Jenom žádné úrazy!
Vladimír Paulišta
Za své kariéry loveckého průvodce jsem zažil několik historek spojených s likvidací úrazů při lovu. Přiznávám, že tato činnost, i když nepostradatelná, tvoří nejméně oblíbenou práci každého loveckého průvodce. Následujícím příběhům lze přisoudit přívlastek zábavný, neuvěřitelný, komický nebo tragický. Každopádně jde o příběhy poučné. Je na vás, abyste posoudili, nakolik jsou další přívlastky výstižné.
Jednou jsem s Francouzi lovil koroptve v Pohořelicích. Když jsme se o polední přestávce sešli u improvizovaného pohoštění, chyběl jeden z nabíječů, či výstižněji řečeno pomocník nebo nosič ulovené zvěře. Jeden Francouz ho prý postřelil, tak půjde k doktorovi a dál už lovit nebude. Zastihl jsem ho v hospodě, důkladně poznamenaného mokem, jímž zapíjel utržené rány. Zjistil jsem, že ve skutečnosti postřelen byl, „postřelení“ spočívalo ve třech namodralých otlačeninách po třech brocích na lýtku. Oddechl jsem si a pomocníkovi již nevěnoval pozornost. Ale to byla chyba!
Asi za měsíc mě lovecké oddělení Čedoku vyzvalo, abych předložil zápis o postřelení honce na poplatkovém lovu koroptví v Pohořelicích. Ten filuta se totiž obrátil na nějakého spekulanta, který se snažil z případu něco vytěžit. I já jsem od obou pohořelických hochů dostal přípis s naprosto nepochopitelnou žádostí o intervenci a zprostředkování finanční náhrady za utrpěné postřelení, samozřejmě v devizách. Stručně jsem odpověděl, že nic takového nepadá v úvahu, že nárok na odškodnění za postřelení by musel být doložen úředním zápisem a lékařským osvědčením. Trvalo celý rok, než se podařilo groteskní případ definitivně sprovodit ze světa. Ale byla to především má chyba. Ihned na místě jsem měl v přítomnosti mysliveckého hospodáře s postřeleným sepsat zápis s potvrzením, že pro bezvýznamnost utrpěného úrazu odmítá lékařské ošetření a že nebude požadovat náhradu. Tak to ostatně vyžadují lovecko-průvodcovské předpisy. Tedy poučný případ a draze vykoupená zkušenost.
***
Docela jiný byl případ vážného postřelení na bažantím honu v Dolní Rožínce v r. 1963. Doprovázel jsem tam francouzskou skupinu pana Royera, v níž měl vedoucí postavení doktor Perotin, známý pařížský lékař a majitel vyhlášené nemocnice. Byl to právě on, kdo při jedné z naháněk těžce postřelil honce. Šlo o ránu po zajícovi ze vzdálenosti asi 20 kroků, při níž několik broků zasáhlo honce v obličeji a na krku a jeden dokonce jeho oko. Ten nebožák měl při vší smůle obrovské štěstí, že mu brok oko neprorazil, „jen“ roztříštil kost pod očním důlkem, kde způsobil krevní výron. První okamžik byl strašný: nešťastník v šoku, svíjející se bolestí, naříkající, krvácející. Doktor Perotin k němu přišel, sáhl mu na oční víčko, zjistil, že oko nevyteklo, takže se „vlastně nic nestalo, honec už nemusí nahánět a Francouzi budou střílet dál“. Ano, lékař. V tom okamžiku mi trochu povolily nervy a doktoru Perotinovi jsem sdělil svůj názor způsobem, z něhož jsem měl později menší kádrový problém (údajně pro urážku váženého zahraničního hosta). Hon samozřejmě skončil, řidič autobusu odvezl Francouze zpátky do Brna a já dříve, než se na místě pořídil o postřelení zápis, jsem postiženého honce dopravil svým vozem do nemocnice v Novém Městě. Tam mu napřed vyškrábli z tváře a z krku několik broků, ale s brokem v oku čekali na poradu s odborníkem. Dověděl jsme se, že unáhlený zákrok by byl riskantní a že je naděje, že se po určité době brok opouzdří, nezačne cestovat a nepoškodí trvale oční nerv. Postiženého honce si v nemocnici nechali celkem devět dní, denně mu poraněné oko s brokem rentgenovali, a když se brok opouzdřil a otok ustoupil, propustili ho domů.
