Legendární romintští jeleni dnes
Před vstupem na Mezinárodní loveckou výstavu v Berlíně v r. 1937 vítala návštěvníky nadživotní socha jelena s mohutným parožím, zakončeným pohárovitou korunou. Byl to jelen ze známé romintské obory, v níž žila nejsilnější jelení zvěř v Německu. Jaký byl osud její a kapitálních jelenů z ní pocházejících?
ROMINTSKÝ PRALES – VYHLEDÁVANÉ LOVIŠTĚ
Romintský prales, německy Rominter Heide, je rozsáhlý lesní komplex, rozkládající se nedaleko litevských hranic. Dělí se o něj Rusko (Kaliningradská oblast) a severovýchodní Polsko. Až do konce druhé světové války byl začleněn do území dnes již neexistujících Východních Prus. Kdysi byl součástí daleko rozlehlejších lesů, rostoucích na špatně přístupných zabahnělých morénových půdách. Původně hraniční území mezi Polskem a Litvou, osídlené slovanským obyvatelstvem, kolonizoval ve 13. století Řád německých rytířů (křižáci). Území bylo vylidněno a celé zarostlo lesem. Vrátila se do něho i původní zvěř. Pro jeho nesnadnou přístupnost se mu říkalo „velká divočina“.
V 17. a 18. století je začali osidlovat Němci a rozsáhlé území pokryté lesem se rozpadlo na několik menších celků. Jedním z nich je Romintský prales, dnes ze dvou třetin ležící na území Ruska (nazývaný Krasněj les), z jedné třetiny v polském Bialystockém vojvodství (zvaný Romincka puszcza). Název dostal od říčky Rominty, která jím protéká.
Neobyčejné bohatství všech druhů evropské zvěře, mezi než patřil i zubr, přitahovalo zájem feudálů a Romintský prales se od poloviny 19. století stal vyhledávaným lovištěm pruských, později německých panovníků a jejich vyhrazenou honitbou. V té době se začala věnovat velká pozornost jelení zvěři, jež upoutala silným parožím s četnými dlouhými výsadami a pohárovitou korunou. Tím se stala pověstnou v celé Evropě. Koncem 19. století se začalo s odvodňováním močálů a blat, které se tak změnily ve sladké louky. Stav jelení zvěře se pochopitelně zvyšoval. Stalo se tak na úkor lesa.
Od r. 1885 se začalo s oplocováním Romintského pralesa, do něhož bylo uzavřeno 25 000 ha. Císařská honitba prožívala období slávy, byly vybudovány různé stavby převážně ze dřeva, a to v norském slohu, s dračí hlavou na štítě budovy.
Během 1. světové války poklesl zájem o péči o zvěř a její lov a došlo ke snížení jejích stavů. Od r. 1919 se obora stala reprezentační honitbou německých ministerských předsedů. Protože však chyběly peníze z císařské pokladny, trvalo delší dobu, než stav zvěře opět narostl.
GÖRINGOVA HONITBA
Poté, co v Německu převzali v r. 1933 moc nacisté, byla honitba prohlášena za státní a v podstatě sloužila výhradně říšskému lovčímu Göringovi. Ten měl kromě ní ještě rozsáhlou honitbu Schorfheide nedaleko Berlína. Göring, náruživý lovec, obdoba u nás známého Františka Ferdinanda d´Este, nešetřil státní pokladnu a kvalita chovu jelení zvěře se výrazně zlepšila. V té době dosáhly početní stavy jelenů v oboře maxima.
V r. 1936 přišel do Romintského pralesa Göringův oblíbenec vrchní lesmistr Walter Frevert (1897-1962), jehož hlavním úkolem byl chov zvěře, především jelení. Provedl řadu úprav ke zlepšení honitby, zavedl přehlídky shozů s jejich hodnocením a přísně prováděným průběrným odstřelem se mu zdařilo vychovat vynikající kmen jelenů. Ze stavu byli vyřazováni jeleni, kteří na počátku 2. věkové třídy nedosáhli stupně desateráka a měli korunu s méně než pěti výsadami.
Za Frevertova dohledu byl vybudován nový lovecký zámek, zvaný Říšský lovecký dvorec, zroubený ze dřeva a krytý rákosem. Frevert se řídil zásadami, jež pro dobrý vývoj paroží stanovil v r. 1936 F. Vogt na základě pokusů na Děčínském Sněžníku. Jeleni byli bohatě krmeni, a to až do konce války, kdy byl krmiva citelný nedostatek.
Většinu kapitálních jelenů ulovených v Romintské oboře zachytil na obrazech v době císařství prof. Richard Friese (1854-1918), Göringem ulovené jeleny od r. 1933 do r. 1944 Gerhard Löbenberg (1891-1967). Ten byl také hlavním pořadatelem Mezinárodní lovecké výstavy v r. 1937. O rok později mu byl udělen čestný titul profesor.
