Naši krkavcovití – aktuální početnost a rozšíření
MVDr. Julius Klejdus
Krkavcovití (Corvidae) jsou našimi největšími pěvci. Zástupci této čeledi jsou velmi proměnliví, a to jak s ohledem na velikost, tak ve zbarvení. Najdeme mezi nimi velkého černého krkavce, menšího havrana, dvoubarevnou straku, nádherně pestrou sojku nebo ořešníka. Krkavcovití jsou věčně pronásledovanými ptáky zejména proto, že plení hnízda malých i větších ptačích druhů. Jejich charakteristickou vlastností je tudíž mimořádná ostražitost a plachost. Někteří žijí samotářsky, jiní naopak pospolitým způsobem a hnízdí v menších či větších koloniích. U nás žije a hnízdí celkem sedm druhů.
Jedním z nejznámějších druhů čeledi krkavcovitých je sojka obecná (Garrulus glandarius), pestrobarevný pták potravně i hnízdně vázaný na lesní prostředí. Žije v jehličnatých, ale také smíšených i listnatých lesích se zastoupením dubu. Obývá především okraje porostů. V poslední době zaznamenáváme výskyt i hnízdění sojky také ve větších a menších remízcích, větrolamech, ale i na zahradách či v parcích ve městech a na vesnicích. V některých oblastech (hlavně v nížinách) lze sojku považovat za synantropní druh (žijící v těsné blízkosti lidských sídlišť – pozn. red.), přičemž její celková i hnízdní početnost je v těchto biotopech jednoznačně vyšší než v tradičních lesních lokalitách. Pro vytváření párů má u sojek význam tzv. jarní shromažďování na vysokých stromech, provázené společnými hlasovými projevy a lety. Z hejna o minimálně třech, ale až o 30 i více kusech jeden z ptáků vzlétne a ostatní ho v různě dlouhých intervalech následují. K těmto „shromážděním“ dochází obvykle od počátku března do prvního květnového týdne. Hnízda si sojky staví zpravidla vysoko v korunách stromů, převážně jehličnanů na okrajích lesních porostů. V městských aglomeracích či v prostředí vesnic zahnízdí leckdy i na okenních římsách, v různých výklencích nebo dokonce v budkách pro poštolky a sovy. Hnízdí jen jednou do roka v období od dubna do června. Potrava sojek je velmi rozmanitá. Od léta do zimy v ní převládají rostlinné složky, na jaře a během léta složky živočišné. Rostlinnou potravu představují především žaludy, obilí, různé bobule, plody, ořechy apod., živočišnou hlavně hmyz, z obratlovců zejména mláďata různých ptáků (včetně vajec) a drobní savci. Potravu sojky sbírají na zemi i na stromech.
Na základě výsledků posledního celostátního mapování hnízdního rozšíření ptáků, provedeného v letech 2001-03, lze říci, že stavy sojky obecné na území ČR se od předchozího mapování (1985-89) zvýšily na 170 000 až 340 000 párů (podle Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003 autorů Šťastného, Bejčka a Hudce, vydaného v r. 2006).
Druhým, neméně známým zástupcem čeledi je straka obecná (Pica pica). Pro svůj typický vzhled a černobílé zbarvení je téměř nezaměnitelná. Jestliže o sojce lze říci, že se dokázala postupně přizpůsobit kulturní krajině (proces synantropizace), pro straku to platí dvojnásob. Také ona je rozšířena téměř rovnoměrně na celém území našeho státu, hnízdí však převážně v nižších polohách. Tam straku najdeme téměř všude. Dává přednost především krajině s polními remízky, stromovými alejemi, větrolamy a stromořadími kolem vodotečí, silnic a železnic. Běžně se s ní setkáme v parcích, na zahradách i hřbitovech. Hnízdí jednou do roka v době od počátku dubna do května. Typické masivní hnízdo, postavené z různých větviček, má charakteristickou stříšku, která zabraňuje různým vetřelcům v průniku dovnitř. Stračí hnízda jsou značně trvanlivá a mohou vydržet i více než šest let. Stará hnízda strak využívají s velkou oblibou ke svému hnízdění poštolky obecné a kalousi ušatí. Potrava straky je velmi rozmanitá, skládá se z rostlinné složky (obiloviny, plody slivoní, třešní a jabloní, různé bobule) i ze složky živočišné (hmyz, měkkýši, různí obratlovci). Potravu ptáci sbírají na zemi i na stromech.