Ve zbytku loveckého pobytu na Brněnsku se doktor Perotin ani nezeptal, jak se postřelenému vede. Když hosté odjížděli, vzala si mě paní Perotinová stranou a nabídla mi pro postřeleného odškodné. Kolik myslíte, že to bylo? Tehdy byly v oběhu modré papírové pětadvacetikoruny, tak mi jednu podala. Zdvořile jsem nabídku odmítl s jízlivým dotazem, na kolik by si cenila takový úraz u svého manžela. Následně jsem zažil něco, co mě šokovalo a na co jsem dodnes nezapomněl. Když jsem odmítl pětadvacetikorunu, což tehdy představovalo hodnotu asi 4,20 franku, za něž byla se ve Francii dala koupit jedna káva a dva rohlíky, došlo mi, že Perotinům „hrozilo nebezpečí“, že kvůli odjezdu domů bankovku již nikde neuplatní a přijdou tak o zmíněné čtyři franky a dvacet centimů. A tak jsem tu pětadvacetikorunu měl přijmout já! Měl jsem přece výlohy s odvozem postřeleného honce do nemocnice a zbylo mi zakrvácené auto. Ano, to není výmysl, ale holá skutečnost. A to Perotinovi za dvě střelecká místa tehdy zaplatili něco kolem 60 000 korun.
Během mého služebního pobytu ve Francii mi redakce časopisu Chasseur Francais přidělila pravidelnou dvousloupcovou rubriku pro reportáže z mých loveckých zájezdů. Tam jsem uveřejnil výše uvedenou příhodu, nazvanou „Oko za 4,20 franků“. Ze snadno pochopitelných důvodů bez udání pravého jména ústřední postavy celého příběhu. Použil jsem krycího jména Duval s poznámkou, že Duvalů je ve Francii asi tolik jako u nás Nováků nebo Králů. Článek měl naprosto nečekanou odezvu, do redakce psali čtenáři souhlasné i odsuzující komentáře, námět použila i jedna rozhlasová stanice k diskusnímu pořadu. Dotčen byl i francouzský myslivecký svaz, který mně i kancelář Orchape nařkl z vymyšlené a cílevědomé diskreditace francouzské myslivosti. Musel jsem se samozřejmě ohradit a předložit mysliveckému svazu i časopisu Chasseur Francais důkaz, že nejde o vymyšlenou příhodu, ale o prokazatelnou událost. Ředitel kanceláře Orchape mi po poradě s právním oddělením výslovně zakázal uvést v dokumentaci skutečné jméno Perotin. A tak jsem o případu shromáždil pro myslivecký svaz i předmětný časopis podrobnou dokumentaci včetně příslušného lékařského nálezu, rentgenového snímku poraněného oka a pojišťovacího protokolu. Na každém českém i francouzském dokumentu jsem pečlivě přeškrtal jméno Perotin. Pouze v loveckém zápisu, kde byli uvedeni jmenovitě všichni zahraniční účastníci, figurovalo jméno Perotin a u něho akademický titul. Takže záležitost zcela jasná. Věřil jsem, že tím bude celý případ jednou provždy skončen. Ale chyba lávky. Za dva měsíce upozornil časopis Chasseur Francais na první straně na celostránkovou reportáž s palcovým titulkem „Duval nebo Perotin?“ Lze snadno pochopit, že tímto způsobem byl doktor Perotin ve francouzských mysliveckých kruzích ne poznamenán, ale přímo odrovnán.
