Obora Radouňka

Při výjezdu z Jindřichova Hradce směrem na Kardašovu Řečici nelze po pravé straně silnice přehlédnout masivní plot vinoucí se kolem lesního komplexu. Plot ohraničuje oboru Radouňku, v níž je chována černá zvěř. Tuto menší oboru jsme navštívili při přípravě dalšího pokračování našeho seriálu.

HISTORIE OBORY
Radouňka stojí na území bývalé Jemčinské obory, jež vznikla koncem 16. století a měla výměru kolem 1000 ha. Bývalá obora s jelení, později s daňčí, srnčí a také zaječí zvěří sloužila především k reprezentaci jihočeského šlechtického rodu Černínů. Údaje o stavech zvěře a odstřelech se bohužel nedochovaly.
Při odtržení pohraničního území naší republiky v r. 1938 oboru zabrali Němci. Po zahájení okupace v r. 1939 se obora změnila ve cvičiště nacistické armády, čímž v podstatě zanikla. Krátce po r. 1945 v ní byli internováni zajatí němečtí vojáci. Majetek Černínů včetně obory přešel do správy státu, který neměl v poválečných letech zájem o obnovu oborního chovu. Původní kamenná zeď se postupně rozpadala, část zdiva byla použita na opravy cest a stavby různých objektů.
Teprve koncem 70. let bylo rozhodnuto o oplocení malé části z původní výměry historické obory a vznikla obora nová. Zadavatelem a realizátorem projektu byl s. p. Jihočeské státní lesy České Budějovice, Lesní závod Jindřichův Hradec. Obora pro černou zvěř o výměře 91 ha byla uznána koncem r. 1980 a dostala jméno Radouňka podle obce, v jejímž katastru se rozkládá.
Do r. 1992 byla obora režijní honitbou státních lesů, po vzniku Lesů České republiky, s. p., je pronajímána. Vystřídalo se v ní několik nájemců, od r. 2005 je jejím uživatelem ing. Vladimír Doležal, majitel českobudějovického nakladatelství Dona.

PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ A VYBAVENÍ OBORY
Radouňka leží v Jindřichohradecké pahorkatině severozápadně od Jindřichova Hradce v nadmořské výšce 470-496 m. Reliéf obory je mírně zvlněný. Většinu rozlohy tvoří lesní půda (77 ha), zbytek připadá na zemědělskou půdu (9 ha), vodní plochu (3 ha) a ostatní plochy (2 ha). V lesích převažují jehličnany (84 %), zastoupené smrkem a borovicí. Mezi listnáči dominuje dub zimní.
Obora netrpí nedostatkem vody. V jejím těsném sousedství, v bažantnici akciové společnosti Český Rudolec, je rybník Grilovec napájený Ratmírovským potokem. Z Grilovce vedou tři vodoteče do rybníků Zármutek a Kadalovec a dalších čtyř rybníčků uvnitř obory.
Oplocení tvoří zčásti původní kamenná zeď (1080 m), zčásti dřevěný plot z půlených tyčí, připevněných na dubových sloupcích (4425 m). Do obory se vstupuje dvěma branami, s ohledem na chov černé zvěře je však návštěva pouze „na vlastní nebezpečí“.
K celoročnímu krmení zvěře slouží dvě krmeliště včetně „ohrádek“ umožňujících přístup pouze selatům. U jednoho z krmelišť najdeme centrální sklad krmení. Pod hrází rybníka Grilovec stojí odchytové zařízení, uzpůsobené k odchytu všech věkových kategorií divočáků.
Třináct krytých pozorovatelen je postaveno většinou na průsecích nebo na jiných vhodných místech tak, aby mohly být využity jak k individuálnímu, tak ke společnému lovu.

ZVĚŘ V OBOŘE
Obora byla vybudována výhradně pro černou zvěř. Zazvěřena byla divočáky „jemčinského typu“ z režijních honiteb LZ Jindřichův Hradec – Jemčina a Vojířov. Ti se vyznačují větším tělesným rámcem a vyšší hmotností, zbraně kňourů však nemají potřebnou šířku a navíc trpí lámavostí. Kromě jemčinské zvěře byli do Radouňky vysazeni divočáci z obory Sedlice a ze Staré obory. Zvěř „sedlického typu“ je menší, ale zbraně kňourů se nelámou a mají dobré obvody. Chybí jim však délka. Cílem chovu je v ideálním případě vyprodukovat „velké divočáky se silnými zbraněmi“. Cesta k tomu ale není snadná, pouhé křížení dvou uvedených typů divočáků kýžený výsledek zatím nepřineslo. Záměrem současného uživatele po dohodě s držitelem obory a veterinární správou je osvěžit krev nákupem kvalitní zvěře z našich, příp. slovenských obor. Dosud nejsilnější trofejí obory jsou zbraně kňoura uloveného v r. 1998: 128,65 b. CIC.
Za pozornost stojí, že v oboře žije srnčí zvěř, a to navzdory často zmiňovanému predačnímu tlaku divočáků. Srny údajně běžně vodí srnčata.
Vhodným doplňkem hospodaření v oboře je odchov a následný poplatkový lov kachny divoké na dvou ze zmíněných rybníků.
Vzhledem k tomu, že se obora rozkládá poblíž velké bažantnice, stahuje se do jejího okolí značné množství predátorů (kromě jiných např. norek americký či orel mořský).

PÉČE O ZVĚŘ A JEJÍ LOV
S nástupem současného uživatele byl v oboře zaveden systém celoročního krmení bez pevně stanovené hodiny předkládání krmiva. Divočáci si tak zachovávají větší plachost. Zvěř dostává ječmen, brambory, krmný chléb a jiné krmné odpady, příležitostně také kukuřičnou siláž. Bachyním se v době metání a odchovu selat „přilepšuje“ sušeným mlékem a průmyslově vyráběnou krmnou směsí pro domácí prasata. Pro záchranu selat z časných metání koncem zimy se osvědčilo předkládání balíků slámy. Bachyně ji vděčně přijímají ke stavbě zálehů. Zvěř je pod stálým veterinárním dohledem, pravidelně se provádí antiparazitární léčba.
Lov trofejové zvěře probíhá podle přání lovce většinou na čekané, jen výjimečně šouláním. K lovu mladé zvěře jsou pořádány tzv. „tiché nátlačky“ pro skupiny do deseti lovců. Při tomto způsobu lovu lovci sedí s doprovodem na pozorovatelnách. Honci zvěř zvednou, ta zvolna prochází oborou a doprovod má dostatek času na její obeznání a určení vhodných kusů k odstřelu.
Během krátkého působení v oboře se současný uživatel zaměřil přednostně na lov mladé zvěře (zejména selat z pozdních nebo druhých metání) a přestárlých bachyní. Spolu s kvalitní péčí a s uvažovaným záměrem osvěžení krve se mu v budoucnu jistě podaří dovést chov k medailovým trofejím.