V období let 2001-03 došlo oproti letům 1985-89 ke zvýšení odhadu celkové hnízdní početnosti v celé ČR na 50 000 až 100 000 párů (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Poněkud méně známý a také podstatně méně častý než předchozí dva druhy je ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Velmi charakteristické je jeho tmavohnědé zbarvení s bílými kapkovitými skvrnami. Typickým hnízdním prostředím ořešníků jsou mladší a hustší jehličnaté lesní porosty (zejména smrkové), a to od předhůří až po horní hranici lesa. Většina našich hnízdních populací je soustředěna do jehličnatých lesů hor v nadmořské výšce od 450 do 1370 m. Svá hnízda si ořešníci staví většinou v hustých korunách jehličnanů. Hnízdí jednou do roka od března do června, přičemž během hnízdění se chovají velmi nenápadně a zcela unikají pozornosti. Na zemi se ořešník pohybuje skoky. Hlavním zdrojem jeho potravy jsou semena jehličnatých dřevin, lískové ořechy a semena různých rostlin. Ořešníci sbírají také hmyz, s oblibou se „dobývají“ do zemních vosích hnízd.
Hnízdní početnost ořešníka kropenatého v ČR v letech 2001-03 byla odhadnuta na 2500 až 3000 párů. V novém Červeném seznamu z počátku nového milénia ořešník patří mezi druhy zranitelné (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Krkavcovitým ptákem, jehož početnost a rozšíření prošly v posledním čtvrtstoletí velkou změnou, je kavka obecná (Corvus monedula). Tento převážně pospolitě žijící druh se v minulosti vyskytoval dosti hojně v celé ČR. Známé byly velmi početné hnízdní kolonie v lesích, parcích a stromořadích či alejích s dutými stromy (duby, lípy, vrby, jírovce apod.). Počátkem 80. let 20. století však došlo k drastickému snížení počtu hnízdních párů kavek obecných na celém území našeho státu. Důvodem byla řada civilizačních faktorů, např. dlouhodobé plošné používání pesticidů, nedostatek potravních zdrojů na zemědělských plochách, ale také úbytek hnízdních možností (likvidace doupných stromů). To vše mělo za následek vymizení naprosté většiny lesních kolonií kavek a fatální úbytek hnízdních párů v mnoha dalších oblastech. Např. na jižní Moravě se početnost kavky obecné snížila od poloviny 80. let do poloviny 90. let až o 80 %. Teprve ve druhé polovině 90. let a na počátku nového milénia se začínají počty hnízdních párů opět mírně zvyšovat. Je však nutné poznamenat, že v současné době se kavky projevují převážně již jako synantropní druh. Hnízda si staví v nefunkčních komínech, ve větracích šachtách, na střešních římsách, na půdách a jen vzácněji v dutinách stromů (platany, jírovce), zejména v parcích. Kavky hnízdí jednou do roka v dubnu až květnu. V jejich potravě převažuje rostlinná složka (semena planých a kulturních plodin), potravu živočišného původu (hlavně různý hmyz a jeho larvy) lze zaznamenat častěji především v době krmení mláďat. Potravu kavky sbírají takřka výhradně na zemi.
