Osmerák
Ing. Zdeněk Kunert
Poprvé jsem ho slyšel pod Buchlovem zatroubit počátkem druhého zářijového týdne. Scházel z hřebene Holého kopce a směřoval k rozsáhlému komplexu listnatých nárostů a mlazin s ostrůvky výstavků dubů a buků, jež zbyly po domýtných sečích. Zvlněný terén sklánějící se k jihu je protkaný nesčetnými úžlabinami, kde zvěř v zárodcích drobných potůčků nalézá stinná útočiště. Od nepaměti se tato lesnatá část polesí nazývá Žďáry, zřejmě po žďáření v dávných dobách. Byl to hlas hledajícího jelena, přesto však svým hrubým, úsečným troubením naprosto nezaměnitelný.
Spatřil jsem ho až po týdnu. V pozdním odpoledni jsem seděl na kryté pozorovatelně v Lipové seči. Po náhlé přeháňce ozářilo slunce naklánějící se k západu ostře žlutým světlem protilehlý svah Žďárů. Větve mlaziny a obrostů, stejně jako koruny a kmeny výstavků, na chvíli plasticky vystoupily z polostínu. I přes velikou vzdálenost upoutal moji pozornost nepatrný pohyb větve v mezernatém nárostu buků. Nebyla to větev, ale paroží jelena! Ležel v travnaté mýtině poblíž skupiny starých dubů, jíž vévodil mohutný jeřáb břek. Lehce pohyboval skloněnou hlavou. Odpočíval, jak tomu u jelenů v říji často bývá. Tmavé, zdálo se mi až černé paroží impozantní délky a síly mi navzdory vzdálenosti, doslova vyrazilo dech. Žádná koruna, tedy osmerák, nebo výsadcový desaterák. Jemně se pohybující zlaté klasy křovištní třtiny s ním tvořily skvělý kontrast. Byla to chvíle, jaké se navždy zapisují do paměti myslivce. Náhle slunce zakryl mrak a kouzlo okamžiku pominulo.
Ten večer se ve Žďárech ozval až po setmění. Jeho hlas však byl znovu mezi ostatními jeleny zcela ojedinělý. Drsný, temně basový, s krátkým výhružným rykem. Zdálo se, že vždy, když zatroubil, ostatní jeleni v okolí na chvíli zmlkli. Příští dny mu patřila pozornost dvou lovců, když jsme již znali jeho každodenní tah. A přesto nebyl už „zpola na voze“, jak jsme říkávali, pokud byl lovný jelen důkladně obeznán.
Uplynul více než týden od pohřbu starohuťského lesního. Dny spěly ke sv. Václavu a říje byla téměř za vrcholem. Žďárský jelen, jak jsme mu říkávali, odolal úsilí dalšího, tentokrát zkušeného jelenáře z Javořiny.
***
Ve slunečním odpoledni sedím na posedu v dolní části Lipové nad spádným hřebenem Dlouhé řeky. Les se již zbarvil do hořícího zlata a zářivé zeleně všech odstínů. Mezi větvemi mlází jiskří stříbrné pavučiny, nad úbočím Maršavy krouží káně. Můj pohled vpravo zabírá pruh údolní louky, přechází staré kaštany „U Wildakru“ a spočine na domýtné seči Žďárů, kde jsem jelena poprvé spatřil. Pokud se ozve, chci mu jít šoulačkou vstříc do mlazin a nárostů, navzdory malé pravděpodobnosti loveckého úspěchu. Necítím však velkou loveckou žádostivost, či vše, co obvykle předchází úspěšnému završení lovu říjného jelena, co jej dělá tak přitažlivým. Náhle dal někde uprostřed Žďárů zaznít svému hlasu. Fascinující bas se ozval jen jednou, o to víc však působivěji. K mému zklamání o sobě jelen více nedal vědět a zamýšlená šoulačka se změnila v pouhé neúspěšné čekání.
