Staré zlaté časy

Houby a zvěř

V přírodopisech bývá poznamenáno, že zvěř daňčí bere houby. To bylo patrně nade vší pochybnost zjištěno v oborách, kde k tomu má chovatel této zvěře dosti příležitosti, a nemůže tedy o tom býti sporu. Naproti tomu je dosud neobjasněno, spastvuje-li houby také jiná zvěř, a které druhy hub.

Známo je, že veverka sbírá houby, hlavně hříbky a odnáší je do svých hnízd. Je-li pravdou, že si na zimu dělá zásoby, je nepochybno, že v zásobárně její bude také hojně sušených hub. Stalo se mi velmi často, že jsem spatřil veverku odnášející hřib, který upustila spatřivši mne. Také holubinku veverka vezme, nikdy však nebere lišek nebo hub jedovatých.
Rovněž je dokázáno, že veverka sbírá a s oblibou požírá lanýže, jež pod pokrovem půdy ukryté navětří a pak vyhrabává a do rozsoch stromů si je uschovává. V nejednom případě přivedly tak veverky pozorné houbaře k vítanému nalezišti těchto hub.
Před válkou četl jsem v jistém německém časopise, že lesníkovi zmizely z uhelniště lesního smrže, které si chtěl sám sesbírati a autor této zprávy tvrdil, že mu smrže sebrala zvěř srnčí!
Věřil jsem tomu, ale pozoroval jsem při tom srnčí zvěř, jak se chová k houbám. Jednou ku konci dubna, když bylo v lese ještě málo paše zelené, pozoroval jsem tlupu srnčí zvěře, která se pastvila na svěží travce obrůstající starý uhlířský „plac“, ale ani si nevšimla smržů, které tu rostly. Je tedy dvojí možnost, buď zvěř srnčí bere houby jen v některých revírech, nebo jich nebere nikde. Je to jedna z nerozřešených dosud, ale na rozřešení čekajících záhad, týkajících se chovu naší lovné zvěře. Soudím však, že smrže onomu německému lesníku sebrala nepochybně veverka, neboť on netvrdil, že by byl zvěř srnčí viděl, když ty smrže brala.
Někteří lesníci netrpí v lese houbařů právě z té příčiny, aby zůstalo v lese větší množství hub jako paša pro zvěř. Vím z vlastní zkušenosti, jakou trýzní jsou pro lesníka a myslivce houbaři. Roste-li hojně hub, celý se je nohama vzhůru. Nejen, že křikem, voláním, houkáním, hvízdáním a prolézáním houštin je zvěř stále přeháněna a od mláďat odpuzována, ale také škoda děje se nemalá. Děti rozšlapou sazenice na pasece, uřeží smrky na bičiště, dospělí si uříznou břízku nebo doubec na hůlku; jeden odnese srně, druhý vybere lože zajíčků nebo hnízdo drozda, třetí lapne mladého tetřívka, a tak to jde do nekonečna. Že by se však houbařením ubíralo zvěři paše, nevěřím. Leda kde se chová černá zvěř, tam ovšem možno považovati houby za pašu pro zvěř.
Někteří myslivci tvrdí, že jelen v době říjení bere také houby – ale jen v době říjení. Bylo by dobře, kdyby se ozval někdo, kdo to viděl. Ovšem pozorování taková nejsou snadná, a kdyby člověk šel schválně za takovým zjištěním, nezjistí nic; spíše náhoda přivede nás někdy k cíli. Na obchůzce lesem je třeba však vždy míti oči otevřené, a pak spatříme často věc, o které se nám před tím ani nezdálo.
Felix, Háj č. 10-11-12/1919, roč. XXXXVIII.

Černé obrázky

Lesy Černo-Kostelecké navštěvují často v posledních tří létech pytláci, kteří jako myslivci oblečeni a falešnými vousy opatřeni, uspořádali si zde několikráte za bílého dne pravou naháňku. Mimo takové smělé vetřelce škodí však ještě více pytlačící „ticholovci“, kteří jednotlivě nebo ve dvou šoulají se po revírech a odstřelují zvěř srnčí. S takovým pytlákem setkal se nepochybně dne 28. dubna 27letý kníž. Liechtensteinský lesní hajný Václav Houžvička, bytem „Na Podruží“ u Piskočel, který jako vojín vyšel zdráv z mnoha bitev, jichž se na dvou frontách zúčastnil, ale – vyreklamován jsa pro službu lesní – našel ve svém hájenství smrt. Jmenovaného dne časně z rána padlo v lesním oddělení „Na Jeslích“ několik výstřelů – a hajný konající hlídku se domů nevrátil … Byl nalezen až odpoledne mrtev, maje v sobě dvě střelné rány. Dle úsudku znalců byl Houžvička nejprve střelen do prsou sekaným olovem, z něhož kusy se zaryly do zápisníku, jejž měl v náprsní kapse. Po této ráně asi hajný na útočníka vystřelil a dal se na útěk, při čemž byl však střelen ještě jednou – tentokráte do zadní části těla. Ztratil hůl, dobelhal se asi 400 kroků dále a zemřel. Jelikož na místě činu byly nalezeny stopy ocvokovaných vojenských bot, bylo podezření z vraždného činu uvaleno na 38letého domkáře Frt. Zítka z Kostelních Střímelic, známého to nebezpečného pytláka, který koná t. č. domobraneckou službu v Praze, jako poštovní kočí. Podezření je zajisté odůvodněno, neboť jednak: při domovní prohlídce bylo v bytě Zítkově nalezeno hojně střeliva a v kamnech plno spálených kostí ze zvěře srnčí a bažantí, hlavně však: Zítek byl shledán – lehce postřelený! Dle jeho vyprávění, stalo se mu to následovně: Byl dne 28. dubna na dovolené a tu když v pondělí ubíral se ráno z domova na nádraží, bylo prý naň v lese neznámým člověkem vystřeleno. Jaký ale div, že nebyla mu při zranění brokovou ranou – ani blůza vojenská, již měl tehdy na sobě, prostřelena!
Jiná smutná událost stala se dne 7. května v lese u Nezdášova. Otokar hrabě Berchtold, svobodný pán z Uherčic, Vratěnína a Police, majitel velkostatku Nezdášova a Vidovic v Čechách, jel večer v kočáře z čekání na srnce, maje vedle sebe hosta Dr. F. K. z Prahy. Náhle se z houštiny dvakrát zablesklo – a hrabě klesl do náruče doktorovy, střelen jsa směsí broků a sekaného olova do hlavy a do prsou. Těžce raněný, jemuž byly obě oči vystřeleny, druhého dne zemřel. Dle všeho jedná se o vraždu ze msty, a byli také v té příčině zatknuti dva hraběcí hajní, jimž však nelze nic špatného dokázati.
Háj č.6/1918, roč. XXXXVII.