Během posledního mapování v letech 2001-03 hnízdilo na území ČR 10 000 až 20 000 párů. V aktuálním Červeném seznamu figuruje kavka obecná jako druh téměř ohrožený (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Pospolitě, v různě velkých koloniích, hnízdí havran polní (Corvus frugilegus). V Čechách byly známy hnízdní kolonie tohoto druhu již na konci 19. století, přičemž většina z nich spadala do oblastí podél toků velkých řek – Labe, Ohře a Vltavy. Právě na Labi bylo možné najít největší havraní kolonii u nás, a to konkrétně ve Veltrusech. Tato kolonie existuje dodnes. Hnízdiště havranů na Moravě byla známa až po 2. světové válce – ve druhé polovině 40. let. Havrani se usídlili hlavně v některých oblastech Slezska a na jižní Moravě nedaleko Znojma. Populace našich (hnízdících) havranů jsou převážně tažné. Ptáci odlétají na zimoviště v jižní Francii během září a října a koncem února se vrací. Od října naše území obsazují tažné severovýchodní populace. Havran polní je pták obývající otevřenou zemědělsky využívanou krajinu. Za svá hnízdiště si vybírá drobné remízky a lesíky, nezřídka zakládá hnízdní kolonie v urbánním prostředí, někdy přímo uprostřed měst. Hnízdit začíná od počátku března a celé období trvá do konce dubna. Hnízdění je ovlivňováno dostatečnou potravní nabídkou v okolí hnízdišť a přítomností vysokých stromů s „vhodnými“ korunami (např. topoly, akáty, olše a borovice). Havrani hnízdí jen jednou do roka. Jejich potrava je velmi rozmanitá a pestrá. Převládají v ní obiloviny, ve vegetační době i drobní obratlovci, hmyz a jeho larvy. Havrani létají pravidelně, často ve větších hejnech za potravou do městských aglomerací, na různá smetiště a haldy odpadků.
V letech 2001-03 představoval odhad hnízdní početnosti na území ČR 3000-4000 párů. V aktuálním Červeném seznamu na počátku milénia byl havran polní začleněn do kategorie zranitelných druhů (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Pro vránu obecnou (Corvus corone) je typické, že v našich podmínkách žije ve dvou poddruzích. Vrána obecná černá (C. corone corone) se vyznačuje celkovým černým zbarvením a geograficky je „západní rasou“. Vrána obecná šedá (C. corone cornix) působí poněkud zavalitěji než předchozí poddruh. Má černou hlavu, horní část hrudi, křídla, ocas i stojáčky, zatímco zbývající části tělního pokryvu jsou šedé. Obývá východní část ČR. Areály obou poddruhů se na území našeho státu de facto prolínají, přičemž je však třeba říci, že vrána šedá proniká do území své příbuzné (tj. z východu na západ) poněkud významněji. Oba poddruhy se mezi sebou mohou křížit a jejich potomstva jsou plodná, i když zřejmě méně životaschopná než „čisté“ poddruhy. Vrána obecná má ráda otevřenou krajinu, stromořadí a vyhledává též volné vodní plochy s okolními porosty. V hustých souvislých celcích naopak chybí. Hnízda staví zpravidla jednotlivě v korunách většinou dosti vysokých stromů, nevytváří kolonie. Hnízdí od března do konce května. Potrava obou poddruhů je velmi rozmanitá – zahrnuje složku jak rostlinnou, tak živočišnou, kterou ptáci vyhledávají nebo loví na zemi. Často vypíjejí vejce ptáků a loví jejich mláďata. Nepohrdnou ani mršinou.