Po návratu domů a krátkém odpočinku se vracím do buchlovického revíru. Tiše procházím podrostem Žďárů a vystupuji na nízkou, již téměř dožívající pozorovatelnu, z velké části pohlcenou okolní mlazinou. Strávím noc v lese, jak tomu často bývá v jelení říji každý rok. Vždy to sloužilo k obeznání jelenů, jimž měla patřit šoulačka nebo čekaná příštího dne. Dnes je tomu trochu jinak. V mém okolí se rozprostírá přehoustlá, místy mezernatá listnatá mlazina. Předrosty jív a jeřábů obklopují bujné shluky ostružiní a divokého chmele v boji o životadárné světlo. Výhled je velmi omezený, o to však zajímavější řadou tajemných zákoutí. Vzduch je čistý a drsný, voní po houbách, po zemi a listí. Z blízké vesnice za kopcem doléhá večerní směsice hlasů a zvuků. Na hřebenu Maršavy troubí osamělý jelen, jako by ohlašoval blízký konec jelení říje.
O půlnoci jsem se probudil z dřímoty. Chlad měsíční noci jsem necítil. Obloha byla vysoko a plná blikajících hvězd. Vál jemný, chladný větřík. Staré buky a duby ve stráni Holého kopce, zahalené v hluboké černi, se odrážely do jasnější oblohy. Stíny jejich korun pomalu putovaly s měnícím se světlem měsíce přes mlází a nárosty. Občas se vynořil mrak, zahalil měsíc a tichý les se propadl do temnoty. Ozval sýček a druhý mu odpovídal.
Jak zvláštní, a přitom bolestná, je neschopnost lidské mysli zapomínat na smutek minulých dnů. Zase se musím vracet k události z počátku letošní jelení říje. V starohuťském revíru se polesný rozhodl zpestřit dvěma loveckým hostům z Porýní lovecké zážitky malou nátlačkou na divočáky. Po ranní čekané rozmístil lovecké hosty v nepřehledné mlazině na ochozech černé a dva lesníci procházeli lečí. Padl jediný výstřel. Nešťastnou náhodou lesní zasáhl namísto lončáka svého kamaráda a smrtelně ho zranil. Dobrý úmysl skončil tragicky a poznamenal celou říji. Pozdě zaznělo memento starých myslivců: k jelení říji naháňky na černou nepatří. I proto jsem dnes trávil noc v tichu lesní samoty, ne abych se pokusil ulovit jelena, ale abych se spíše vyrovnal s neblahou událostí a se všemi jejími důsledky.
Z polospánku mne probudilo šumění. Několik desítek metrů ode mě se v porostu pohybovala zvěř. Slyším praskot klestí a nárazy větví. Po chraplavém výdechu vnímám hrdelní zamručení. Několik příštích okamžiků je ticho. V příšeří marně pátrám po okolí. Vše se rozplývá v mlhavé šedi. Lámání v houští se přibližuje, chvílemi zase vzdaluje a pak opět sílí. Náhle je vše přerušeno drsným zatroubením, tak důvěrně známým. Jelen se blíží, větve mlází se rozevírají a zcela nablízku z něj náhle ční hlava a část hrudi žďárského jelena. Mohutné paroží je ukončeno dvěma vidlemi. Vnímám intenzivní pach prku. Právě, když v mezeře listoví zvedá jelen hlavu vzhůru, tisknu spoušť. Postřehnu ještě, jak v šedivém oparu na zlomek vteřiny strne, než se skryt mým očím řítí mlazinou. Hluk postupně slábne, až zcela dozní. Párek kosů poplašeně vylétá z předrostlých habrů. Naslouchám a čekám. Přicházejí tolik známé pocity, jimž se nevyhne žádný lovec. Tentokrát mě však zkušenost již předem naplňuje více než pochybnostmi, přestože jelen byl tak blízko a v zaměřovacím dalekohledu jsem jasně viděl volnou část krku a hrudi. To je přece při dobrém zásahu vždy „smrtelné místo“ a zvěř rychle zhasíná.