***
Pro další příběh o loveckých úrazech musím zalistovat ve svém španělském zápisníku. V tomto státě na Pyrenejském poloostrově je nejatraktivnější zvěří orebice, blízká příbuzná naší koroptve. Výborně létající orebice umožňují ve Španělsku velmi atraktivní lov, provozovaný zejména francouzskými myslivci, oplývajícími finančními prostředky. Organizace takového honu je celkem jednoduchá: každému střelci, jichž bývá 10-15, se přidělí nabíječ, který na vybraná místa v každé naháňce postaví záštitu. Jde o přenosnou trubkovou konstrukci, na niž se natáhne kus celtoviny. V rovinatém a přehledném terénu jsou tímto způsobem představení střelci dostatečně kryti před hejny naháněných orebic, které řadu střelců přelétají v několikametrové výšce. Dalo by se tedy tvrdit, že v takovém případě postřelení nepřichází v úvahu. Teoreticky. Tragikomickou výjimku mohu podrobně vylíčit z vlastní zkušenosti.
Na hon orebic přijela do Valdepeňazu čtrnáctičlenná skupina Francouzů, vedená a financovaná panem Chagrinem. Jen tak mimochodem: francouzské slovo chagrin znamená zármutek. Část honu probíhala v členitém terénu s několika vyvýšeninami porostlými hustou buření. Když na jedné z vyvýšenin mířil jistý střelec na nízko táhnoucí orebici, pan Zármutek ho ze sousedního stanoviště zasáhl několika broky do obličeje. Ihned se k postřelenému rozběhl, zdrcen a zahanben, kapesníkem mu utíral zkrvavenou tvář: „To snad není pravda, můj nejlepší kamarád a já ho postřelím – do smrti nevezmu pušku do ruky – já to snad nepřežiju.“ V tom okamžiku nad střeleckým stanovištěm přeletělo hejno orebic. Chagrin popadl pušku opřenou o záštitu a vystřelil dvě úspěšné rány. Podařilo se mu udělat tuplátko; načež zajásal: „Bravo Chagrin“. Zbraň položil na zem a postřelenému kamarádovi dál utíral krev ze tváře. Ať mi někdo řekne, že myslivci jsou normální lidé ...
Dokončení v příštím čísle.
Za své kariéry loveckého průvodce jsem zažil několik historek spojených s likvidací úrazů při lovu. Přiznávám, že tato činnost, i když nepostradatelná, tvoří nejméně oblíbenou práci každého loveckého průvodce. Následujícím příběhům lze přisoudit přívlastek zábavný, neuvěřitelný, komický nebo tragický. Každopádně jde o příběhy poučné. Je na vás, abyste posoudili, nakolik jsou další přívlastky výstižné.
Jednou jsem s Francouzi lovil koroptve v Pohořelicích. Když jsme se o polední přestávce sešli u improvizovaného pohoštění, chyběl jeden z nabíječů, či výstižněji řečeno pomocník nebo nosič ulovené zvěře. Jeden Francouz ho prý postřelil, tak půjde k doktorovi a dál už lovit nebude. Zastihl jsem ho v hospodě, důkladně poznamenaného mokem, jímž zapíjel utržené rány. Zjistil jsem, že ve skutečnosti postřelen byl, „postřelení“ spočívalo ve třech namodralých otlačeninách po třech brocích na lýtku. Oddechl jsem si a pomocníkovi již nevěnoval pozornost. Ale to byla chyba!
Asi za měsíc mě lovecké oddělení Čedoku vyzvalo, abych předložil zápis o postřelení honce na poplatkovém lovu koroptví v Pohořelicích. Ten filuta se totiž obrátil na nějakého spekulanta, který se snažil z případu něco vytěžit. I já jsem od obou pohořelických hochů dostal přípis s naprosto nepochopitelnou žádostí o intervenci a zprostředkování finanční náhrady za utrpěné postřelení, samozřejmě v devizách. Stručně jsem odpověděl, že nic takového nepadá v úvahu, že nárok na odškodnění za postřelení by musel být doložen úředním zápisem a lékařským osvědčením. Trvalo celý rok, než se podařilo groteskní případ definitivně sprovodit ze světa. Ale byla to především má chyba. Ihned na místě jsem měl v přítomnosti mysliveckého hospodáře s postřeleným sepsat zápis s potvrzením, že pro bezvýznamnost utrpěného úrazu odmítá lékařské ošetření a že nebude požadovat náhradu. Tak to ostatně vyžadují lovecko-průvodcovské předpisy. Tedy poučný případ a draze vykoupená zkušenost.