V letech 2001-03 činil odhad hnízdní početnosti na území ČR 3000 až 6000 párů u vrány obecné černé a 9000 až 18 000 párů u vrány obecné šedé. Z výsledků Jednotného programu sčítání ptáků v ČR vyplývá, že v letech 1982-2003 se stavy vrány obecné snižovaly s průměrným ročním poklesem početnosti 2,20 %. V aktualizovaném Červeném seznamu ptáků ČR z počátku nového tisíciletí byl druh především kvůli nízkým stavům populací poddruhu vrány obecné černé zařazen mezi téměř ohrožené (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Nejmohutnějším zástupcem čeledi krkavcovitých je krkavec velký (Corvus corax), který dosahuje rozpětí křídel jeden metr. Ve středověku a také později byl u nás hojným hnízdícím ptákem. Intenzivním pronásledováním a změnami v obhospodařování krajiny však krkavců rychle ubývalo. Na území Čech a Moravy hnízdili zástupci druhu ještě v 50. letech 19. století, poté však nastala téměř stoletá „přestávka“. První novodobé hnízdění krkavců bylo zaznamenáno až v r. 1968 na severní Moravě v hukvaldské oboře a v Jeseníkách. K šíření ptáků na naše území docházelo ze dvou směrů: Moravu obsazovali krkavci z východu a severovýchodu, do Čech se šířili z bývalé NDR.
Krkavci žijí v lesích i v otevřené krajině. Hnízda si staví vysoko v korunách stromů, na skalních stěnách, ale i na stožárech vysokého napětí. Hnízdí jednou ročně, a to velmi brzy –
od února do dubna. Loví drobné obratlovce, ale i hmyz a jiné bezobratlé. Sbírají též různé odpadky na smetištích a neopovrhnou ani mršinou.
V letech 2001-03 byl krkavec velký zjištěn na 90 % území ČR. Celková početnost se oproti minulým obdobím výrazně zvýšila, a to na 800 až 1200 párů (v letech 1973-77 byl jeho stav odhadnut na pět až deset párů; v letech 1985-89 však celkové stavy prudce vzrostly na 250 až 400 párů). V navrhovaném Červeném seznamu ptáků ČR z 80. let minulého století figuroval krkavec velký v kategorii druhů téměř ohrožených. Přes prudký růst početnosti byl v nové verzi z počátku 21. století, v němž byla zohledněna kritéria IUCN, přeřazen do vyšší kategorie – druhů zranitelných (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Krkavcovití (Corvidae) jsou našimi největšími pěvci. Zástupci této čeledi jsou velmi proměnliví, a to jak s ohledem na velikost, tak ve zbarvení. Najdeme mezi nimi velkého černého krkavce, menšího havrana, dvoubarevnou straku, nádherně pestrou sojku nebo ořešníka. Krkavcovití jsou věčně pronásledovanými ptáky zejména proto, že plení hnízda malých i větších ptačích druhů. Jejich charakteristickou vlastností je tudíž mimořádná ostražitost a plachost. Někteří žijí samotářsky, jiní naopak pospolitým způsobem a hnízdí v menších či větších koloniích. U nás žije a hnízdí celkem sedm druhů.
Jedním z nejznámějších druhů čeledi krkavcovitých je sojka obecná (Garrulus glandarius), pestrobarevný pták potravně i hnízdně vázaný na lesní prostředí. Žije v jehličnatých, ale také smíšených i listnatých lesích se zastoupením dubu. Obývá především okraje porostů. V poslední době zaznamenáváme výskyt i hnízdění sojky také ve větších a menších remízcích, větrolamech, ale i na zahradách či v parcích ve městech a na vesnicích. V některých oblastech (hlavně v nížinách) lze sojku považovat za synantropní druh (žijící v těsné blízkosti lidských sídlišť – pozn. red.), přičemž její celková i hnízdní početnost je v těchto biotopech jednoznačně vyšší než v tradičních lesních lokalitách. Pro vytváření párů má u sojek význam tzv. jarní shromažďování na vysokých stromech, provázené společnými hlasovými projevy a lety. Z hejna o minimálně třech, ale až o 30 i více kusech jeden z ptáků vzlétne a ostatní ho v různě dlouhých intervalech následují. K těmto „shromážděním“ dochází obvykle od počátku března do prvního květnového týdne. Hnízda si sojky staví zpravidla vysoko v korunách stromů, převážně jehličnanů na okrajích lesních porostů. V městských aglomeracích či v prostředí vesnic zahnízdí leckdy i na okenních římsách, v různých výklencích nebo dokonce v budkách pro poštolky a sovy. Hnízdí jen jednou do roka v období od dubna do června. Potrava sojek je velmi rozmanitá. Od léta do zimy v ní převládají rostlinné složky, na jaře a během léta složky živočišné. Rostlinnou potravu představují především žaludy, obilí, různé bobule, plody, ořechy apod., živočišnou hlavně hmyz, z obratlovců zejména mláďata různých ptáků (včetně vajec) a drobní savci. Potravu sojky sbírají na zemi i na stromech.
