednotlivců. Všem jim za pomoc při záchraně kriticky ohrožených ptačích druhů patří veliký dík.
Jaroslav Jonáš
V letošním roce bylo rozhodnuto vypustit tři rarohy velké v těsném sousedství ředitelství LČR v Hradci Králové. Šlo o dvě samice a jednoho samce, přibližně dva měsíce staré, které odchovali členové Klubu sokolníků ČMMJ. K vypuštění byla použita metoda volného letu z vypouštěcí klece. Tato metoda využívá možnosti fixace dravců na místo vypouštění pomocí předkládané potravy. Praktické řešení spočívá v umístění mladých dravců do zamřížované vypouštěcí klece asi deset dnů před dosažením vzletnosti (schopnosti létat). Denně se jim do klece předkládá čerstvá potrava. Během pobytu v kleci si dravci vizuálně zafixují svoji polohu podle výhledu na okolní orientační body. Díky tomu se po vypuštění dokáží vrátit a nakrmit se nadále předkládanou potravou. Zpočátku létají těžkopádně a neznají nástrahy okolního prostředí. Není proto divu, že i v přirozených podmínkách dochází v období opouštění hnízda k největším ztrátám.
OBAVY Z PRVNÍHO LETU A PÁD DO KOMÍNA
Naši rarozi po otevření klece nějakou dobu otáleli se vzlétnutím, jako by se jim ani do velkého neznámého světa nechtělo. Pak odletěla starší samice a samec. Po opsání nevelkého oblouku se vrátili a usadili se na okolních stromech. Mladší samička, benjamínek skupiny, se poté také odhodlala k letu. Plně však potvrdila předchozí slova o počáteční neobratnosti těchto jinak nepřekonatelných letců. Namířila si to přímo k budově ředitelství. Nedokázala se však zachytit na okenním parapetu a snesla se dolů na parkoviště. Naštěstí zůstala nezraněna a po dvou dnech odpočinku byla opět vypuštěna.
Další problém nastal třetího dne večer, kdy tato samice byla při telemetrickém monitoringu lokalizována v komíně sousední budovy. Záchranná akce připomínala scénu z akčního filmu. V kotelně jsme museli vytrhnout ze zdi větrací mřížku, která kryla jediný přístupový otvor do větrací šachty v komínovém tělese. Pak bylo třeba protáhnout se dlouhým otvorem a pomocí košile přivázané na provázku, do níž se raroh zasekl pařáty jako do domnělého nepřítele, vytáhnout dravce z dvoumetrové hloubky úzké komínové šachty. Nakonec se vše podařilo a nezraněná (!) samice byla zachráněna.
OSAMOSTATŇOVÁNÍ
Od té doby se zatím nic mimořádného nepřihodilo. Rarozi se neustále zdokonalují v letu a již brzy nastane den, kdy se ke kleci s připravenou potravou přestanou vracet. Budou z nich soběstační dokonalí letci živící se přirozeným způsobem. Snad se jim podaří překonat všechny nástrahy, které na ně číhají na každém kroku. A nejde jen o ohrožení predátory nebo nemocemi, ale též o nástrahy, které jim připravujeme my, lidé. Ať už jde o jedy, jež zanášíme do jejich potravního řetězce, nebo o zařízení, která jim stavíme do cesty. Především jde o smrtelně nebezpečná nadzemní elektrická vedení a velké prosklené plochy.
Pokud naši rarozi všechna nebezpečí překonají a dožijí se dospělosti, mohou přibližně ve třech letech zahnízdit a vyvést potomstvo. To je také hlavním a konečným cílem jejich reintrodukce. Spolu s LČR se na ní letos podílela celá řada institucí, organizací, spolků i jednotlivců. Všem jim za pomoc při záchraně kriticky ohrožených ptačích druhů patří veliký dík.
Jaroslav Jonáš