***
Docela jiný byl případ vážného postřelení na bažantím honu v Dolní Rožínce v r. 1963. Doprovázel jsem tam francouzskou skupinu pana Royera, v níž měl vedoucí postavení doktor Perotin, známý pařížský lékař a majitel vyhlášené nemocnice. Byl to právě on, kdo při jedné z naháněk těžce postřelil honce. Šlo o ránu po zajícovi ze vzdálenosti asi 20 kroků, při níž několik broků zasáhlo honce v obličeji a na krku a jeden dokonce jeho oko. Ten nebožák měl při vší smůle obrovské štěstí, že mu brok oko neprorazil, „jen“ roztříštil kost pod očním důlkem, kde způsobil krevní výron. První okamžik byl strašný: nešťastník v šoku, svíjející se bolestí, naříkající, krvácející. Doktor Perotin k němu přišel, sáhl mu na oční víčko, zjistil, že oko nevyteklo, takže se „vlastně nic nestalo, honec už nemusí nahánět a Francouzi budou střílet dál“. Ano, lékař. V tom okamžiku mi trochu povolily nervy a doktoru Perotinovi jsem sdělil svůj názor způsobem, z něhož jsem měl později menší kádrový problém (údajně pro urážku váženého zahraničního hosta). Hon samozřejmě skončil, řidič autobusu odvezl Francouze zpátky do Brna a já dříve, než se na místě pořídil o postřelení zápis, jsem postiženého honce dopravil svým vozem do nemocnice v Novém Městě. Tam mu napřed vyškrábli z tváře a z krku několik broků, ale s brokem v oku čekali na poradu s odborníkem. Dověděl jsme se, že unáhlený zákrok by byl riskantní a že je naděje, že se po určité době brok opouzdří, nezačne cestovat a nepoškodí trvale oční nerv. Postiženého honce si v nemocnici nechali celkem devět dní, denně mu poraněné oko s brokem rentgenovali, a když se brok opouzdřil a otok ustoupil, propustili ho domů.
Ve zbytku loveckého pobytu na Brněnsku se doktor Perotin ani nezeptal, jak se postřelenému vede. Když hosté odjížděli, vzala si mě paní Perotinová stranou a nabídla mi pro postřeleného odškodné. Kolik myslíte, že to bylo? Tehdy byly v oběhu modré papírové pětadvacetikoruny, tak mi jednu podala. Zdvořile jsem nabídku odmítl s jízlivým dotazem, na kolik by si cenila takový úraz u svého manžela. Následně jsem zažil něco, co mě šokovalo a na co jsem dodnes nezapomněl. Když jsem odmítl pětadvacetikorunu, což tehdy představovalo hodnotu asi 4,20 franku, za něž byla se ve Francii dala koupit jedna káva a dva rohlíky, došlo mi, že Perotinům „hrozilo nebezpečí“, že kvůli odjezdu domů bankovku již nikde neuplatní a přijdou tak o zmíněné čtyři franky a dvacet centimů. A tak jsem tu pětadvacetikorunu měl přijmout já! Měl jsem přece výlohy s odvozem postřeleného honce do nemocnice a zbylo mi zakrvácené auto. Ano, to není výmysl, ale holá skutečnost. A to Perotinovi za dvě střelecká místa tehdy zaplatili něco kolem 60 000 korun.