Na základě výsledků posledního celostátního mapování hnízdního rozšíření ptáků, provedeného v letech 2001-03, lze říci, že stavy sojky obecné na území ČR se od předchozího mapování (1985-89) zvýšily na 170 000 až 340 000 párů (podle Atlasu hnízdního rozšíření ptáků v ČR 2001-2003 autorů Šťastného, Bejčka a Hudce, vydaného v r. 2006).
Druhým, neméně známým zástupcem čeledi je straka obecná (Pica pica). Pro svůj typický vzhled a černobílé zbarvení je téměř nezaměnitelná. Jestliže o sojce lze říci, že se dokázala postupně přizpůsobit kulturní krajině (proces synantropizace), pro straku to platí dvojnásob. Také ona je rozšířena téměř rovnoměrně na celém území našeho státu, hnízdí však převážně v nižších polohách. Tam straku najdeme téměř všude. Dává přednost především krajině s polními remízky, stromovými alejemi, větrolamy a stromořadími kolem vodotečí, silnic a železnic. Běžně se s ní setkáme v parcích, na zahradách i hřbitovech. Hnízdí jednou do roka v době od počátku dubna do května. Typické masivní hnízdo, postavené z různých větviček, má charakteristickou stříšku, která zabraňuje různým vetřelcům v průniku dovnitř. Stračí hnízda jsou značně trvanlivá a mohou vydržet i více než šest let. Stará hnízda strak využívají s velkou oblibou ke svému hnízdění poštolky obecné a kalousi ušatí. Potrava straky je velmi rozmanitá, skládá se z rostlinné složky (obiloviny, plody slivoní, třešní a jabloní, různé bobule) i ze složky živočišné (hmyz, měkkýši, různí obratlovci). Potravu ptáci sbírají na zemi i na stromech.
V období let 2001-03 došlo oproti letům 1985-89 ke zvýšení odhadu celkové hnízdní početnosti v celé ČR na 50 000 až 100 000 párů (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Poněkud méně známý a také podstatně méně častý než předchozí dva druhy je ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Velmi charakteristické je jeho tmavohnědé zbarvení s bílými kapkovitými skvrnami. Typickým hnízdním prostředím ořešníků jsou mladší a hustší jehličnaté lesní porosty (zejména smrkové), a to od předhůří až po horní hranici lesa. Většina našich hnízdních populací je soustředěna do jehličnatých lesů hor v nadmořské výšce od 450 do 1370 m. Svá hnízda si ořešníci staví většinou v hustých korunách jehličnanů. Hnízdí jednou do roka od března do června, přičemž během hnízdění se chovají velmi nenápadně a zcela unikají pozornosti. Na zemi se ořešník pohybuje skoky. Hlavním zdrojem jeho potravy jsou semena jehličnatých dřevin, lískové ořechy a semena různých rostlin. Ořešníci sbírají také hmyz, s oblibou se „dobývají“ do zemních vosích hnízd.