Romintský prales a zvěř v něm chovanou popsal v r. 1957 již zmíněný Walter Frevert v knize Rominten. Zachytil v ní nejvýznačnější trofeje, ulovené v letech 1936-1944, s podrobným popisem a bodováním, krmení zvěře, pokusy o vysazení dalších druhů zvěře, zážitky z lovů, zvyklosti (a to i ty poněkud „drsné“), ale i zkušenosti s výcvikem psí smečky na černou a osobní vzpomínky. Je to týž Frevert, který z Göringova podnětu napsal v r. 1937 knížku o loveckých zvyklostech a některé z nich poněkud doplnil. Göring byl totiž známý obdivovatel mysliveckých ceremoniálů.
KONEC LEGENDY … NATRVALO?
Když v lednu 1945 dobyla Rudá armáda Východní Prusy, zůstala celá oblast po útěku německého obyvatelstva neosídlena, oborní plot byl zničen, stav zvěře se značně snížil a les, původně zaujímající 25 000 ha, se přirozenou obnovou zvětšil na 41 000 ha. Také se rozšířila plocha bažin, neboť meliorační kanály byly zničeny a zarostly.
Legendární romintský jelen také nedosahuje dřívějšího mohutného paroží, protože není intenzivně krmen a je odkázán pouze na přírodní potravu. Genetické vlohy tamní jelení zvěře však zůstaly zachovány, neboť nebyla křížena s jinými geografickými rasami, a vhodnými chovatelskými zásahy by se daly opět zlepšit.
Přestože romintští jeleni nedosahují takových bodových hodnot jako před 2. světovou válkou, je o ně stále zájem. V polské části Romintského pralesa byl zahraničním, ponejvíce německým poplatkovým hostům umožněn odstřel jelenů již od 70. let minulého století, v ruské části od r. 1991. A zájem o ně je veliký: zájemci si musí odstřel objednat tři roky napřed.
Bronzovou sochu jelena, uloveného Göringem, která v r. 1937 stála před vstupní halou Mezinárodní lovecké výstavy v Berlíně, můžete dnes vidět v berlínské zoologické zahradě. Ostatní bronzové plastiky zvěře, jež zdobily Göringův zámek Karinhall v Schorfheide, neměly to štěstí: vláda NDR je dala rozlít. Menší kolekce paroží romintských jelenů je možno zhlédnout ve Východopruském zemském muzeu v Lüneburgu a v Německém muzeu myslivosti a rybářství v Mnichově.
Romintský jelen dosud žije a je jistě jen otázkou vhodných chovatelských opatření a času, kdy by mohl opět dosáhnout svých vrcholných hodnot.
H. V.
ROMINTSKÝ PRALES – VYHLEDÁVANÉ LOVIŠTĚ
Romintský prales, německy Rominter Heide, je rozsáhlý lesní komplex, rozkládající se nedaleko litevských hranic. Dělí se o něj Rusko (Kaliningradská oblast) a severovýchodní Polsko. Až do konce druhé světové války byl začleněn do území dnes již neexistujících Východních Prus. Kdysi byl součástí daleko rozlehlejších lesů, rostoucích na špatně přístupných zabahnělých morénových půdách. Původně hraniční území mezi Polskem a Litvou, osídlené slovanským obyvatelstvem, kolonizoval ve 13. století Řád německých rytířů (křižáci). Území bylo vylidněno a celé zarostlo lesem. Vrátila se do něho i původní zvěř. Pro jeho nesnadnou přístupnost se mu říkalo „velká divočina“.
V 17. a 18. století je začali osidlovat Němci a rozsáhlé území pokryté lesem se rozpadlo na několik menších celků. Jedním z nich je Romintský prales, dnes ze dvou třetin ležící na území Ruska (nazývaný Krasněj les), z jedné třetiny v polském Bialystockém vojvodství (zvaný Romincka puszcza). Název dostal od říčky Rominty, která jím protéká.
Neobyčejné bohatství všech druhů evropské zvěře, mezi než patřil i zubr, přitahovalo zájem feudálů a Romintský prales se od poloviny 19. století stal vyhledávaným lovištěm pruských, později německých panovníků a jejich vyhrazenou honitbou. V té době se začala věnovat velká pozornost jelení zvěři, jež upoutala silným parožím s četnými dlouhými výsadami a pohárovitou korunou. Tím se stala pověstnou v celé Evropě. Koncem 19. století se začalo s odvodňováním močálů a blat, které se tak změnily ve sladké louky. Stav jelení zvěře se pochopitelně zvyšoval. Stalo se tak na úkor lesa.
Od r. 1885 se začalo s oplocováním Romintského pralesa, do něhož bylo uzavřeno 25 000 ha. Císařská honitba prožívala období slávy, byly vybudovány různé stavby převážně ze dřeva, a to v norském slohu, s dračí hlavou na štítě budovy.