Až za drahnou dobu se obtížně prodírám k nástřelu. Listy stromů, keřů a trav jsou pokryty velkými kapkami rosy. Jelen přitáhl a stál na úzkém, houštím zcela uzavřeném ochozu, o kterém jsem nevěděl. Jak bylo patrné z četných stop a nebeských znamení, pravidelně jej používal, stejně jako černá. Hledal jsem známky zásahu, teprve když se zcela rozjasnilo. Sledoval jsem čerstvé otisky spárků ve vlhké prsti, stejně jako kmínky buků a listí na obrostech více než 200 metrů. Pak jsem se vrátil, znovu vystoupil na pozorovatelnu a hledal dráhu střely. Vše skončilo neúspěšně. Tušení se naplnilo, osmeráka jsem začátečnicky chybil. Kupodivu jsem však necítil velké zklamání nad ztrátou tak skvělé trofeje, jen tichou rezignaci – snad ještě jako dozvuk nešťastné události ve starohuťském revíru. Ranní chlad mě vrátil do reality. Vracel jsem se ke každému okamžiku prožité hodiny a přemýšlel.
Když jsem se po návratu domů rozhodl vyzkoušet nastřelení své jinak osvědčené kulovnice ráže 7x64, padl můj pohled na klapkovou montáž zaměřovacího dalekohledu. Vše bylo rázem jasné. Zůstalo dodnes záhadou, jak se mohl v takové míře uvolnit zajišťovací šroub! Náhoda, či zlý úmysl? Někdy je přece jen lepší ponechat věcem jejich běh, než zjišťovat trpkou pravdu. A tak jsem se raději o svém nezdaru nikomu nezmínil.
***
Navečer téhož dne přijel na lesní závod jeden z posledních loveckých hostů. Dobrý myslivec a zemitý chlap, jak už vinaři z jižní Moravy bývají. Příští ráno již za plného světla v doprovodu buchlovského polesného šoulali podél údolních luk. Mírně pršelo a jeleni mlčeli. V zákoutí louky pod Žďáry potkali kapitálního osmeráka. Byl to žďárský jelen. Po výstřelu zůstal v ohni. Dvanáctiletý jelen mohutné postavy, s vysokým, bohatě perleným parožím osmeráka, dosáhl hodnoty 199,50 bodů CIC. Tak je zaznamenán v loveckém deníku před více než 20 lety.
Pak se řekne „jenom osmerák“!
Poprvé jsem ho slyšel pod Buchlovem zatroubit počátkem druhého zářijového týdne. Scházel z hřebene Holého kopce a směřoval k rozsáhlému komplexu listnatých nárostů a mlazin s ostrůvky výstavků dubů a buků, jež zbyly po domýtných sečích. Zvlněný terén sklánějící se k jihu je protkaný nesčetnými úžlabinami, kde zvěř v zárodcích drobných potůčků nalézá stinná útočiště. Od nepaměti se tato lesnatá část polesí nazývá Žďáry, zřejmě po žďáření v dávných dobách. Byl to hlas hledajícího jelena, přesto však svým hrubým, úsečným troubením naprosto nezaměnitelný.
Spatřil jsem ho až po týdnu. V pozdním odpoledni jsem seděl na kryté pozorovatelně v Lipové seči. Po náhlé přeháňce ozářilo slunce naklánějící se k západu ostře žlutým světlem protilehlý svah Žďárů. Větve mlaziny a obrostů, stejně jako koruny a kmeny výstavků, na chvíli plasticky vystoupily z polostínu. I přes velikou vzdálenost upoutal moji pozornost nepatrný pohyb větve v mezernatém nárostu buků. Nebyla to větev, ale paroží jelena! Ležel v travnaté mýtině poblíž skupiny starých dubů, jíž vévodil mohutný jeřáb břek. Lehce pohyboval skloněnou hlavou. Odpočíval, jak tomu u jelenů v říji často bývá. Tmavé, zdálo se mi až černé paroží impozantní délky a síly mi navzdory vzdálenosti, doslova vyrazilo dech. Žádná koruna, tedy osmerák, nebo výsadcový desaterák. Jemně se pohybující zlaté klasy křovištní třtiny s ním tvořily skvělý kontrast. Byla to chvíle, jaké se navždy zapisují do paměti myslivce. Náhle slunce zakryl mrak a kouzlo okamžiku pominulo.