Hnízdní početnost ořešníka kropenatého v ČR v letech 2001-03 byla odhadnuta na 2500 až 3000 párů. V novém Červeném seznamu z počátku nového milénia ořešník patří mezi druhy zranitelné (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Krkavcovitým ptákem, jehož početnost a rozšíření prošly v posledním čtvrtstoletí velkou změnou, je kavka obecná (Corvus monedula). Tento převážně pospolitě žijící druh se v minulosti vyskytoval dosti hojně v celé ČR. Známé byly velmi početné hnízdní kolonie v lesích, parcích a stromořadích či alejích s dutými stromy (duby, lípy, vrby, jírovce apod.). Počátkem 80. let 20. století však došlo k drastickému snížení počtu hnízdních párů kavek obecných na celém území našeho státu. Důvodem byla řada civilizačních faktorů, např. dlouhodobé plošné používání pesticidů, nedostatek potravních zdrojů na zemědělských plochách, ale také úbytek hnízdních možností (likvidace doupných stromů). To vše mělo za následek vymizení naprosté většiny lesních kolonií kavek a fatální úbytek hnízdních párů v mnoha dalších oblastech. Např. na jižní Moravě se početnost kavky obecné snížila od poloviny 80. let do poloviny 90. let až o 80 %. Teprve ve druhé polovině 90. let a na počátku nového milénia se začínají počty hnízdních párů opět mírně zvyšovat. Je však nutné poznamenat, že v současné době se kavky projevují převážně již jako synantropní druh. Hnízda si staví v nefunkčních komínech, ve větracích šachtách, na střešních římsách, na půdách a jen vzácněji v dutinách stromů (platany, jírovce), zejména v parcích. Kavky hnízdí jednou do roka v dubnu až květnu. V jejich potravě převažuje rostlinná složka (semena planých a kulturních plodin), potravu živočišného původu (hlavně různý hmyz a jeho larvy) lze zaznamenat častěji především v době krmení mláďat. Potravu kavky sbírají takřka výhradně na zemi.
Během posledního mapování v letech 2001-03 hnízdilo na území ČR 10 000 až 20 000 párů. V aktuálním Červeném seznamu figuruje kavka obecná jako druh téměř ohrožený (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Pospolitě, v různě velkých koloniích, hnízdí havran polní (Corvus frugilegus). V Čechách byly známy hnízdní kolonie tohoto druhu již na konci 19. století, přičemž většina z nich spadala do oblastí podél toků velkých řek – Labe, Ohře a Vltavy. Právě na Labi bylo možné najít největší havraní kolonii u nás, a to konkrétně ve Veltrusech. Tato kolonie existuje dodnes. Hnízdiště havranů na Moravě byla známa až po 2. světové válce – ve druhé polovině 40. let. Havrani se usídlili hlavně v některých oblastech Slezska a na jižní Moravě nedaleko Znojma. Populace našich (hnízdících) havranů jsou převážně tažné. Ptáci odlétají na zimoviště v jižní Francii během září a října a koncem února se vrací. Od října naše území obsazují tažné severovýchodní populace. Havran polní je pták obývající otevřenou zemědělsky využívanou krajinu. Za svá hnízdiště si vybírá drobné remízky a lesíky, nezřídka zakládá hnízdní kolonie v urbánním prostředí, někdy přímo uprostřed měst. Hnízdit začíná od počátku března a celé období trvá do konce dubna. Hnízdění je ovlivňováno dostatečnou potravní nabídkou v okolí hnízdišť a přítomností vysokých stromů s „vhodnými“ korunami (např. topoly, akáty, olše a borovice). Havrani hnízdí jen jednou do roka. Jejich potrava je velmi rozmanitá a pestrá. Převládají v ní obiloviny, ve vegetační době i drobní obratlovci, hmyz a jeho larvy. Havrani létají pravidelně, často ve větších hejnech za potravou do městských aglomerací, na různá smetiště a haldy odpadků.