Během mého služebního pobytu ve Francii mi redakce časopisu Chasseur Francais přidělila pravidelnou dvousloupcovou rubriku pro reportáže z mých loveckých zájezdů. Tam jsem uveřejnil výše uvedenou příhodu, nazvanou „Oko za 4,20 franků“. Ze snadno pochopitelných důvodů bez udání pravého jména ústřední postavy celého příběhu. Použil jsem krycího jména Duval s poznámkou, že Duvalů je ve Francii asi tolik jako u nás Nováků nebo Králů. Článek měl naprosto nečekanou odezvu, do redakce psali čtenáři souhlasné i odsuzující komentáře, námět použila i jedna rozhlasová stanice k diskusnímu pořadu. Dotčen byl i francouzský myslivecký svaz, který mně i kancelář Orchape nařkl z vymyšlené a cílevědomé diskreditace francouzské myslivosti. Musel jsem se samozřejmě ohradit a předložit mysliveckému svazu i časopisu Chasseur Francais důkaz, že nejde o vymyšlenou příhodu, ale o prokazatelnou událost. Ředitel kanceláře Orchape mi po poradě s právním oddělením výslovně zakázal uvést v dokumentaci skutečné jméno Perotin. A tak jsem o případu shromáždil pro myslivecký svaz i předmětný časopis podrobnou dokumentaci včetně příslušného lékařského nálezu, rentgenového snímku poraněného oka a pojišťovacího protokolu. Na každém českém i francouzském dokumentu jsem pečlivě přeškrtal jméno Perotin. Pouze v loveckém zápisu, kde byli uvedeni jmenovitě všichni zahraniční účastníci, figurovalo jméno Perotin a u něho akademický titul. Takže záležitost zcela jasná. Věřil jsem, že tím bude celý případ jednou provždy skončen. Ale chyba lávky. Za dva měsíce upozornil časopis Chasseur Francais na první straně na celostránkovou reportáž s palcovým titulkem „Duval nebo Perotin?“ Lze snadno pochopit, že tímto způsobem byl doktor Perotin ve francouzských mysliveckých kruzích ne poznamenán, ale přímo odrovnán.
***
Pro další příběh o loveckých úrazech musím zalistovat ve svém španělském zápisníku. V tomto státě na Pyrenejském poloostrově je nejatraktivnější zvěří orebice, blízká příbuzná naší koroptve. Výborně létající orebice umožňují ve Španělsku velmi atraktivní lov, provozovaný zejména francouzskými myslivci, oplývajícími finančními prostředky. Organizace takového honu je celkem jednoduchá: každému střelci, jichž bývá 10-15, se přidělí nabíječ, který na vybraná místa v každé naháňce postaví záštitu. Jde o přenosnou trubkovou konstrukci, na niž se natáhne kus celtoviny. V rovinatém a přehledném terénu jsou tímto způsobem představení střelci dostatečně kryti před hejny naháněných orebic, které řadu střelců přelétají v několikametrové výšce. Dalo by se tedy tvrdit, že v takovém případě postřelení nepřichází v úvahu. Teoreticky. Tragikomickou výjimku mohu podrobně vylíčit z vlastní zkušenosti.
Na hon orebic přijela do Valdepeňazu čtrnáctičlenná skupina Francouzů, vedená a financovaná panem Chagrinem. Jen tak mimochodem: francouzské slovo chagrin znamená zármutek. Část honu probíhala v členitém terénu s několika vyvýšeninami porostlými hustou buření. Když na jedné z vyvýšenin mířil jistý střelec na nízko táhnoucí orebici, pan Zármutek ho ze sousedního stanoviště zasáhl několika broky do obličeje. Ihned se k postřelenému rozběhl, zdrcen a zahanben, kapesníkem mu utíral zkrvavenou tvář: „To snad není pravda, můj nejlepší kamarád a já ho postřelím – do smrti nevezmu pušku do ruky – já to snad nepřežiju.“ V tom okamžiku nad střeleckým stanovištěm přeletělo hejno orebic. Chagrin popadl pušku opřenou o záštitu a vystřelil dvě úspěšné rány. Podařilo se mu udělat tuplátko; načež zajásal: „Bravo Chagrin“. Zbraň položil na zem a postřelenému kamarádovi dál utíral krev ze tváře. Ať mi někdo řekne, že myslivci jsou normální lidé ...
Dokončení v příštím čísle.