Ten večer se ve Žďárech ozval až po setmění. Jeho hlas však byl znovu mezi ostatními jeleny zcela ojedinělý. Drsný, temně basový, s krátkým výhružným rykem. Zdálo se, že vždy, když zatroubil, ostatní jeleni v okolí na chvíli zmlkli. Příští dny mu patřila pozornost dvou lovců, když jsme již znali jeho každodenní tah. A přesto nebyl už „zpola na voze“, jak jsme říkávali, pokud byl lovný jelen důkladně obeznán.
Uplynul více než týden od pohřbu starohuťského lesního. Dny spěly ke sv. Václavu a říje byla téměř za vrcholem. Žďárský jelen, jak jsme mu říkávali, odolal úsilí dalšího, tentokrát zkušeného jelenáře z Javořiny.
***
Ve slunečním odpoledni sedím na posedu v dolní části Lipové nad spádným hřebenem Dlouhé řeky. Les se již zbarvil do hořícího zlata a zářivé zeleně všech odstínů. Mezi větvemi mlází jiskří stříbrné pavučiny, nad úbočím Maršavy krouží káně. Můj pohled vpravo zabírá pruh údolní louky, přechází staré kaštany „U Wildakru“ a spočine na domýtné seči Žďárů, kde jsem jelena poprvé spatřil. Pokud se ozve, chci mu jít šoulačkou vstříc do mlazin a nárostů, navzdory malé pravděpodobnosti loveckého úspěchu. Necítím však velkou loveckou žádostivost, či vše, co obvykle předchází úspěšnému završení lovu říjného jelena, co jej dělá tak přitažlivým. Náhle dal někde uprostřed Žďárů zaznít svému hlasu. Fascinující bas se ozval jen jednou, o to víc však působivěji. K mému zklamání o sobě jelen více nedal vědět a zamýšlená šoulačka se změnila v pouhé neúspěšné čekání.
Po návratu domů a krátkém odpočinku se vracím do buchlovického revíru. Tiše procházím podrostem Žďárů a vystupuji na nízkou, již téměř dožívající pozorovatelnu, z velké části pohlcenou okolní mlazinou. Strávím noc v lese, jak tomu často bývá v jelení říji každý rok. Vždy to sloužilo k obeznání jelenů, jimž měla patřit šoulačka nebo čekaná příštího dne. Dnes je tomu trochu jinak. V mém okolí se rozprostírá přehoustlá, místy mezernatá listnatá mlazina. Předrosty jív a jeřábů obklopují bujné shluky ostružiní a divokého chmele v boji o životadárné světlo. Výhled je velmi omezený, o to však zajímavější řadou tajemných zákoutí. Vzduch je čistý a drsný, voní po houbách, po zemi a listí. Z blízké vesnice za kopcem doléhá večerní směsice hlasů a zvuků. Na hřebenu Maršavy troubí osamělý jelen, jako by ohlašoval blízký konec jelení říje.
O půlnoci jsem se probudil z dřímoty. Chlad měsíční noci jsem necítil. Obloha byla vysoko a plná blikajících hvězd. Vál jemný, chladný větřík. Staré buky a duby ve stráni Holého kopce, zahalené v hluboké černi, se odrážely do jasnější oblohy. Stíny jejich korun pomalu putovaly s měnícím se světlem měsíce přes mlází a nárosty. Občas se vynořil mrak, zahalil měsíc a tichý les se propadl do temnoty. Ozval sýček a druhý mu odpovídal.
Jak zvláštní, a přitom bolestná, je neschopnost lidské mysli zapomínat na smutek minulých dnů. Zase se musím vracet k události z počátku letošní jelení říje. V starohuťském revíru se polesný rozhodl zpestřit dvěma loveckým hostům z Porýní lovecké zážitky malou nátlačkou na divočáky. Po ranní čekané rozmístil lovecké hosty v nepřehledné mlazině na ochozech černé a dva lesníci procházeli lečí. Padl jediný výstřel. Nešťastnou náhodou lesní zasáhl namísto lončáka svého kamaráda a smrtelně ho zranil. Dobrý úmysl skončil tragicky a poznamenal celou říji. Pozdě zaznělo memento starých myslivců: k jelení říji naháňky na černou nepatří. I proto jsem dnes trávil noc v tichu lesní samoty, ne abych se pokusil ulovit jelena, ale abych se spíše vyrovnal s neblahou událostí a se všemi jejími důsledky.