V letech 2001-03 představoval odhad hnízdní početnosti na území ČR 3000-4000 párů. V aktuálním Červeném seznamu na počátku milénia byl havran polní začleněn do kategorie zranitelných druhů (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Pro vránu obecnou (Corvus corone) je typické, že v našich podmínkách žije ve dvou poddruzích. Vrána obecná černá (C. corone corone) se vyznačuje celkovým černým zbarvením a geograficky je „západní rasou“. Vrána obecná šedá (C. corone cornix) působí poněkud zavalitěji než předchozí poddruh. Má černou hlavu, horní část hrudi, křídla, ocas i stojáčky, zatímco zbývající části tělního pokryvu jsou šedé. Obývá východní část ČR. Areály obou poddruhů se na území našeho státu de facto prolínají, přičemž je však třeba říci, že vrána šedá proniká do území své příbuzné (tj. z východu na západ) poněkud významněji. Oba poddruhy se mezi sebou mohou křížit a jejich potomstva jsou plodná, i když zřejmě méně životaschopná než „čisté“ poddruhy. Vrána obecná má ráda otevřenou krajinu, stromořadí a vyhledává též volné vodní plochy s okolními porosty. V hustých souvislých celcích naopak chybí. Hnízda staví zpravidla jednotlivě v korunách většinou dosti vysokých stromů, nevytváří kolonie. Hnízdí od března do konce května. Potrava obou poddruhů je velmi rozmanitá – zahrnuje složku jak rostlinnou, tak živočišnou, kterou ptáci vyhledávají nebo loví na zemi. Často vypíjejí vejce ptáků a loví jejich mláďata. Nepohrdnou ani mršinou.
V letech 2001-03 činil odhad hnízdní početnosti na území ČR 3000 až 6000 párů u vrány obecné černé a 9000 až 18 000 párů u vrány obecné šedé. Z výsledků Jednotného programu sčítání ptáků v ČR vyplývá, že v letech 1982-2003 se stavy vrány obecné snižovaly s průměrným ročním poklesem početnosti 2,20 %. V aktualizovaném Červeném seznamu ptáků ČR z počátku nového tisíciletí byl druh především kvůli nízkým stavům populací poddruhu vrány obecné černé zařazen mezi téměř ohrožené (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).
Nejmohutnějším zástupcem čeledi krkavcovitých je krkavec velký (Corvus corax), který dosahuje rozpětí křídel jeden metr. Ve středověku a také později byl u nás hojným hnízdícím ptákem. Intenzivním pronásledováním a změnami v obhospodařování krajiny však krkavců rychle ubývalo. Na území Čech a Moravy hnízdili zástupci druhu ještě v 50. letech 19. století, poté však nastala téměř stoletá „přestávka“. První novodobé hnízdění krkavců bylo zaznamenáno až v r. 1968 na severní Moravě v hukvaldské oboře a v Jeseníkách. K šíření ptáků na naše území docházelo ze dvou směrů: Moravu obsazovali krkavci z východu a severovýchodu, do Čech se šířili z bývalé NDR.
Krkavci žijí v lesích i v otevřené krajině. Hnízda si staví vysoko v korunách stromů, na skalních stěnách, ale i na stožárech vysokého napětí. Hnízdí jednou ročně, a to velmi brzy –
od února do dubna. Loví drobné obratlovce, ale i hmyz a jiné bezobratlé. Sbírají též různé odpadky na smetištích a neopovrhnou ani mršinou.
V letech 2001-03 byl krkavec velký zjištěn na 90 % území ČR. Celková početnost se oproti minulým obdobím výrazně zvýšila, a to na 800 až 1200 párů (v letech 1973-77 byl jeho stav odhadnut na pět až deset párů; v letech 1985-89 však celkové stavy prudce vzrostly na 250 až 400 párů). V navrhovaném Červeném seznamu ptáků ČR z 80. let minulého století figuroval krkavec velký v kategorii druhů téměř ohrožených. Přes prudký růst početnosti byl v nové verzi z počátku 21. století, v němž byla zohledněna kritéria IUCN, přeřazen do vyšší kategorie – druhů zranitelných (Šťastný, Bejček, Hudec 2006).