Během 1. světové války poklesl zájem o péči o zvěř a její lov a došlo ke snížení jejích stavů. Od r. 1919 se obora stala reprezentační honitbou německých ministerských předsedů. Protože však chyběly peníze z císařské pokladny, trvalo delší dobu, než stav zvěře opět narostl.
GÖRINGOVA HONITBA
Poté, co v Německu převzali v r. 1933 moc nacisté, byla honitba prohlášena za státní a v podstatě sloužila výhradně říšskému lovčímu Göringovi. Ten měl kromě ní ještě rozsáhlou honitbu Schorfheide nedaleko Berlína. Göring, náruživý lovec, obdoba u nás známého Františka Ferdinanda d´Este, nešetřil státní pokladnu a kvalita chovu jelení zvěře se výrazně zlepšila. V té době dosáhly početní stavy jelenů v oboře maxima.
V r. 1936 přišel do Romintského pralesa Göringův oblíbenec vrchní lesmistr Walter Frevert (1897-1962), jehož hlavním úkolem byl chov zvěře, především jelení. Provedl řadu úprav ke zlepšení honitby, zavedl přehlídky shozů s jejich hodnocením a přísně prováděným průběrným odstřelem se mu zdařilo vychovat vynikající kmen jelenů. Ze stavu byli vyřazováni jeleni, kteří na počátku 2. věkové třídy nedosáhli stupně desateráka a měli korunu s méně než pěti výsadami.
Za Frevertova dohledu byl vybudován nový lovecký zámek, zvaný Říšský lovecký dvorec, zroubený ze dřeva a krytý rákosem. Frevert se řídil zásadami, jež pro dobrý vývoj paroží stanovil v r. 1936 F. Vogt na základě pokusů na Děčínském Sněžníku. Jeleni byli bohatě krmeni, a to až do konce války, kdy byl krmiva citelný nedostatek.
Většinu kapitálních jelenů ulovených v Romintské oboře zachytil na obrazech v době císařství prof. Richard Friese (1854-1918), Göringem ulovené jeleny od r. 1933 do r. 1944 Gerhard Löbenberg (1891-1967). Ten byl také hlavním pořadatelem Mezinárodní lovecké výstavy v r. 1937. O rok později mu byl udělen čestný titul profesor.
Romintský prales a zvěř v něm chovanou popsal v r. 1957 již zmíněný Walter Frevert v knize Rominten. Zachytil v ní nejvýznačnější trofeje, ulovené v letech 1936-1944, s podrobným popisem a bodováním, krmení zvěře, pokusy o vysazení dalších druhů zvěře, zážitky z lovů, zvyklosti (a to i ty poněkud „drsné“), ale i zkušenosti s výcvikem psí smečky na černou a osobní vzpomínky. Je to týž Frevert, který z Göringova podnětu napsal v r. 1937 knížku o loveckých zvyklostech a některé z nich poněkud doplnil. Göring byl totiž známý obdivovatel mysliveckých ceremoniálů.
KONEC LEGENDY … NATRVALO?
Když v lednu 1945 dobyla Rudá armáda Východní Prusy, zůstala celá oblast po útěku německého obyvatelstva neosídlena, oborní plot byl zničen, stav zvěře se značně snížil a les, původně zaujímající 25 000 ha, se přirozenou obnovou zvětšil na 41 000 ha. Také se rozšířila plocha bažin, neboť meliorační kanály byly zničeny a zarostly.
Legendární romintský jelen také nedosahuje dřívějšího mohutného paroží, protože není intenzivně krmen a je odkázán pouze na přírodní potravu. Genetické vlohy tamní jelení zvěře však zůstaly zachovány, neboť nebyla křížena s jinými geografickými rasami, a vhodnými chovatelskými zásahy by se daly opět zlepšit.
Přestože romintští jeleni nedosahují takových bodových hodnot jako před 2. světovou válkou, je o ně stále zájem. V polské části Romintského pralesa byl zahraničním, ponejvíce německým poplatkovým hostům umožněn odstřel jelenů již od 70. let minulého století, v ruské části od r. 1991. A zájem o ně je veliký: zájemci si musí odstřel objednat tři roky napřed.
Bronzovou sochu jelena, uloveného Göringem, která v r. 1937 stála před vstupní halou Mezinárodní lovecké výstavy v Berlíně, můžete dnes vidět v berlínské zoologické zahradě. Ostatní bronzové plastiky zvěře, jež zdobily Göringův zámek Karinhall v Schorfheide, neměly to štěstí: vláda NDR je dala rozlít. Menší kolekce paroží romintských jelenů je možno zhlédnout ve Východopruském zemském muzeu v Lüneburgu a v Německém muzeu myslivosti a rybářství v Mnichově.
Romintský jelen dosud žije a je jistě jen otázkou vhodných chovatelských opatření a času, kdy by mohl opět dosáhnout svých vrcholných hodnot.
H. V.