Z polospánku mne probudilo šumění. Několik desítek metrů ode mě se v porostu pohybovala zvěř. Slyším praskot klestí a nárazy větví. Po chraplavém výdechu vnímám hrdelní zamručení. Několik příštích okamžiků je ticho. V příšeří marně pátrám po okolí. Vše se rozplývá v mlhavé šedi. Lámání v houští se přibližuje, chvílemi zase vzdaluje a pak opět sílí. Náhle je vše přerušeno drsným zatroubením, tak důvěrně známým. Jelen se blíží, větve mlází se rozevírají a zcela nablízku z něj náhle ční hlava a část hrudi žďárského jelena. Mohutné paroží je ukončeno dvěma vidlemi. Vnímám intenzivní pach prku. Právě, když v mezeře listoví zvedá jelen hlavu vzhůru, tisknu spoušť. Postřehnu ještě, jak v šedivém oparu na zlomek vteřiny strne, než se skryt mým očím řítí mlazinou. Hluk postupně slábne, až zcela dozní. Párek kosů poplašeně vylétá z předrostlých habrů. Naslouchám a čekám. Přicházejí tolik známé pocity, jimž se nevyhne žádný lovec. Tentokrát mě však zkušenost již předem naplňuje více než pochybnostmi, přestože jelen byl tak blízko a v zaměřovacím dalekohledu jsem jasně viděl volnou část krku a hrudi. To je přece při dobrém zásahu vždy „smrtelné místo“ a zvěř rychle zhasíná.
Až za drahnou dobu se obtížně prodírám k nástřelu. Listy stromů, keřů a trav jsou pokryty velkými kapkami rosy. Jelen přitáhl a stál na úzkém, houštím zcela uzavřeném ochozu, o kterém jsem nevěděl. Jak bylo patrné z četných stop a nebeských znamení, pravidelně jej používal, stejně jako černá. Hledal jsem známky zásahu, teprve když se zcela rozjasnilo. Sledoval jsem čerstvé otisky spárků ve vlhké prsti, stejně jako kmínky buků a listí na obrostech více než 200 metrů. Pak jsem se vrátil, znovu vystoupil na pozorovatelnu a hledal dráhu střely. Vše skončilo neúspěšně. Tušení se naplnilo, osmeráka jsem začátečnicky chybil. Kupodivu jsem však necítil velké zklamání nad ztrátou tak skvělé trofeje, jen tichou rezignaci – snad ještě jako dozvuk nešťastné události ve starohuťském revíru. Ranní chlad mě vrátil do reality. Vracel jsem se ke každému okamžiku prožité hodiny a přemýšlel.
Když jsem se po návratu domů rozhodl vyzkoušet nastřelení své jinak osvědčené kulovnice ráže 7x64, padl můj pohled na klapkovou montáž zaměřovacího dalekohledu. Vše bylo rázem jasné. Zůstalo dodnes záhadou, jak se mohl v takové míře uvolnit zajišťovací šroub! Náhoda, či zlý úmysl? Někdy je přece jen lepší ponechat věcem jejich běh, než zjišťovat trpkou pravdu. A tak jsem se raději o svém nezdaru nikomu nezmínil.
***
Navečer téhož dne přijel na lesní závod jeden z posledních loveckých hostů. Dobrý myslivec a zemitý chlap, jak už vinaři z jižní Moravy bývají. Příští ráno již za plného světla v doprovodu buchlovského polesného šoulali podél údolních luk. Mírně pršelo a jeleni mlčeli. V zákoutí louky pod Žďáry potkali kapitálního osmeráka. Byl to žďárský jelen. Po výstřelu zůstal v ohni. Dvanáctiletý jelen mohutné postavy, s vysokým, bohatě perleným parožím osmeráka, dosáhl hodnoty 199,50 bodů CIC. Tak je zaznamenán v loveckém deníku před více než 20 lety.
Pak se řekne „jenom osmerák“!